David Virgulák

16. 2. 2017

David Virgulák - tzv. "vrah taxikářů", je český sériový vrah, který v roce 2014 během necelých 3 měsíců usmrtil v blízkém okolí Prahy celkem tři muže. Všechny oběti byly zastřeleny a oloupeny a všechny vykonávaly povolání taxikáře. Virgulák byl často soudně trestán, všechny jeho trestné činy, včetně vražd, souvisely s jeho snahou vydělat si na opatření drog. Virgulák neuspěl se svým odvoláním u Vrchního soudu v Praze ani v pozdějším dovolání u Nejvyššího soudu. Platí tak prvoinstanční rozsudek - doživotní odnětí svobody!

  • Narozen: 1981

  • Dnes (k 26. 9. 2017): odnětí svobody na doživotí

  • Země: ČR

  • Počet obětí: 3

  • Unikal: méně než 1 rok

  • Vražedná aktivita: 2014

  • Přezdívka: „vrah taxikářů“

V sobotu 1. února 2014, necelé dvě hodiny po poledni, informovala média veřejnost o nálezu mrtvého muže, taxikáře, jehož tělo se nacházelo v tmavě šedé Hondě C-RV v Lužické ulici na Praze 2. Články obsahovaly zprávu, že muž byl zavražděn a policie vyzývá veřejnost ke spolupráci. Pátrala předevěím po případných taxikářových zákaznících či svědcích vraždy. Tělo usmrceného bylo nalezeno téhož dne dopoledne, a to na základě oznámení všímavého muže, kterému bylo divné, že auto, navíc taxi, už „několik dní“ stojí na stejném místě. Zároveň měl ohlašovatel pocit, že skrz ztmavená skla vidí, že v autě možná někdo je. Poté co policisté vniknuli do auta, našli mužské tělo, které neslo známky střelných poranění v oblasti hlavy (střelných poranění bylo celkem 5). Policie šetřením zjistila, že jde o mrtvolu dvaačtyřicetiletého taxikáře Petra S., který byl spolu se svým vozem pohřešovaný od čtvrtečního večera, tedy od 30. ledna 2014, čili necelé dva dny. Zajímavostí je, že za stěrač auta v mezidobí stihnula přistát pokuta za parkování. Což tedy pro policisty nebyla zrovna dobrá vizitka.

 

Když o dva měsíce a deset dní později (11. dubna 2014) našel náhodný chodec v Uhříněvsi v poli poblíž cyklistické stezky směr na Královice (ulice K Netulkám) těla dvou mrtvých mužů, byl pachatel lednové vraždy stále neznámý. Těla ležela v poli asi 90 metrů od sebe. Na místo nejprve vyjela záchranná služba a vypadalo to, že jde o oběti dopravní nehody (údajně se nedaleko místa nálezu těl nacházely úlomky blinkrů či světlometů). Když však kolem půl osmé ranní záchranáři přivolali na místo policii, brzy vyšlo najevo, že oba muži byli zastřeleni! První oběť, šedesátiletý (jinde osmapadesátiletý) taxikář Milan P., byl usmrcen dvěma ranami (do krku a do hlavy), druhá oběť pětadvacetiletý rovněž taxikář Daniel C., pak jedinou ranou do hlavy.

