SERIAL
KILLERS.CZ
The biggest Czech web about serial and mass killers
Interview - Viktorín Šulc
Přečtěte si interview s autorem velmi vydařené pentalogie - "Panoptikum sexuálních vražd 1 (2013), 2 (2015), 3 (2019),", Viktorínem Šulcem, které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali naši čtenáři.
MgA. Viktorín Šulc (nar. 1951) je český spisovatel, analytik a redaktor Kriminalistického sborníku, scénárista, publicista a dramaturg. Po absolvování scénáristiky a dramaturgie na pražské FAMU začal pracovat jako sportovní redaktor Mladé fronty. Od roku 1989 pak pracoval jako krimi reportér a od roku 1997 sestal redaktorem a jedním z autorů Kriminalistického sborníku. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese nejlépe vyhodnoceným scénářem Muž, který vycházel z hrobu. Mimo to se podílel na tvorbě další řady filmů. V roce 2004 získala jeho kniha Příští stanice: Smrt cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka toho roku.
Poté se Viktorín Šulc vrhnul již převážně na psaní krimi literatury faktu. Z knih jmenujme např. Bratrstvo tajných hrobů, Lovec přízraků a nejnověji i Panoptikum sexuálních vražd.
1) Dobrý den, jsme moc rádi a děkujeme, že jste nám umožnil položit Vám několik dotazů, které jsme vybraly z řady otázek, které nám zaslali fanoušci naší FB stránky a čtenáři tohoto webu. Hodně tazatelů zajímalo, jak jste se vůbec dostal k tématice vražd, respektive kriminálním tématům? Co Vás na tom zajímá a proč?
Od malička mě zajímaly tajemné a hrůzostrašné historky. Jako dítě jsem samozřejmě nerozlišoval mezi zkazkou, reálnou kauzou a detektivkou, bral jsem to, oči navrch hlavy, šmahem všechno jako „story“. Zájem lety sílil, už jako pubescent jsem si prostudoval mimořádně kvalitní Soudní lékařství profesora Františka Hájka – tento věhlasný pán mimo jiné pitval Otýlii Vranskou – a další odborné knihy.
První mezník k určité profesionalitě znamenal závěr dálkového studia katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Kromě praktické „diplomky“, tedy scénáře, musí takový aspirant napsat teoretickou diplomovou práci na libovolné téma. Zvolil jsem si Skutečné kriminální případy, zpracované filmem a televizí – porovnání fikce a skutečnosti.
To byl zhruba rok 1984, dostal jsem povolení navštívit archiv tehdejšího Muzea SNB, dnes Policie ČR na Karlově, kromě scénáristů a režisérů jsem se setkal i s odbornými poradci, což byli vesměs kriminalisté, kteří v minulosti na dané autentické kauze pracovali. Diplomku jsem napsal s mimořádnou chutí a jenom jsem se utvrdil, že danému tématu se budu věnovat ještě hlouběji – a samozřejmě systematičtěji.
Byl ovšem rok 1985, pracoval jsem tehdy jako sportovní redaktor deníku Mladá fronta, chtěl bych dodat, že sport je moje další celoživotní spojená nádoba… Na to, abych se stal kriminálním reportérem, jsem si musel počkat až do sametového převratu v listopadu 1989, kdy se otevřela nejrůznější archivní stavidla. Analyzoval jsem staré kauzy, objížděl žijící pamětníky, ale reportážně jsem zajížděl i na místa případů čerstvých.
Nejspíš jsem si vedl obstojně, protože v roce 1997 jsem dostal nabídku od plukovníka JUDr. Jana Hlaváčka, tehdejšího ředitele Kriminalistického ústavu Praha, abych se stal členem redakční rady a jedním z autorů Kriminalistického sborníku, tedy periodika, které se zabývá kazuistickou analýzou skutečných případů. S KÚ i KS spolupracuji dodnes – a považuji si to za čest.
2) Další dotaz směřuje k Vaší pentalogii „Panoptikum sériových vražd“, ze které zatím byly vydány tři knihy. Čtenáře zajímalo především to, kolik času jste zatím tomuto projektu věnoval? Jak moc Vám příprava knih zasáhla do života, a co při přípravě zabralo nejvíce času?
