Ivan Milat

4 .9. 2009

Ivan Milat - australský sériový vrah, který v letech 1989-1992 unesl, oloupil, zneužil, trýznil a zavraždil minimálně sedm turistů. Mrtvá těla pak pohodil v lese Belanglo jižně od Sydney. Jeho oběťmi byly jak ženy, tak muži. Během let, kdy řádil jako nelítostný vrah, žil tento nebezpečný a agresivní muž naprosto samotářským životem. Milat se nikdy k žádné ze spáchaných vražd nepřiznal a existuje silné podezření, že na svědomí má mnohem více obětí...

  • Narozen: 27. 12. 1944

  • Zemřel: 27. 10. 2019

  • Země: Austrálie

  • Počet obětí: 7-28+

  • Unikal: 4,5 roku

  • Vražedná aktivita: 1989-1992

  • Přezdívka:„vrah baťužkářů"

Do Austrálie každoročně přijíždí turisté, hlavně mladí lidé z celého světa, aby tu houfně prozkoumávali zdejší pobřeží, lesy, pouště i nekonečné rozlehlé pláně. Velkou část z nich tvoří stopaři, kteří se s oblibou volně toulají krajem. A právě na takové typy obětí vrah čekal.

Ivan Milat, krutý, sadistický pachatel, který v letech 1989-1992 unesl, oloupil, zneužil, trýznil a zavraždil nejméně sedm turistů. Jejich mrtvá těla pak pohodil v lese Belanglo jižně od Sydney.

Milat byl nevelký, tmavší, šlachovité postavy. Měl pronikavý pohled a pečlivě pěstoval mužný knír. Během let, kdy řádil jako nelítostný vrah, žil naprosto samotářským životem. Pojďte se s námi podívat na celý jeho případ…

Ivan Milat

Ivan Milat se narodil 27. prosince 1944 jako páté dítě v rodině, která čítala čtrnáct dětí (10 chlapců, 4 dívky). Rodina žila v typickém venkovském zapadákově jako úzce spjatá jednotka. Byla nedůvěřivá vůči cizím a žila uzavřena, svázána jen oddaností jednoho člena vůči druhému. Jeho otcem byl Stefan Milat, jugoslávský imigrant, který zprvu pracoval v přístavu, aby později začal farmařit. Šlo o přísného otce, až despotu, který děti mlátil, ale díky své pracovitosti dokázal rodinu uživit. Sousedé si vzpomněli na jednu obzvlášť drastickou příhodu, kdy Stephen Milat stál na zádech svých dvou synů, kteří leželi na břiše, a mlátil je holí hlava nehlava. Sklon k hrubému násilí byl u něj dobře známý. Kvůli pracovnímu vytížení však nebyl často doma, proto se o rodinu a děti starala především matka. Tou byla Margaret, dcera anglických imigrantů, která Ivana Milata porodila, když jí bylo 24 let. Oblíbenou rodinnou činností byla střelba. Ivan a jeho bratři se nejradši potulovali se zbraněmi po okolních lesích, sami si dokonce vyráběli vlastní pušky i revolvery. Popadli svůj arzenál a zmizeli v lese, kde lovili králíky a ptáky.

Ivan Milat jako mladík také vydržel dlouhé hodiny cvičit s činkami, aby si zdokonalil tělo. Oblékal se tak nákladně, jak mu to jen jeho rodiče mohli dovolit, nosil u sebe zbraň. Ivana fascinoval vlastní zevnějšek a svůj zjev pokládal za objekt prvořadé důležitosti. Už v té době měl nepěknou pověst. Jeho tehdejší spolužák vzpomíná: „Měl jsem z něho strach. Byl to skoro teror, co kolem sebe šířil. Měl v sobě něco zlého. A já jsem věděl, že v budoucnosti udělá ještě něco horšího. Ivan mě velmi často bezdůvodně bil. Milatovi nešlo o běžné malé potyčky na školním dvoře, chtěl mě doopravdy zranit. Milat nebyl špatný, ale zlý.

Ivan Milat v mládí

Jestliže jako chlapec obdivoval střelné zbraně, během dospívání jeho záliba přerostla přímo v posedlost. Spolu s bratry dokonce vytvořil na rodinném pozemku střelnici. Zbraně pro něj byly velice důležité. Tehdejší Ivanův šéf Don Borthwick vypráví: „Máte pijáky a máte hráče. A Ivan měl nůž…,takovej, že byste s ním klidně mohl podříznout i koně.