Ihned po zveřejnění okolností dalších dvou vražd vyvstala pochopitelná otázka, zda-li jde o dílo stejného pachatele jako v případě lednové vraždy, a zda-li má tedy policie co dočinění se sériovým vrahem. Podobnosti vražd byly do očí bijící. Kromě způsobu usmrcení, tedy zastřelení, nešlo přehlédnout,  že všechny oběti vykonávaly povolání řidiče taxi. Případ začaly sledovat a komentovat snad všechna tuzemská média. Řešily se všechny možné varianty motivů činů, kdy nejvíc zmiňovaným byl asi ten, že jde o jakousi nenávist vůči taxikářům. Provozovatelé taxi služeb zvýšili po druhé a třetí vraždě opatření k ochraně svých řidičů. Některým byl například nainstalován systém, který umožňuje vyslat nouzový signál v případě ohrožení. Jiní řidiči se vyzbrojovali, další si do aut instalovali kamery. Děsivé rovněž bylo sebevědomí pachatele. Šetřením totiž bylo zjištěno, že v noci z 10. na 11. dubna nejprve usmrtil prvního muže, kterého si stopnul v centru Prahy a nechal se odvézt na okraj Uhříněvsi, kde ho zastřelil. Poté dojel jeho automobilem zpět do Prahy. Tam si v rozmezí cca jedné hodiny stopnul další taxi, aby čin chladnokrevně zopakoval. A to včetně opětovného dopravení se do Prahy ve voze druhého zastřeleného muže! Který pachatel může mít takovou sebejistotu a drzost, ž v rozmezí pár hodin spáchá v průběhu jedné noci dvě vraždy na téměř totožném místě, a navíc je mezitím a poté schopný cestovat po Praze v autech svých obětí??! No, odpověď na tuto otázku možná nalezneme v osobnosti a životním stylu pachatele, ale o tom až později. Mimochodem i jeho lednový vražedný útok se odehrál tak, že si v centru Prahy stopnul taxi (kolem osmé hodiny večerní) a nechal se odvézt na silnici nedaleko Luky pod Medníkem. Zde řidiče zastřelil a poté se vozem i s tělem zavražděného uvnitř vrátil do Prahy, kde ho odstavil – tato informace, ale zatím známa nebyla.

Vraťme se teď ještě na chvíli do 11. dubna. Vůz první oběti z předchozí noci (značka Škoda Superb) byl nalezen v Salmovské ulici. Renault druhého zavražděného muže z téže noci pak v ulici Lužické. Ano! Ve stejné ulici, jako byl nalezen mrtvý taxikář v první únorový den! Těžko již mohlo jít o náhodu. V červenci 2014 policie zveřejnila identikit muže (pozn. autora: jde o portrét hledané osoby sestavený na základě výpovědí svědků), který mohl být, jak důležitým svědkem, tak i vrahem.

Identikit neznámého pachatele

Policie se samozřejmě činila. A nejen ona. Případ byl totiž především lákavým mediálním soustem, což je u podobných případů pochopitelné. K možnému pachateli se například v několika rozhovorech vyjadřovali různí odborníci, články a teorie se množily. Polici se také ozval anonymní dárce, který slíbil odměnu ve výši 100 000,-Kč tomu, kdo poskytne informace vedoucí k dopadení vraha. Dokonce v překvapivě krátké době začal vznikat film inspirovaný případem (název filmu Taxi 121). Skončilo to trochu paradoxem, neboť dříve, než film o neznámém pachateli doputoval do kin, podezřelý byl již dopaden a tím pádem i uvolněno mnoho informací. Nechť čtenář sám posoudí, zda snaha a domněnky tvůrců nevyzněly naprázdno.

Zděšení veřejnosti, především pak pražských taxikářů, skončilo ve středu 4. 11. 2015. Toho dne policie konečně oznámila, že dopadla a obvinila muže, kterého podezírá za všech tří vražd! Šlo o v tu dobu čtyřiatřicetiletého Davida Virguláka. Vyučeného instalatéra, který byl údajně více než deset let závislý na drogách – především na heroinu a pervitinu. Údajným vrahem měl být tedy recidivista, který měl dříve již zhruba ve dvaceti případech problémy se zákonem. Šlo především o krádeže v obchodech, kterými si chtěl sponzorovat svoji drahou závislost, ale potrestaný byl i za násilný trestný čin. Napsal jsem drahou závislost? Myslel jsem velice drahou! Jak Virgulák později u soudu sdělil, v době, kdy byl závislý na heroinu, ho konzumace drog přišla zhruba na 6000,- Kč denně! Kvůli tomu prý rovněž skončil v zaměstnání a vydělával si krádežemi, prodejem nakradeného zboží a přeprodejem drog. Podle svých slov později přešel na pervitin, rivotril a subutex, které jsou levnější. Poté byly jeho denní výdaje za drogy zhruba 1000,- Kč. U soudu rovněž popsal, jak se stal na drogách závislý: „Měl jsem stálý příjem a nevěděl jsem, za co mám peníze utrácet. Tak jsem začal víc experimentovat s drogama“. V souvislosti s výše řečeným se dostáváme i k motivu vraždění. Slovy trestního zákoníku šlo o úmysl získat pro sebe majetkový prospěch. Slovy prostými – pachatel vraždil pro prachy! Každé ze svých obětí tak vždy po usmrcení vzal všechny cennosti. Tedy peněženku, telefon, tablet atd.