Sexuální vraždy mě vždy přitahovaly svým mimořádným ponorem do pachatelovy nenormální psychiky. Dokážeme pochopit – nikoliv odpustit! – krvavý zločin z loupežných pohnutek, z dlouhodobé nenávisti, ze žárlivosti… Ale utýrat člověka pro ukojení vlastního libida? Jdeme se podívat za zrcadlo topornými kroky jako ta carrollovská Alenka, bojíme se předem, co tam uvidíme – i co se v odlesku nablyštěného skla dozvíme sami o sobě… Zhruba tyto řádky jsem napsal v prvním díle Panoptika.
Nikoliv náhodou jsem se v už zmiňované „famácké“ diplomce věnoval kauze sériového vraha Václava Mrázka, který v padesátých let děsil Chomutovsko. Postava nenápadného mužíka, příkladného abstinenta a pracanta, který se navenek nijak o ženy nezajímá – dokud ovšem nesedne na bicykl a nezačne objíždět krajinu v touze dostat ženu výstřelem – je přímo učebnicová.
Někdy kolem roku 2000 jsem napsal monografii o sexuálních vraždách. Měla deset kapitol, zhruba tři stovky stránek – a znamenala pro mě pochopení, že se v budoucnu mohu, spíš musím, pokusit o popsání mnohem větší historické plochy s daleko hlubší sondou poznání, včetně posudků soudních lékařů a znaleckých expertiz forenzních psychiatrů, sexuologů a psychologů.
Takže nebudu přehánět, pokud konstatuji, že cesta začala někdy v půli osmdesátých let a nabyla na intenzitě kolem roku 2010, tedy poté co jsem se stal spoluautorem profesních memoárů šéfa severomoravské mordparty Luboše Valeriána (Bratrstvo tajných hrobů) a bývalého šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče (Lovec přízraků).
Čas sběru podkladů pro mě ovšem nikdy neskončil, neustále sháním a studuji spisy, včetně těch letitých, archivních, což mě logicky odvádí od psaní… Proto jsou mezi jednotlivými díly poměrně různorodé mezery - 2013, 2015 a 2019. Předpokládám, že v průběhu práce na čtyřce, nastuduji 10 až 12 spisů, byť se některé objeví až v pátém díle pentalogie… Nicméně podstoupit tenhle proces průběžného studia pramenů je nutnost, má-li pentalogie tvořit smysluplný, pokud možno jednolitý komplex.
Jak to všechno ovlivnilo můj život? Nijak nepříznivě, vždyť dělám to, co jsem chtěl, po čem jsem toužil - a věřím, že finální výsledek bude stát za to. Že tu po sobě něco nechám. Že budu už dávno nebožtík, ale nějaký nový zájemce o danou problematiku si Panoptikum s gustem přečte. Stejně jako já jsem kdysi hltal knihy Edwarda Knoblocha Lékařská kriminalistika nebo Pohlaví a zločin.
Mimochodem, pan profesor Knobloch byl taková poslední renesanční bytost tuzemské kriminalistiky. Profesí soudní lékař neváhal seriózně zabrousit do hájemství forenzní psychiatrie, úspěšně se pokoušel na místě vraždy analyzovat scénu zločinu, byl vlastně takový průkopník psychoprofilování.
3) Poměrně častým dotazem bylo to, zda-li je pro Vás nějaký případ, který jste zpracovával, opravdu nezapomenutelný? Takový, který Vás jakýmkoli způsobem zaujal či zasáhnul ze všech nejvíce a proč tomu tak je?
Většina kauz, i těch zdánlivě banálních, v sobě obsahuje střípek, který vám utkví v hlavě po zbytek života. Pokud mám nějaké ty „nej“ přece jen jmenovat: Ke kauze Mrázek jsem se několikrát vracel, procestoval jsem Chomutovsko i další místa vraždění křížem krážem. Hodně mám nastudováno o kauze Otýlie Vranské z roku 1933, tady už to bylo s pamětníky samozřejmě horší.
Mimořádné rozměry má kauza pětinásobného vraha Hojera, jedna vražda v Děčíně, jedna v jedoucím nočním vlaku z Prahy do Děčína, jedna v Brně, jedna dokonce na Slovensku, poslední v Praze, jen na dohled od pachatelova bydliště…
Ale nezabývám se jen sexuálními vraždami, hodně hluboko mi v hlavě uvízla kauza sériového zabijáka podnikatelů Ivana Roubala, včetně návštěvy jeho šumavské usedlosti Pohádka. Nádherná krajina zalitá sluncem, ale jak se s večerem začaly prodlužovat stín, člověk nemohl nevnímat podivný genius loci místa, kde onen zvláštní člověk nejen žil, ale nejspíš taky vraždil.