Bývalý Milatův šéf také vzpomíná na den, kdy Milat hrdě předvedl kolegům sbírku zbraní. Prý se pyšně usmíval, když každý obdivoval jeho neobvyklý arzenál. Do něj patřil také zmíněný velký lovecký nůž, který Milat neustále nosil při sobě. Milat řekl, že ho používá na krájení jablek, ale šéf mu odpověděl, že takovou kudlou by se daleko lépe kuchala zvířata. Na to se Milat usmál a prohodil cosi v tom smyslu, že člověk nemůže být nikdy dost opatrný, a že nikdy neví, kdo ho sleduje. Jindy zas jeho kolegyni řekl, že jestli se chce zbavit manžela, může se na něj obrátit: „Jestli se chceš zbavit starého, stačí říct. Žádnej problém. Za padesát dolarů tě jej rychle zbavím. Jestli nemáš peníze, budeš mi to splácet“, čímž myslel sexuální služby. Ač Ivan Milat v mládí rád pil červené víno, časem si umínil, že se pití alkoholu i užívání drog zdrží, což ho odlišovalo mezi ostatními vrstevníky a kolegy.

Když se Milat postupně vymanil z rodinných pout, odstartovala jeho kariéra kriminálníka, i když zprvu šlo spíše o drobnosti. Jeho první zaměstnavatel, Peter Cantarella, ho zaměstnával po dobu jednoho roku ve svém obchodě s ovocem a zpočátku v něm viděl celkem ucházejícího, pracovitého, mladého člověka. Tento dojem mu však dlouho nevydržel. Problémy začaly, když ho Ivan požádal, aby mu ručil při koupi automobilu, který si moc přál. Cantarella nebyl proti, ovšem za předpokladu, že Ivan bude půjčku řádně splácet. Ivan tedy auto zakoupil, jenže splátky začal zanedbávat a bylo mu v podstatě jedno, že za něj Cantarella musí převzít odpovědnost. Zprvu byl Milat skoro na mizině, když se časem opět vzchopil, ani ho nenapadlo ručiteli aspoň poděkovat. Místo toho začal spolu s několika bratry vyhrožovat jak Cantarellovi, tak jeho ženě. Situace se vyhrotila. Bratři Milatové odcizili z Cantarellova obchodu zbraně spolu s cennými předměty, které patřily jeho ženě. Cantarellovi nezbývalo, než vzít situaci pevně do rukou a jakmile se Milatové objevili příště, s Milatem se popral. „Milat s bratry vnikl do mého obchodu a odcizil předměty, které patřily mé ženě. Tak jsem ho praštil do hlavy. Dostal se zkrátka do mizerné společnosti a stal se z něho vyslovený grázl.

Milat a jeho milované zbraně

Epizoda s autem byla jen počátkem jeho života mimo zákon. Společně s bratry začali podnikat krádeže a loupežná přepadení ve městě. Byla to sice spíše banda výtržníků, které by šlo stěží klasifikovat jako těžké zločince, ale závažnost prohřešků gradovala. Zprvu to začalo drobnými krádežemi, až Milat dopracoval k loupeži v kasárnách, odkud si odnesl pokladnu. V roce 1962 strávil kvůli vloupání šest měsíců v zařízení pro mladistvé delikventy. V roce 1964 byl odsouzen k 18 měsícům vězení za vloupání a krádež. Krátce po propuštění, v roce 1965, byl potrestán znovu. Tentokrát dvouletým vězením za krádež motorky.