Tzv. "vrah taxikářů"

Jak se na pachatele ohavných zločinů nakonec přišlo? Přispěla k tomu jeho naprostá neopatrnost a přehnané sebevědomí (pravděpodobně zapříčiněné užitím pervitinu) a také náhoda. Pouze šest hodin po nálezu zmíněných dvou těl (tedy stále 11. dubna 2014) se totiž Virgulák vydal „na lup“ do obchodního řetězce Billa, kde byl zadržen. Když na místo policie přijela, nalezla u něj peněženku jednoho ze zavražděných mužů! Policisté, kteří se dostavili do obchodu, Virguláka propustili. Šlo přece o pouhou krádež zboží. On navíc uvedl, že peněženku našel, což není úplně nepravděpodobné. Od tohoto okamžiku však byl veden minimálně jako svědek, ale nejméně v jedné policejní vyšetřovací verzi jistě rovněž jako podezřelý. Netrvalo dlouho a Virgulák opět kradl. Za to již byl vzat do vazby, kde jej kriminalisté odposlouchávali při hovorech s dalšími vazebně stíhanými. V cele si mimo jiné postěžoval, že se policistům trochu prořekl, když prozradil typ zbraně. Samozřejmě pražští kriminalisté v čele s Josefem Marešem zajišťovali i další, nezvratnější důkazy. Nejprůkaznějším z nich asi byla Virgulákova pachová stopa ve všech třech taxících a rovněž na nábojnicích. Pozitivně také vyšel test povýstřelových zplodin na jeho oblečení. K jeho obhajobě nepřispěl ani fakt, že byl uniformovanými policisty v osudnou noc 11. dubna mezi druhou a třetí vraždou kontrolován v parku na Vinohradech – tedy prokazatelně se pohyboval v časově relevantní dobu poblíž místa, kde byl později nalezen vůz první oběti z téže noci. Z hlediska objektivity je ale nutno dodat, že vražednou zbraň u sebe při této kontrole neměl. Tím se dostáváme asi k nejslabšímu místu obžaloby, neboť vražedná zbraň nebyla do dnešního dne nalezena. Nicméně jak už bylo uvedeno, sám Virgulák kriminalistům prozradil, že zbraň vlastnil a jím popsaná zbraň odpovídala ráži a typu zbraně, kterou se vraždilo. Později to bagatelizoval tím, že zbraň vlastnil asi jen 4 dny, než se mu v ruce rozpadla – a i toto, což patří tradičně k soudnímu koloritu, při hlavním líčení odvolal. Jenže i svědci, včetně jeho bratra, uvedli, že zbraň u sebe nosil. Virgulákův mladší bratr (také toxikoman), který se s ním podílel na několika krádežích, byl v mezidobí rovněz za mřížemi. Tam podle policejních odposlechů mezi spoluvězni prohlašoval, že jeho bratr „je hroznej zabiják“, a že spolu „střílejí po Praze taxikáře“. Navíc uváděl podrobnosti, které si nemohl vymyslet, ani vyčíst z médií, tedy informace, které mohl mít jen vrah nebo někdo kdo vraha zná (např. o podobě jednoho ze zavražděných, o obavě ze zanechání pachových stop, či o vražedné zbrani, jíž měla být “malá pistole”), což určitě jen podpořilo verzi obžaloby. U soudu sice svá prohlášení z cely odvolal a zdůvodňoval je tím, že si vše vymyslel, aby byl v očích spoluvězňů zajímavější a váženější. Také před médii prohlašoval, že samozřejmě věří v bratrovu nevinu. Nicméně resumé, nechť si čtenář udělá sám. Já se snažím pouze uvádět maximum všech relevantních a dostupných informací.