Mám mámu pořád před očima, stěžoval si jeden severočeský občan, jehož máti byla dlouhodobě hospitalizována v nemocnici. Měla být… Nakonec se ukázalo, že paní zamřela po údajně náhodném pádu při infarktu či mrtvici. Její dospělý syn – s matkou měli láskyplný vztah – se chtěl vyhnout policejnímu prošetřování, taky ho lákalo pobírat neoprávněně máminu penzi. Její tělo rozřezal a zacementoval do jakýchsi truhlíků, stejně tak hlavu, všechno uložil na balkóně… On tu mámu denně před očima skutečně měl! Kauzička rozměrů kriminální banality – ale s prvky hororu, hodně vypovídající o lidské psychice.
4) Ač nás to poměrně překvapilo, nejvíce čtenářů zajímalo to, zda-li po tolika letech, ve kterých se věnujete těmto těžkým tématům, netrpíte například nočními můrami, případně necítíte nějaké jiné „následky“, např. to, že jste se stal více otrlým? Dá se na to zvyknout a dokáže Vás v tomto ohledu ještě něco překvapit?
Nebudu rozporovat, že určitý stupeň otrlosti moje práce předpokládá. Vždyť co by jinak museli prožívat kriminalisté nebo soudní lékaři? K práci musím přistupovat s potřebným nadhledem, ale vždycky jsem byl na straně obětí a pozůstalých. Možná to souvisí i s pokročilejším věkem, ale rozvíjí se u mě sentiment. Dost často pocítím silné dojetí – mimo svou práci, třeba při filmu nebo nějakém vyprávění.
Pocuchané nervy? Asi ano. Mám pro to vysvětlení: když si povídáte s matkou zavražděné dívky, jste z jejího vyprávění otřesen. Nicméně musíte ten otřes profesionálně překonat, klást další otázky… Ale každý takový nešťastný a „vytěžený“ rodič mi po zásluze sebral kousek nervů.
Jestli mě něco ještě dokáže překvapit? Míra analogie je samozřejmě vysoká, kolikrát by si člověk pomyslel, že všechno tady už bylo. Ale kdo ví? Život – i ten kriminální - bývá plný překvapení.
5) Setkal jste se někdy s pachatelem nějakého závažného trestného činu? Měl možnost s ním vést např. interview?
Ano. Bylo jich patnáct, možná dvacet… Většinou se jednalo o pachatele vraždy ve výkonu vazby či trestu, dva měli už svůj trest odpykaný.
Pamatuji se na případ dcery, která si objednala vraždu své nevlastní matky, s tou jsem ještě hovořil, když byla na svobodě. Věděla, že je podezřelá, že je jen otázkou, kdy policie vyvrátí její alibi a najde vykonavatele vraždy… Přede mnou samozřejmě nic nepřiznala. Za pár dní dívka ztratila nervy a s dotyčnými spolupachateli zmizela z Prahy. Tenhle společný útěk kriminalistům celou trojici vrahů ideálně naservíroval.
Nejvíc asi vzpomínám na už zmíněného Ivana Roubala. Povídali jsme si asi hodinu ve valdické věznici, na to se nedá zapomenout. Byl inteligentní, snažil se o přátelsky příjemný tón, ale neznamenalo zas takový problém představit si ho ve chvílích vraždění. Dokonce předpokládám, že by se jeho mimika nijak drasticky nezměnila.
Právě u pana Roubala se mi bohatě vyplatilo mít případ dopodrobna nastudovaný. Většina obviněných, obžalovaných i odsouzených se totiž k činu nedoznává, mají své verze neviny, někdy chytré, jindy hloupoučké. Začnou to do vás valit, ale když jim dvakrát, třikrát řeknete To, co říkáte, zní zajímavě, ale oba víme, že to bylo jinak, konkrétně tak a tak… zesmutní, vyhasnou a přestanou lhát. Někdy uvidíte v jejích očích i záblesk upřímné nenávisti. Ale pořád lepší než být za blbce a skákat někomu takříkajíc na špek, že.
6) Myslíte, že byste mohl dělat v „mordpartě“? Napadlo Vás někdy, že byste se stal kriminalistou?