Po odpykání posledního trestu se dokázal problémům se zákonem vyhnout až do roku 1971, kdy však spáchal zločin, který ho okamžitě posunul z pozice zlodějíčka do ligy mnohem hrubšího kalibru. Milat se rozhodl unést dvě stopařky, které měly namířeno do Melbourne. Začal s tím, co se později mělo stát jeho typickým modem operandi: přibral obě mladé ženy do auta, nejprve s bodrým přátelským úsměvem, ale když si byl jistý, že má dívky plně pod kontrolou, jeho chování se zcela změnilo. Milat sjel s dívkami z dálnice a požadoval sex. „Chci sex, rozuměly jste? Jestli nebudu mít alespoň s jednou z vás sex, zabiju vás.“ Když si dívky uvědomily, v jakém vážném nebezpečí jsou, svolily, ale i tak je Milat obě svázal. S nožem na krku pak jednu z nich znásilnil, zatímco druhá z dívek ležela hned vedle. Při styku navíc dívku silně škrtil. Když se uspokojil, dívky rozvázal a naložil zpět do auta. Během jízdy se dívkám podařilo přesvědčit jej, aby jim zastavil na benzínové pumpě, aby se mohly napít. Jedna z dívek upozornila obsluhu a ta je ze zajetí násilníka vysvobodila. Milat byl zatčen a následně obviněn ze znásilnění. Jedna z napadených dívek tehdy uvedla: „Jsem si jistá, že tento muž bude vraždit. Když se to stalo, cítila jsem se tak bezmocná jako ještě nikdy v životě. Ještě nikdy jsem neměla tak malou kontrolu nad svým životem jako v těchto minutách. Myslela jsem si, že musím zemřít. Bylo to strašné.“ Když však později druhá z dívek změní výpověď, Milatův advokát dokázal věrohodnost svědectví dívek zpochybnit a obvinění bylo staženo. Milat byl tedy volný.

Mimo onoho znásilnění se téhož roku rovněž dopustil ozbrojeného přepadení, které provedl spolu se svým bratrem a dalším kumpánem. Ač byla Milatův bratr zatčen a následné odsouzen na 12 let, Ivan policii prchnul a dva roky se zadržení vyhýbal. Dopaden byl, až když se rozhodnul přijet do nemocnice, aby se rozloučil s umírající matkou. Jelikož však bratr poskytnul policii pro Ivana Milata příznivé svědectví, je nakonec obvinění zproštěn.

Ve třiceti letech se I. M. seznámil s dívkou jménem Karen Duck. Ta v té době byla šest měsíců těhotná s jiným mužem a potřebovala někoho, kdo by byl schopen postarat se o ni i doposud nenarozené dítě. Proto se začne přátelit s Milatem a časem vznikne partnerský vtah. Ač nebylo nikterak prokázáno, že by se dvojice navzájem příliš milovala, přesto Milat v roce 1984 požádal Karen o ruku a ta souhlasila. Po svatbě Karen poměrně brzy zjistila, jak je Ivan panovačný a především žárlivý. Kolikrát se stalo, že jí ani nedovolil vyjít z domu. Když to přesto udělala, žádal ji, aby mu přesně řekla, kde se zdržovala a co konkrétně dělala v době, když byla mimo jeho dozor. Stejným způsobem ji nutil vyúčtovat útratu každičkého centu, požadoval po ní veškeré účty za všechno, co nakoupila. Později vyprávěla, jakým způsobem potlačoval emoce: „Bylo to typické, protože obdobně jednal i v jiných životních situacích. Nepodléhal okamžitým návalům hněvu, spíš jen tak potichu doutnal. Jakmile se ovšem přestal ovládat, byl jeho vztek o to úděsnější.“ Milat byl navíc ke své ženě velmi brutální i v posteli, navíc ji zakazoval otěhotnět, po čemž ona velice toužila.

Svoji manželku systematicky ponižoval a dokonce bil, až už to žena déle nemohla vydržet a v roce 1987 se rozhodla pro ukončení svazku. To pro ni vzhledem k Miltově povaze nebylo vůbec lehké a chtělo to notnou dávku odvahy. Z rozhořčení Milat po nějaké době šel a podpálil garáž Kareniných rodičů. Ivanův bratr Georgie událost komentuje slovy: „Ten rozvod ho hodně sebral. Podle mého si to ale zavinil sám... Začal ji mlátit, kolikrát museli přijet policajti…, protože když začal zuřit, tak to teda pokaždé stálo za to.“ K rozvodu došlo 13. července roku 1989. O šest měsíců později zmizela v Austrálii první dvojice mladých turistů.

První dvojicí mezi jeho oběťmi byli devatenáctiletí James Gibson a Deborah Everist z Frankstonu ve státě Victoria. Naposledy je viděli živé v pátek 30. prosince roku 1989 v Surey Hilus v Sydney, odkud měli naplánováno projet autostopem 140km do Albury, kam však již nikdy nedorazili.

