SERIAL
KILLERS.CZ
Nejobsáhlejší český web o sériových a masových vrazích
Jan Janeček
5. 1. 2020
Jan Janeček - český lupič, vůdce loupežnické bandy a vrah, který během roku 1870 zavraždil nejméně tři osoby a dalších bezpočet lidí oloupil či okradl. Motiv vražd byl ve dvou případech zištný, když dvě oběti ubil během loupeží. Třetí vražda byla spáchána ve snaze vyhnout se dopadení. Janeček byl za své činy v roce 1871 popraven, a jako poslední v Rakousku-Uhersku byl exekuován během veřejné popravy.
-
Narozen: 1838
-
Zemřel: 7. 9. 1871
-
Stát: Rakousko-Uhersko
-
Počet obětí: 3+
-
Unikal: méně než 1 rok
-
Vražedná aktivita: méně než 1 rok
-
Přezdívka: "Serynek"
V tomto článku se budeme zabývat lupičem, vůdcem loupežnické bandy a dá se uvést, že i sériovým vrahem, který žil a byl kriminálně činný v druhé polovině 19. století. Poměrně málo známý kriminální živel, který ve své době děsil nejednu českou obec a město, byl nakonec dopaden a za své zločiny po právu popraven v grandiózní „katovské show“, na kterou se přišly podívat tisíce lidí, a která byla poslední svého druhu na českém území. Řeč je o obávaném zločinci - Janu Janečkovi.
Jan Janeček se narodil v roce 1838. Šlo údajně o cikána (nemuselo však nutně jít o Roma, jak upozorňují mnozí historikové, neboť v 19. století byly termínem "cikán" označovány všechny osoby žijící kočovným životem), který nikdy v životě nechodil do školy a krádežemi se živil již od útlého dětství. Janeček se stal postupem času vůdcem loupežnické bandy, čítající přes deset členů. S tou pak přepadával, loupil a dokonce se minimálně jednou pokusil i cizího člověka zabít.
Řádění Janečka mělo ukončit až potrestání v roce 1869, kdy byl za loupeže a pokus o vraždu odsouzen na osmnáct let těžkého žaláře. Svůj trest si měl odpykat v trestnici v Kartouzích u Jičína. Jenže Janečkovi se již v 24. dubna 1870 podařilo, spolu se dvěma dalšími trestanci, z dnešních Valdic utéct, když pákou ohnuli mříže v oknech a po provazu se dostali do zahrady, kde pak přelezli zeď. Nebezpečný zločinec, i přes rozsáhlou pátrací akci, úspěšně uprchnul až do Poděbrad, kde se jej, jeho bratra (jinde bratrance) a třetího uprchlíka, Františka Janeczka, pokusil zadržet voják jménem Jan Markytán. Jan Janeček se však nemínil vzdát a na vojáka vytáhl pistoli, kterou si cestou opatřil, a zastřelil ho. Janeček nic jiného neuměl, a tak si cestou, která vedla přes severní Čechy a jižní Čechy, až na Plzeňsko, opět začal peníze a obživu obstarávat krádežemi a loupežemi. Při jedné z nich, u Podbořan na Žatecku, brutálním způsobem ubil železným křížem Andreáše Rotta, panského čeledína, a společně se svými kumpány jej oloupili o peníze a cennosti. Andreáš Rott údajně zemřel pomalou a velmi bolestivou smrtí. Minimálně druhá oběť zaplatila životem za setkání s Janečkem a jeho společníky. Bezohledné bandy, kolem uprchlíka Janečka, se začaly bát takřka celé Čechy a za jejich dopadení byla vypsána odměna.
To však ještě nebylo vše! Na Plzeňsku se ke třem uprchlým, nebezpečným vězňům přidaly další příbuzní, a loupežná skupina se rozrostla. Další vražda na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát je jí stal Leopold Trávníček, obchodní příručí, který se vracel z trhu z města, a který přišel o život v říjnu 1870. Tohoto muže loupežníci utloukli nedaleko Chrástu u Plzně. Extrémně nebezpečný pachatel, podle dnešní terminologie již sériový vrah, byl nakonec dopaden za dramatických událostí až v listopadu roku 1870. V ten měsíc obdrželi četníci hlášení od syna hospodského, že Janeček se svojí cikánskou bandou hodují a popíjí v jedné z krčem nedaleko Chrástu u Plzně. Telegrafy se rozezněly na několika okolních četnických stanicích a strážci zákona měli pohotovost. Když na místo, jako první, dorazili plzeňští četníci, Janečka s jeho partou naštěstí v hospodě ještě zastihli. Janeček se však znovu nevzdal, a i když byl postřelen, podařilo se mu vyskočit oknem ven a zmizet. Při zásahu, na kterém se krom četníků podílelo i několik železničních dělníků, se však přeci jen podařilo dopadnout několik členů bandy, včetně Janečkova bratra Josefa. Ten prý dal mužům zákona tip a nebezpečný, zraněný muž tak neunikal dlouho. Již o den později byl zadržen v nedaleké Lhotě, kde přespával na půdě jednoho ze stavení. Přesto drama ještě rozhodně nebylo u konce.
