Sérioví vrazi - Juraj Kučerák
Jdi na obsah Jdi na menu
 


Juraj Kučerák

3. 11. 2016

Juraj Kučerák

 

Možná by mohl někdo namítnout, že níže popsaný pachatel nesplňuje některé starší, obecně přijaté definice sériového vraha (některé z těch novějších definicí splňuje) a proč je tedy zařazen na stránce o nich… já se domnívám, že si zde určitě své místo najde. Nejde jen o definici a o to, zda dotyčný spáchá dvě, tři nebo čtyři vraždy či více. Šlo mi spíše o to ukázat kontrast mezi „typickým“, mazaným, slídícím, sériovým vrahem, který si své činy plánuje, připravuje a někdy i užívá, a níže popsaným mužem, který kdyby nebyl dopaden tak brzy, je velice pravděpodobně, že by rovněž rozšířil počet svých obětí…čili by také dle definic nepochybně spadal pod termín „sériový vrah“. V tomto případě však jde o primitivní, agresivní osobnost, která se neštítí bez většího rozmyslu usmrtit kohokoli, třeba i z malicherných důvodů, bez plánování nebo ne delšího než několik málo minut, a to kdykoli uzná za vhodné a tak nějak to zkrátka vyplyne ze situace. Řeč je o Juraji Kučerákovi.

 

Juraj Kučerák se narodil roku 1971 v romské kolonii Gemerská Poloma na jihovýchodním Slovensku. Tam však vyrůstal pouze do svých šesti let. Jelikož otce umístili natrvalo do psychiatrické léčebny a matka o početnou rodinu příliš nepečovala (jinde uvedeno – že byla odsouzena k odnětí svobody či že od muže utekla, protože jí bil - těžko říct) a babička, která se o děti především starala, byla již příliš stará, byl malý Juraj rozhodnutím soudu umístěn do dětského domova. Tam pak zůstal až do své plnoletosti. V dětském domově Kučerák, jemuž bylo později naměřeno IQ kolem 76 bodů, dokončil čtyři ročníky zvláštní školy a naučil se triviu, tedy číst, psát a počítat. V dětském domově matka malého Juraje občas navštěvovala, ale ten se o to podle svých slov příliš nestaral a často odtamtud utíkal, jelikož se mu tamní režim vůbec nelíbil.

Kučerák v dětském domově dle vlastních slov neměl žádné kamarády. Za celé 13 leté období si pamatuje jen jednoho, toho prý ale srazil vlak a trvale zranil, takže už se pak nikdy neviděli. Se vztahem ke zvířatům to bylo ještě horší. „Nemám je rád. Když začne štěkat pes, leze mi to na nervy. Už sem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty také nemám rád. Zabíjím je tak, že je roztočím a praštím s nimi o zeď.“

Když Kučerák opustil dětský domov, odstěhoval se za příbuznými na Karvinsko. Zde se pokoušel najít si zaměstnání, ale z každého ho za neomluvené směny vyhodili. Většinu času tak zůstal na podpoře. Prvního většího škraloupu se dopustil někdy v roce 1991. Tehdy zaútočil sekerou na svého strýce, u kterého bydlel. Konflikt naštěstí skončil bez vážnějších zranění, přesto vzhledem ke způsobu útoku byl mladý, čerstvě přestěhovaný Slovák odsouzen za pokus o těžké ublížení na zdraví k podmínečnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců. Napadení údajně vyvolala (když pomineme časté hádky mezi zúčastněnými) snaha Kučeráka o pohlavní styk se strýcem.

 

Dalo by se říct, že vše podstatné a zásadní v životě Juraje Kučeráka se odehrálo v roce 1993, tedy v jeho dvaadvaceti letech. Jak už je čtenáři jistě jasné, řeč bude o jeho kriminální kariéře.