James Gibson

Deborah Everist

Ve čtvrtek 25. ledna 1990 stopoval anglický turista Paul Onions (24) na dálnici Hume. Po nějaké době oslovil jmenovaného turistu muž, který se mu předstvil jako „George“. Muž si Paula všiml u malého kiosku hned vedle silnice a sám mu nabídl, že ho svaze. Paul pochopitelně vděčně nabídku přijal a nasedl do auta. Během jízdy mladý turista vnímal šoférovu proměnu. Onions cítil jistou změnu hned, jakmile se ocitl ve voze. „Máte skvělou klimatizaci“, začal mladý muž zdvořilostní konverzaci. „Tu tady v Austrálii potřebuju, kvůli tomu zatracenýmu vedru. Ten problém vy v Anglii nemáte“, odpověděl Milat. „Nikolik“, přitakal Onions, ale Milat pokračoval: „Za to máte jiné problémy“. „Jaké?“, odpoví Onions. „Co tam děláte se severními Iry, se mi zdá více než skandální. Pro to nemám žádné pochopení.“ Mladý muž nechtěl zabřednout do politické debaty, případně se s mužem hádat, proto raději přitakal a zkusil změnit téma. Milat však již přebíral moc a jeho obličej byl zcela vážný a působil velmi nepříjemně. „Nemusíš uhýbat!“, obořil se na stopaře. Situace dále eskalovala, až Milat po chvíli zastavil a vytáhl na překvapeného turistu pistoli. Paul Onions bez rozmýšlení vyskočil z auta ven a začal utíkat, což mu zřejmě zachránilo život. Kličkoval po silnici, jak ho to učili u námořního vojska, aby se vyhnul kulkám. Řidič po něm minimálně jednou neúspěšně vystřelil, ale naštěstí kolem projíždělo další vozidlo, na které turista zamával. „George“ naskočil zpět do auta a vyrazil pryč. Mezi tím otřesený Onions podal na policii výpověď o tom, co zažil. Vše bylo řádně zaprotokolováno, ale třebaže šlo o přímé ohrožení života, policisté považovali incident za jednorázové napadení, a tak příapd brzy odložili. Teprve po čtyřech letech nabral případ Paula Onionse zcela jiný význam. Samozřejmě pachatelem byl Ivan Milat, kterého neúspěch možná vyděsil, takže se k dalšímu útoku odhodlal až následující rok.

Paul Onions

Neděle 20. ledna 1991 byla posledním dnem, kdy viděli dvacetiletou německou turistku Simone Schmidl v Liverpoolu západně od Sydney. Nebojácná dívka, které přátele říkali „Simi“, dorazila do Austrálie 1. října 1990, aby během necelých osmi měsíců nabrala zkušenosti a zažila velké dobrodružství. Přes nevoli rodičů, se s batohem a stanem vydala na cestu úplně sama, ale již v průběhu letu se seznámila s další cestovatelkou, se kterou se domluvily, že zemi prozkoumají společně. Peníze dívkám mizely rychlostí blesku, takže brzy musely spát třeba i na pláži pod širákem a začít si vydělávat. „Peníze mizí jako nic. Daří se mi dobře. Ale život je tu zatraceně tvrdý.“, psala Simone domů asi měsíc po svém příjezdu.  9. dubna za ní přijela do Austrálie nic netušící matka, která plánovala, že s dcerou stráví její tři poslední týdny, aby se pak vrátily společně domů. Místo její dcery ji však na letišti čekal detektiv: „Paní Schmidl, vaše dcera nemůže přijít, prosím pojďte se mnou do kanceláře a já vám vše vysvětlím,“ uslyší vyděšená žena. Na policejní stanici se pak paní Schmidl dozvěděla, že její dcera je pohřešovaná, a že její zmizení nahlásila Jenny Muller, která se Simone cestovala. Dívky se rozdělily v Sydney a měly se setkat za 2-3 dny v Melbourne, kam však již Simone nedorazila. Zoufalá matka ztracené dívky ihned využila možnost a požádala prostřednictvím médií australskou veřejnost o pomoc při pátrání. Byly vylepovány plakáty s fotkou a informacemi o dívce, ale i přes masivní zapojení veřejnosti se během několika týdnů nenašla žádná stopa. Zdrcená matka tak odjela zpět do Německa.