Ve výše uvedeném odstavci jsem již v mnohém předbíhal a mnohokrát odkazoval na to, co proběhlo u prvoinstančního soudu. Vraťme se tedy zpět na časovou osu. Po nasbírání dostatečného množství důkazů policie Virguláka obvinila. Ani poté ale se sbíráním a hledáním důkaních materiálů neustala, probíhalo zkoumání duševního stavu obviněného soudními znalci atd. Zkrátka příprava obžaloby ze strany vyšetřovatele a státního zástupce. Ta byla státním zastupitelstvím podána dne 2. září 2016 a hlavní soudní líčení s Davidem Virgulákem začalo u Městského soudu v Praze dne 21. listopadu 2016. Kromě spáchání tří dokonaných vražd byl obžalován i z trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť nevlastnil zbrojní průkaz, tedy vražedná zbraň nemohla být držena legálně. Na straně obžaloby stál státní zástupce JUDr. Vladimír Pazourek, na straně obhajoby Mgr. Michal Stupka a jako soudkyně případ rozhodovala JUDr. Veronika Čeplová. David Virgulák po celou dobu vinu nepřiznal a důkazy se snažil vyvracet. Například na otázku, jak se dozvěděl o podrobnostech zločinů, které probíral se spoluvězni ve vazbě, tvrdil: „Z toho, co mi policajti nabulíkovali do hlavy a z toho co jsem zažil na policejní stanici. Z toho, co jsem si vydedukoval, někde jsem něco přečetl, někdo mi řekl. Když to člověk slyšel, tak špekuluje, jak to mohlo být“. Jako souhru náhod pak označil to, že u něj policisté našli peněženku jednoho ze zavražděných i to, že ho v předmětnou noc kontrolovali v parku na Vinohradech, poblíž místa, kde se našel zaparkovaný taxík jedné z obětí. Rovněž na poznámku, že dva ze tří odstavených automobilů poškozených se nalezly v ulici, kde bydlí jeho babička, reagoval slovy: „Taková pitomá náhoda“. Jako svědek například vypovídal i zaměstnanec ostrahy objektu, kam se Virgulák vplížil v noc, kdy byli dva taxikáři zavražděni. Chtěl tam prý prohledat popelnice. Když ho hlídač přistihnul, nechal si ukázat obsah kapes, kde měl Virgulák svazek bankovek všech nominálních hodnot. Celkem asi 4 nebo 5 tisíc. Mimo to měl u sebe něco, co vypadalo jako klíčky od auta, ale tím si prý není jistý.

V závěrečné řeči soudkyně Čeplová uvedla, že obžalovaný často měnil své výpovědi a protiřečil si. Zkrátka nepůsobil přesvědčivě a už vůbec ne důvěryhodně. V tomto směru se ostatně vyjadřoval i přibraný znalec, který jeho věrohodnost zpochybnil a uvedl, že znakem povahy obžalovaného je silný sklon k lhaní a vymýšlení si. Rovněž uvedl, že je inteligenčně nadprůměrný a vyjádřil se k možnosti jeho resocializace, která je podle něj obtížná, spíše nepravděpodobná. K osobnosti obžalovaného v posudku zaznělo: "Je osobnostně nevyvážený, vnitřně méně stabilní, disociální. V zátěžových situacích lze očekávat impulzivní a neuvážené jednání, jež pod vlivem alkoholu a návykových látek bude zřetelnější, jeho projev může být i agresivní“. Dále pak soudní znalec uvedl: „Ochranné léčení jsme nedoporučili. Vyžaduje dobrou motivaci a odhodlání pacienta a obžalovaný je stižen poruchou osobnosti, takže v jeho případě by nemuselo být léčení účelné“.