Někdy v roce 1992 jsem dokonce kladně ukončil přijímací řízení na vyšetřovatele. Byla to doba velkých kádrových změn, dalo se rychle postoupit z obvodu na město, tedy do mordparty… Možná bych byl kvalitní vyšetřovatel, možná by se ukázalo, že jsem na tuhle profesi kopyto… Kdo ví?
Rozhodování nebylo lehké, ale muselo být rychlé. Věděl jsem, že jestli něco umím, je psát. Že sice nikdy nepřijedu na místo činu v prvním sledu s výjezdovkou, na druhou stranu si jako píšící analytik budu moci vybírat ty nejzajímavější kauzy v rámci celé republiky.
Kostky byly vrženy, zas tak moc jsem svého rozhodnutí v průběhu dalších let nelitoval. Ostatně, koho zajímá pozdní lítost?
7) Ve třetí knize „Panoptika“ s názvem "Monstru podoben" se, myslíme, v jednom místě velice otevřeně a ostře pouštíte do konfrontace práv pachatelů s tím, co by podle Vás skutečně zasluhovali… Jaký je Váš názor na trest smrti? Jak by se podle Vás mělo s nejtěžšími zločinci zacházet?
Nikdy jsem se netajil s tím, že jsem zastáncem trestu smrti, beru ho jako generální a odstrašující prevenci. Snad mi čtenáři uvěří, že o tuzemské kriminální historii něco vím. Dosud jsem nenarazil na kauzu nevinného a přesto popraveného odsouzence – nehovořím samozřejmě o politických „zločinech“ s vykonstruovanými doznáními a procesy.
Je-li v současné době poprava zločince politicky neprůchodná, přivítal bych aspoň systém „třikrát a dost“. Notoričtí přestupníci zákona i včetně „obyčejných zlodějů“ – o násilnících nemluvě - by v určité završené fázi své nectěné profese měli zmizet ze světa. Když ne na doživotí, tak třebas na 20 nebo 25 let. Jejich lidská práva? A co práva jejich budoucích obětí – ty naše pseudohumanisty nezajímají?
8) Jelikož je na našem webu nejen sekce knižní, ale i samostatná sekce o filmech a vzhledem k tomu že jste vystudoval FAMU a jste autorem několika scénářů, podílel jste se na přípravě řady filmů, her či seriálů, neodpustíme si otázku tímto směrem. Líbí se Vám v poslední době nějaký krimi film či seriál? Doporučil byste našim čtenářům nějaký, třeba i starší?
Patřím ke svědomitým divákům daného žánru, ale v poslední době jsem v rámci krimi nebo detektivky na nic excelentního nenarazil. Výjimku snad představuje zajímavý a přínosný polsko-ruský film Fotograf, který nedávno vysílala ČT, kupodivu na Artu. Ale ten už taky natočili v roce 2014.
Takže neváhám sledovat i starší, léty prověřenou kvalitu. Můj žebříček tuzemských snímků?
Bronz: filmy Vrah skrývá tvář či Po stopách krve s Rudolfem Hrušínským coby majorem Kalašem.
Stříbro: černobílý seriál Hříšní lidé města pražského s Jaroslavem Marvanem coby radou Vacátkem a jeho pány „ze čtyřky“.
Zlato: Případy 1. oddělení. Ty případy jsem měl vesměs nastudované, přesto jsem si náramně užil.
Pokud zabrousíme do zahraničí, skvělá je první řada seriálu HBO Temný případ, dále Tajemná řeka (film Clinta Eastwooda podle románu Dennise Lehaneho) a francouzský noir snímek Strážce zákona. Nic nového, ale taky nic pro slabé nátury, jsou to díla s velkou porcí deziluze.
7) Poslední otázka směřuje opět na Vaše "Panoptikum sexuálních" vražd a asi ji již tušíte…KDY???:-)
Počítačovou verzi čtvrtého dílu Panoptika, nazvanou Zlý duch, odevzdám příští rok po prázdninách. Redakční práce, korektury a výběr fotek si vyžádají další tři čtyři měsíce. Takže předpokládám, že kniha vyjde začátkem roku 2021, tedy po dvou letech po „trojce“. Při sumě cca 600 stránek „rukopisu“ a průběžném studiu několika spisů to považuji za maximum možného.
Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na Vaše budoucí knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v listopadu 2019).