16. dubna 1993 pozval Kučerák na „rande“ mladou žačku zvláštní školy, kterou již zřejmě nějaký čas znal. „Schůzka“ se konala v opuštěném domě na kraji města. Když byl „páreček“ na místě, začal mladý muž po šestnáctileté dívce požadovat pohlavní styk. Ta s tím i přes výhružky smrtí nesouhlasila, což Kučeráka nejen překvapilo, ale hlavně rozzuřilo. Následoval tak zápas, který skončil tím, že agresivní útočník doslova a do krve omlátil hlavu nezletilé dívky o vodovodní kohoutek ve zdi. Až absurdní se v tomto kontextu zdá jeho pozdější tvrzení, které poskytl po svém zatčení: „Existuje člověk, kterého miluju! Se vším všudy. A budu ji mít rád pořád. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád.“  Ano, řeč je o oné napadené dívce. Kučerák na dotyčnou jako na svoji tehdejší a jedinou přítelkyni dokonce vzpomíná až do dneška.

Neuplynul ani celý měsíc od výše popsané události a pachatel zařadil do své kriminální kariéry další úlovek. Tentokrát již ten nejtěžší zločin ze všech – vraždu. Čin, jak uvedl pachatel, se odehrál 14. května 1993, což si pamatoval, jelikož ten den obdržel podporu. Ta také sehrála podružnou roli ve sledu událostí, které vyústily v tragický následek. O dost důležitější roli, stejně jako u mnoha a mnoha jiných spáchaných vražd, hrál alkohol. Vše ten den začalo tak, že Kučerák přišel s čerstvě získanou podporou do domu svého strýce, nezaměstnaného Štefana Suchánka (53), u něhož v podnájmu pobýval (ano! jde o stejného člověka, kterého již v roce 1991 napadnul!). Muži měli podle Kučerákových slov mezi sebou spory a strýc mu údajně sebral tisícovku (což byly v té době zhruba 2/3 podpory) s tím, že už mu jí nedá, ale že zajdou do hospody. Tak se také stalo a samozřejmě se pilo. Když se dva příbuzní po 23. hodině vraceli zpět do domku, nakoupili ještě placatku, aby v konzumaci alkoholu doma mohli pokračovat. Jak Kučerák uvedl: „Bylo vidět, že strýc je už opilý……Začal se hádat a bylo vidět, že má chuť se bít.“, pak pokračuje: “ Začal mi nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já….Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit…Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihnul za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už jen ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou sem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už jen proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až sem si umazal tenisky.“  Po vraždě údajně Kučerák přemýšlel, co s tělem a kouřil. Nakonec si došel pro sekyru a ještě jednou strýce seknul do krku, to poté zdůvodnil tím, že to bylo asi proto, že ho nesnášel. Nakonec tělo Štefana Suchánka odvlekl do sklepa, polil vínem z demižonu (to prý aby zakryl pozdější mrtvolný zápach) a zaházel starými hadry a odpadky, hřebíky zatloukl dveře do sklepa a v domě ukryl strýcovy hygienické pomůcky pro denní potřebu, aby vše vypadalo tak, že zavražděný muž odcestoval. Nakonec ještě umyl krev v kuchyni. Tělo oběti bylo v tomto případě nalezeno zhruba po měsíci a půl, čili až po následující události, kvůli níž se policie o Juraje Kučeráka začala zajímat.

Čtenář už možná tuší, že onou „následující událostí“ nebylo nic jiného než další vražda. Na rozdíl od první vraždy, která byla vyvolaná (když pomineme vnitřní faktory v osobnosti pachatele, které měly zásadní vliv na obě vraždy) spíše hněvem a situačními spouštěči, ta druhá byla spáchaná převážně v důsledku snahy o majetkový prospěch.

Obětí zmíněného trestného činu byl Michal Kovařík (44). Ten poznal Kučeráka v jedné hospodě, poblíž které pracoval. Měli dokonce i společnou cestu domů. „Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení.“ vzpomínal Juraj Kučerák. Asi za týden po této události, čili kolem 15. června 1993 (tedy měsíc po první vraždě, která byla zatím stále ještě neodhalená) se mladý Rom kvůli nedostatku financí rozhodl, že Kovaříka, se kterým se mezitím ještě párkrát sekal, vykrade. Nejprve čekal před domkem, než muž zhasne, a když světlo zhaslo, vydal se do kůlny a tam si opatřil sekeru. Pak vniknul do domku a potmě došel do místnosti, kde hlasitě chrápal spící Kovařík. „Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak sem nad tím nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy“, uvedl při výslechu pachatel. Pravdivost jeho výpovědi (stejně tak pravdivost výpovědi k první vraždě) byla později opatřenými důkazy potvrzena. Naprostou zbytečnost a absurditu této smrti pak dokládají další věty výpovědi: „Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat….Co jsem měl dělat?...No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?!