20. prosince 2016 pak prvoinstanční soud uznal obžalovaného vinným a vyřkl vcelku očekávaný trest odnětí svobody na doživotí. Mimo to ještě uložil odsouzenému povinnost zaplatit prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti pozůstalým celkem 800 tisíc korun. Sám D. Virgulák prohlásil, že se cítí nevinen, a že jde o policejní omyl a na místě se proti verdiktu soudu odvolal.

Dne 6. června 2017 Vrchní soud v Praze v čele s předsedou senátu JUDr. Martinem Zelenkou podané odvolání zamítl a potvrdil tak verdikt prvoinstančního soudu včetně uložení nejvyššího možného trestu – odnětí svobody na doživotí. Toto rozhodnutí předseda odvolacího senátu vysvětloval takto: „Neexistuje jiné vysvětlení, než že se obžalovaný na všech třech místech musel nacházet a že musel vraždit. Usmrcení poškozených spojuje stejná střelná zbraň, která byla použita, a ukazuje na stejného pachatele,“, a dále pokračoval: „Kombinace dvou zásadních důkazů – množství pachových stop zajištěných na místě všech tří trestných činů a nález peněženky poškozeného krátce po trestné činnosti – obžalovaného jednoznačně usvědčují. Zůstává nesporným a nezpochybnitelným, že pachatelem trestné činnosti byl právě obžalovaný David Virgulák“. Ten ale dál trval na své nevině a ve své závěrečné řeči mimo jiné uvedl: „Nemám s touhle taxikářskou aférou vůbec nic společného, až na to, že jsem našel tu peněženku, ... Já jsem ty taxikáře v životě neviděl, poprvé jsem je viděl až na pitevním stole. Taxislužbu jsem nikdy nevyužíval, neměl jsem na to finanční prostředky. Jsem v tom namočenej díky tomu, že mě do toho policie namočila až v base. Díky tomu, že jsem se svěřoval muklům s nějakou hypotézou, jak se to možná mohlo stát“. Jeho advokát Mgr. Michal Stupka se snažil postavit obhajobu, stejně jako v jednání před městským soudem, především na zpochybnění klíčového důkazu v podobě pachových stop: „Z mého pohledu jednoznačně jednotlivé odběry pachových vzorků nebyly provedeny v souladu s pokyny krajského ředitele. S ohledem na tyto okolnosti si myslím, že jednotlivé výsledky nelze použít,“. I sám obžalovaný se velice svérázně vyjádřil k tomuto důkazu: „Já to řeknu na rovinu. Já bych ty psy zastřelil, protože kecaj. Kdyby nebyly ty pachovky, tak se nemaj, na čem zahákovat,“. Málo platné, ani městský, ani vrchní soud na výtky k provedení pachových stop neslyšel a oba shodně uvedly, že v autech bylo nalezeno několik pachových stop Virguláka, což nelze vysvětlit náhodným přenosem nebo neodbornou manipulací. „Éra Kajínkova skončila a moje začala,”, pronesl na konec své řeči David Virgulák, čímž narážel na své údajně nespravedlivé odsouzení.

David Virgulák

Konec případu? Ještě ne. Sérií vražd se  totiž zabýval i Nejvyšší soud, protože v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí trestní řád výslovně umožňuje podání mimořádného opravného prostředku – dovolání.