Simone Schmidl

Rodina musela čekat na zprávu o své dceři dlouhé dva roky a deset měsíců. Až 2. 10. 1992 je nalezeno její tělo… Zatím se nevědělo, kdo mohl za její násilnou smrt, jen čtenář zatím ví, že osudného dne stopovala a narazila na Ivana Milata. „Přál bych si jedině a pouze trest smrti; provedený ale nikoli deset let po rozsudku, nýbrž hned po jeho odsouzení. Neměl by ještě tolik let trpět plný strachu, nejsem sadista jako on. Mělo by se to stát krátce a bezbolestně, bez smrtelného zápasu. Seděl jsem při přelíčení naproti němu, vysmíval se mi. Vysmíval se otci, kterému vzal to nejcennější – dceru“, uvede otec Simone Schmidl po soudním líčení. „Člověk se s tím nikdy nevyrovná. Bolest je časem sice menší, ale skončí, teprve až naposledy zavřu oči“, vysvětloval po čase pocity rodiče, kterému zavraždili jeho dítě. Ale to již ve vyprávění hodně předbíháme, takže zpět do roku 1991.

Jednadvacetiletý Gabor Kurt Neugebauer a jeho dvacetiletá přítelkyně Anja Habschied byli další dva němečtí turisté, kteří se oddali toulkám australskou krajinou. Dne 20. prosince 1991 odjeli z Kings Gross v oblasti Sydney a směřovali do Darwinu, kam však nikdy nedojeli.

Anja Habschied a Gabor Kurt Neugebauer

Dalšími zmizelými byly dvě britské dívky - Joanne Walters a Caroline Clark. Ty se ztratily, když v pátek 18. dubna 1992 odcestovaly stopem z Kings Gross. Mladé dívky se seznámily v restauraci, kde si vydělávaly na další cestování. Po čase se rozhodly popojet o kus dál, a tak postupně vyzkoušely život na ovčí farmě, jindy zas trhaly ovoce. Mezi zastávkami se dopravovaly využitím ochotných řidičů. V případě Joanne Walters šlo o atraktivní dívku z dobré rodiny, která toužila poznat svět, než se podle přání rodiny usadí. Jejím rodičům začalo být po čase divné, že se jim dcera už několik týdnů neozvala. Ne, že by volala často, ale více než čtyři týdnu už rodiče vystrašili. Otec tak zašel do banky, aby ověřil pohyb na dceřině účtu. V bance se dozvěděl, že poslední transakce proběhla 15. dubna, což byl jen týden zpět. To ho trochu uklidnilo, když ho však za pár dní nečekaně kontaktoval Ian Clark, otec druhé z dívek, s tím že svoji dceru také postrádá, a že pravděpodobně cestovaly spolu, ihned se domluvili a vyrazili na britskou policii.

Caroline Clark

Joanne Walters

Množství ztracených turistů, jejichž stopa končila na dálnici Hume, konečně zaujalo i policii. Jako u mnohých jiných sériových vrahů, byla zřízena speciální jednotka, kterou vedl velitel referátu nejtěžší kriminality. bYlo v ní několik nejlepších vyšetřovatelů a již od počátku vše naznačovalo tomu, že mají co dočiněním se sériovým vrahem.