Jan Janeček po svém zadržení
Neboť plzeňská věznice Bory, někdy přezdívaná také jako „Hotel Hvězda“, ještě nefungovala (budována začala být až o 2 roky později a fungovat začala v r. 1878), zadržení zločinci skončili v soudní cele v zadní části plzeňské radnice. Zde nebyly zrovna vhodné podmínky pro držení tak nebezpečných vězňů, kteří dokázali uprchnout i z „Valdic“. I proto byli zadržení neustále spoutáni těžkými okovy a na noc navíc byli připoutáni ke zděnému železnému kruhu. Přesto se jim nějakým způsobem podařilo vyklouznout z okovů a poté málem uprchnout, když rozebrali kamna a snažili se vylézt komínem. Strážný si toho údajně všimnul až úplně na poslední chvíli. Kvůli tomu, a také proto, že ne všichni z loupežnické bandy byli pochytáni, provázela soudní proces mimořádná bezpečnostní opatření. Jan Janeček byl u soudu nakonec shledán vinným ze spáchání tří vražd, jednoho pokusu o vraždu a x krádeží a loupeží, za což mu byl udělen očekávaný trest smrti. Jeho bratr Josef byl odsouzen na doživotí (brzy poté ve věznici zemřel). Ostatní členové loupežné bandy dostaly tresty nižší.
Opět z bezpečnostních důvodů byla poprava několikrát odložena, aby finální datum bylo stanoveno na 9. září 1871. Popravu měl vykonat známý pražský kat Jan Piperger, který na ní dorazil se dvěma pomocníky, z nichž jeden byl jeho nevlastní syn a zároveň učeň, tehdy šestnáctiletý, Leopold Wohlschlager, který se později stal nejslavnějším českým katem, který vykonával řemeslo až do roku 1928.
.jpg)
Jan Piperger (1838-1888)
Abychom přiblížili tehdejší „velkolepost“, dramatičnost a důležitost popravy, nechme teď promluvit samotného Leopolda Wohlschlagera, který na sklonku svého života vypověděl toto: “Otec se mnou všechno procvičil doma a vzal sebou i svého starého pomocníka, ale měl jsem přece jen strach. Neviděl jsem ještě nikdy nikoho umírat, natož pak věšet. Ta věc pro nás nebyla nikterak bezpečná, proslýchalo se, že se u Plzně srotilo několik set Cikánů, aby v den popravy zapálili město a vyrvali svého soukmenovce z rukou soudu. Kdyby se jim byl zdařil třeba jen atentát na otce, byli by zachránili Janečkovi život, protože krom mistra popravčího nesměl nikdo jiný popravu vykonat…. Otec se ještě v den příjezdu představil Janečkovi, který řekl: „Těší mne opravdu, že jsem vás poznal. Škoda, že naše známost nepotrvá dlouho.“ Když pak tatínek odcházel z cely, zavolala na něj Janeček: „Máte budíček? Já jen, abyste pozítří nezaspal“…. V sobotu ráno ve čtyři hodiny jsme vyjeli k popravišti. Bylo chladno a mlha, ale všude bylo plno lidí, na místě popravy už čekalo skoro patnáct tisíc diváků, kteří zde čekali celou noc. Janeček byl viditelně mrzutý, protože karty, které si vyložil, mu předpověděly špatný osud…“
Leopold Wohlschlager (1855-1929)
Janeček údajně nejevil sebemenší lítost a nečinil žádné pokání. Dokonce prý, když se ho kněz snažil přimět ke zpovědi, dostalo se mu výsměchu a urážek. Nakonec však přeci jen pachatel krutých činů zjihl, až nakonec sám požádal o svátost smíření a přijal rozhřešení. Jak se chvíle popravy blížila, Janeček byl údajně čím dál tím nervóznější, kouřil jednu cigaretu za druhou a dokonce měl plakat. Poslední hodiny měl podle dobové reportáže trávit vykládáním karet. Když si pro odsouzence nakonec přišel do cely kat Piperger a mladý „Poldík“ Wohlschlager, nasadili mu již v cele na krk volně oprátku a ruce mu uvázal ke koženému řemenu kolem pasu. Strážníci poté přivedli Janečka k vozu, který hlídal dokonce celý prapor pěchoty! Cesta na popraviště vedla Dominikánskou, Solní a Klatovskou ulicí, kdy si Janeček cestou na smrt vyslechl ještě stovky nadávek a posměšků. On sám se choval údajně velmi zkroušeně a stále si měl šeptat modlitby a hledět na kříž, který kněz držel před jeho očima.
Jak již bylo uvedeno, v ten den se sešlo na popravišti u klatovské silnice, poblíž dnešního plzeňského Náměstí míru, více než deset tisíc lidí, aby sledovali konec života nenáviděného vyvrhela. Samotná poprava trvala jen několik minut. Soudní zřízenci pak rozdali mezi přihlížející letáky s životopisem popraveného. Tělo zločince viselo na šibenici až do večera, když se dav ne a ne rozejít. Zatímco odsouzencovo tělo viselo v oprátce, seděli Jan Piperger se synem Leopoldem na schodech šibenice zády k lidem a povídali si. Když se setmělo, skončilo tělo popraveného v jámě nedaleko šibenice. Ještě téže noci ho však plzeňští představitelé nechali, kvůli obavě, aby se ostatků nezmocnil zbytek loupežnické bandy, zakopat na jiném, neznámem, místě v Plzni. Tam zůstává, bez náhrobku, pohřben dodnes. Další popravy, krom těch poválečných, se v Čechách konaly už jen ve dvorech soudů a věznic, kde byla účast podmíněna předložením vstupenky, kterých byl omezený počet.