Obviněný prostřednictvím advokáta tuto možnost využil. Zkusme se tedy ještě pro zajímavost ve stručnosti podívat, co v onom dovolání na svoji obranu použil a jak se s jeho námitkami vypořádal soud. Největší námitky, jak už bylo uvedeno, směřovaly proti tomu, že nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by Virguláka usvědčoval. K tomu soud dodal, že řetězec nepřímých důkazů je uzavřený a plně tak postačuje k prokázaní jeho viny. Poté už se obhajoba točila kolem zpochybnění jednotlivých důkazů, jakými byly již zmíněné pachové stopy, povýstřelové zplodiny na kapse obviněného, pravdivost výpovědí svědků a také údajná fotografie pachatele pořízená průmyslovou kamerou, která by z časového hlediska vyvracela verzi obžaloby. Asi nemá cenu zacházet do jednotlivých podrobností – všechny námitky byly soudem vyvráceny a tato vyvrácení odůvodněna. Pro dokreslení soudního obrazu a ukázku účelové obhajovy za zmínku možná stojí jen argumentace v případě nalezených povýstřelových zplodin na vnější i vnitřní straně zadní kapsy kalhot Virguláka. Obhajoba totiž tvrdila, že se tam mohly dostat buď z rukavic příslušníků policie, kteří ho po zadržení na služebně prohledávali, neboť prý často sahají na služební zbraň. Nebo je také možnost, že si je tam mohl obviněný přenést sám z kliky služebny. Soud takovou konstrukci vyvrátil nejen jiným chemickým složením střelného prachu nábojů použitých pachatelem a nábojů používaných policisty, ale také odkazem na to, že aby mohli policisté z rukavic přenést na kapsu obviněného tyto zplodiny, musel by se nacházet tam, kde příslušníci policie přímo střílí. Ohledně přenosu z kliky služebny pak soud uvedl, že se jí před obviněným dotklo velké množství lidí, tedy by zlodiny museli setřít. Zkrátka takový přenos všemi obhajovou uváděnými způsoby je naprosto vyloučený, nicméně i tak se k těmto až absurdním konstrukcím musela vyjádřit i soudní znalkyně. Uvádím to pro čtenáře jen jako postřeh, že argumenty obhajoby mohou být opravdu nekonečné a někdy i nekonečně absurdní či účelové. Nicméně i s takovými se soud musí nějak vypořádat a je tedy důležité, aby již policisté toto předvídali a už v přípravném řízení si počínali tak, aby nezavdávali pachatelům šanci později se hájit s poukazem na jejich nesprávný postup, který obhájci mají jistě často detailně nastudovaný.                 

I přes výše popsané snahy obhajoby Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 odmítl dovolání obžalovaného a David Virgulák, tzv. "vrah taxikářů" tak stráví zbytek života za mřížemi. Navíc jde o nejpřísnější možné doživotí, jaké trestní zákoník České republiky umožňuje! Na tomto místě  by možná bylo vhodné čtenáři nabídnout trochu právní osvěty. Jistě, doživotní trest vypadá jasně – odnětí svobody do konce života. Jenže český právní řád nezná tzv. “absolutní doživotí”, kdy je vyloučeno, aby se odsouzený mohl někdy v budoucnu podmínečně vrátit na svobodu. Tedy odsouzený na doživotí podle českého právního řádu může žádat o podmínečné propuštění zpravidla po 20 letech výkonu trestu. Nicméně soud může vyslovit zpřísňující podmínku v podobě toho, že do oné 20leté doby se nezapočítává doba strávená v nejpřísnější věznici – tedy ve věznici se zvýšenou ostrahou. A přesně tuto zpřísňující podmínku vyslovil soud v případě Davida Virguláka. A jelikož jsou doživotně odsouzení umísťováni právě do nejpřísnějšího typu věznice a o přeřazení do mírnějšího typu nemohou požádat dříve než po odpykání 10 let z trestu, znamená to v praxi, že David Virgulák nemůže o podmínečné propuštění žádat po 20, ale nejdříve po 30 letech! Tedy nejdříve v roce 2044. A i tak jde v jeho případě pouze o čistě hypotetickou možnost.