 

Jak se na Kučeráka, v té době již dvojnásobného vraha přišlo? No, vzhledem k inteligenci a osobnosti pachatele opravdu nešlo o žádnou „detektivku“. Sousedé Michala Kovaříka si samozřejmě všimnuli, že muže již nějaký ten den nezahlédli, navíc domek navštěvuje mladý cikán, který jezdí na Kovaříkově kole a vozí z domu plné igelitky čehosi. 28. června kvůli hnilobnému zápachu a pojatému podezření jeden ze sousedů vniknul do domku a v něm našel zuboženou, rozkládající se oběť zastlanou několika dekami a polštáři. Policie pochopitelně ihned začala pátrat po svědky popsaném „mladém cikánovi“ jezdícím po Karviné na Kovaříkově kole. Za několik dní se jim podařilo zajistit ono kolo a naštěstí čerstvý majitel si dokonce zapsal z občanky jméno toho, jenž mu kolo za 400Kč před několika dny prodal. Byl jim Juraj Kučerák. Policisté tak vyrazili do domu jeho strýce, kde až počátkem července nalezli tělo první oběti. 10. července 1993 se pak mladý pachatel vrátil do domku svého strýce, ten byl však již policií hlídán a podezřelý byl zadržen.

Ve vazbě měl několik excesů, když jednou například zapálil celu, jindy si zas lehal na zem a kopal kolem sebe. Falopoletyzmografické zkoumání zjistilo u posuzovaného homosexualitu zaměřenou na dospělé muže, což Kučerák rezolutně popíral. Posudky však v obou případech vyloučili sexuálně sadistický motiv vražd. Nicméně potvrdili mimo jiné, že souzený je:“ nadprůměrně agresivní člověk, navíc bez morálních zábran. Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb…“ Lze předpokládat, že soud v tomto případě uloží nejvyšší možný trest, což také 18. července 1996 udělal.

 

 V současné době si Juraj Kučerák odpykává trest odnětí svobody na doživotí v Mírovské věznici. Dle svých slov mívá občas hádky s dozorci a dostává kázeňské tresty. „No tak, ze vzteku. Když mi něco provedou, tak se neudržím. Nedávno, že jsem zapálil deky. Už ani nevím proč, byl jsem na ně prostě nasranej.“ odpověděl na otázku, proč dozorcům nadává v rozhovoru s L. X. Veselým v roce 2007. Jako možný výstižný epilog jeho příběhu si dovolím použít pár otázek z onoho interview:

Víte co, ještě mi řekněte. Vy jste dodneška ve spojení s bratrem nebo příbuznými?

Ne. Naposled v těch Košicích.

A teď si s bráchou píšete?

Já si s bráchou nepíšu, protože nevím, kde je. Už je to dlouhá doba. S bráchou jsem se neviděl hodně let. Vůbec.

A s kým si píšete? Máte někoho?

Mám matku, sestru, ale nekontaktuju se s nima. Nepíšu si s nima.

A s kým se kontaktujete?

S jedním. To je jeden z Prahy. To je apoštolská církev. Evanglia.

Kdy jste měl naposledy návštěvu?

Já jsem v kriminále ještě neměl ani jednu návštěvu.

Pokud vím, sedíte od roku 1993…

No bude to 14 let…Co se dá dělat, nikoho nezajímám.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroje:

VALERIÁN L., ŠULC V., Bratrstvo tajných hrobů. EPOCHA, Praha,2012

VESELÝ L., X., Doživotí. XYZ, 2007, Praha

KUČERA M., STACH J., Galerie zločinu-tajemství policejních protokolů. XYZ, Praha, 2013

Internet

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Výborne

(Kacabaja, 18. 11. 2016 9:28)

Skvelý článok po dlhej dobe, už som sa bál, že nepríde. Dúfam, že čo najskôr pribudne niečo nové aj keď si plne uvedomujem obtiažnosť napísania takto detailného a kvalitného článku. Už teraz sa však teším.

Dekuji

(J.F., 5. 11. 2016 5:52)

Diky za clanek. Doufam, ze bude brzy dalsi.