V březnu roku 2018 se David Virgulák ještě pokusil zvrátit výše popsaná rozhodnutí podáním ústavní stížnosti. V té namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a domáhal se zrušení rozhodnutí obecných soudů. Ono údajné porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v porušení principu presumce neviny a zásady „in dubio pro reo“ („v pochybnostech ve prospěch obviněného“), když podle něj šlo v napadených rozhodnutích nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

Konkrétně opět namítal, že mu ke spáchání jednání, za které byl odsouzen, chyběly prostředky (střelná zbraň) a také schopnosti, čím měl na mysli to, že údajně neumí řídit, natož, aby předmětná vozidla zvládnul ovládat v úzkých uličkách Vinohrad. Dále namítal, že v inkriminované době, když prý skutečný pachatel řídil vůz poškozeného, byl kontrolován hlídkou městské policie a opět zpochybňoval provedené pachové zkoušky. Tentokráte tvrdil, že před odebráním pachového vzorku byl umístěn policisty do vozidla poškozeného, aby s ním byl učiněn vyšetřovací pokus, a tedy pachová stopa skutečného pachatele se tak na něj mohla přenést. K tomu dodal, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy.  

 

Ústavní soud v čele se soudcem zpravodajem a zároveň předsedou senátu JUDr. Ludvíkem Davidem, CSc., ke stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a že tato polemika z pohledu podústavního práva nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn hodnotit již jednou provedené hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí. Jediný případ, kdy by Ústavní soud mohl v tomto případě zakročit je situace, kdy by šlo o extrémní vybočení rozhodovacího procesu, k čemuž však v tomto případě nedošlo. K tomu Ústavní soud dodal, že jak rozhodnutí krajského, tak i vrchního, potažmo i Nejvyššího soudu byla dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž se soudy způsobem odpovídajícím závažnosti celého případu zabývaly argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy tak nezavdávaly podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a Davidu Virgulákovi nevyšel ani tento pokus dostat se na svobodu.

Teď už tedy tečka. A prozatím konec případu. Jen ještě pár poznámek. Jelikož byl článek (mimo aktualizací) psán v době nepravomocného odsouzení, nikde v článku, krom předešlého odstavce, není použito tvrzení či slovní spojení, že David Virgulák je vrah. Článek byl nicméně na základě pozdějších soudních rozhodnutí aktualizován. A ano, dnes to již tvrdit lze – David Virgulák je vrah, a to dokonce vrah sériový, tronásobný!

V souvislosti s tím, jak je případ čerstvý mě napadá ještě jedna věc. A chtěl bych ji uvést, aby se nad ní třeba zamysleli i čtenáři. Jde o jeden z mála článků na tomto webu, který se týká aktuálního případu. Tedy takového, ve kterém ještě zub času neměl možnost zhojit rány. Napadlo mě, že článek si teoreticky může někdy v budoucnu přečíst i pachatel. Navíc i jeho rodina, okolí, které těmito činy musí být velice nepříjemně zasaženo…ale především, mohou si ho přečíst i lidé z širšího, ale i užšího okolí obětí! To oni jsou ti, kterým teď někdo chybí. To oni jsou teď ti nejvíce dotčení. Ti, kteří musí nést tíhu bolesti nad ztrátou blízkých.... Chtěl bych tedy vyjádřit nejhlubší soustrast všem, kteří byli výše popsanými zločiny dotčeni. Přál bych si, aby si tento tísnivý fakt, krutost, reálnost a plné důsledky všech zločinů vraždy čtenář alespoň na chvilku uvědomil. Pomyslel na všechny tzv. sekundární, terciální (zkrátka i nepřímé) oběti. Představte si, že…......... vím, není to příjemné!

DALŠÍ FOTOGRAFIE

Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

  • Facebook
  • Instagram
Komentáře
Pošlete nám zprávu