Dálnice Hume je hlavní komunikací mezi městy Sydney a Melbourne. Asi 150 km od Sydney pak dálnice prochází jen několik minut jízdy od oblasti známé jako Belango Forest. 19. září 1992 zde dva přátelé hodlali zdolat cestu zvanou Longare Fire Trail, když v určitém místě ucítili hnilobný zápach a spatřili asi dva metry dlouhý a padesát centimetrů vysoký pahorek zaházený větvemi a listím. Když jej muži zvědavě prozkoumali, naskytl se jim hrůzný pohled na ženskou mrtvolu v pokročilém stádiu rozkladu. Muži na nic nečekali a vyrozuměli policii mobilním telefonem jednoho z nich. Vyšetřovatelé nemohli, kvůli tmě ohledávat místo moc dlouho, takže jen vyzvedli tělo a okolní oblast zapečetili. Následujícího dne pak policie našla jen dvacet metrů stranou další ženské tělo. Soudním ohledáním pak bylo zjištěno, že jde pozůstatky Joanne Walters a Caroline Clark. Pitva odhalila, že Joanne Walters byla sexuálně zneužita a zavražděna 16ti bodnými ranami do hrudníku, kdy jeden vpich byl proveden takovou silou, že nůž projel celým tělem a přerušil dívce páteř. Mrtvola měla též kolem krku omotanou látku. Její oblečení leželo opodál a bylo pečlivě poskládané. Známky sexuálního zneužití neslo i tělo Caroline Clark. Také ji pachatel zanechal ve „vystavené“ pozici, která zřejmě musela pro vraha něco znamenat. Dívka byla desetkrát střelena do hlavy, takže její tvář byla téměř k nepoznání. Podrobněji se o tom zmiňoval soudního protokol psychiatra: „Pohřešovaná ležela tváří k zemi s jednou paží nataženou vpřed, hlava spočívala na ruce a nesla stopy opakovaného průstřelu. Pitevní zpráva potvrzuje několik vstřelů do lebky, které naznačují, že vrah postupně natáčel její hlavu podle své vůle. Jednalo se o mimořádně chladnokrevnou vraždu, i když tato praxe, podivným způsobem aranžovat mrtvá těla obětí, není u sériových vrahů ojedinělou. Slečna Waltersová i slečna Clarková ležely tváří k zemi a obě měly ruce netažené v blízkosti hlavy.

Les Belanglo

Až o další rok později, konkrétně 5. 10. 1993, byla nalezena další těla. Šlo o devatenáctiletou Deborah Everist a jejího partnera Jamese Gibsona (19).  Oba byli ubodáni. 1. listopadu je nalezena i mrtvola Simone Schmidl. Také ona byla ubodána. Jen o tři dny později byla nalezena i těla Anjy HabschiedGabora Neugebauera. Muž byl několikrát střelen do hlavy. Mladé ženě zas hlava úplně chyběla a nalezena nebyla dodnes.

Bylo již neoddiskutovatelné, že v oblasti řádí sériový vrah! „Kat z Belango Forest“ mu říkali členové speciální vyšetřovací skupiny. Případem byla vyděšena celá Austrálie a zprávy o něm vycházely téměř každý den. Za pomoc k dopadení byla dokonce vypsána odměna 500 000 australských dolarů – nejvyšší odměna v australské historii!

Když vyšlo najevo, že má policie co dočinění se sériovým vrahem, vyrazila po jeho stopě. Brzy padne v podezření právě Ivan Milat, kterého policie podezírá hlavně kvůli záznamu o útoku na dvě stopařky v roce 1971. Zaujme je i napadení Paula Onionse z roku 1990, kdy se mu popis pachatele nápadně podobá. Australská policie tak Onionse pozve do Austrálie, Milata mu ukáží a on jej identifikuje jako útočníka. Ivan Milat je zatčen a obviněn z únosu a pokusu o vraždu. Policie následně dostane povolení k domovní prohlídce, která se uskuteční 22. května 1994. Při té vyšetřovatelé naleznou mnoho usvědčujících důkazů v podobě předmětů patřících zavražděným.

Milatův modus operandi používaný ke zmocnění se obětí byl stále stejný. Podobně jako jiní sérioví vrazi i on trpělivě a v pravidelných intervalech projížděl po dlouhé dálnici Hume. Když zahlédl na silnici vhodný objekt, zastavil ve svém modrém voze a nasadil vyzkoušený bodrý úsměv. V roli milosrdného samaritána a přátelského společníka na cestě byl docela zběhlý. Jen co si ale byl jistý, že ti, které přibral, se ocitli bezvýhradně v jeho moci, vše se rychle změnilo. Když lidé poznali, že jsou uneseni, bylo už příliš pozdě. Milat vytáhl zbraň a stopaře rychle spoutal. Bývalý vrchní policejní důstojník Cliv Small uvedl: „Milat se cílevědomě zaměřoval na nezávislé turisty s batohy, protože byli odděleni od svých příbuzných a přátel. Byla tudíž malá pravděpodobnost, že by jejich rodiny věděly, kde se momentálně pohybují a co dělají.“ Když byly oběti spoutané a plně v jeho moci, následoval „výlet“ do Belango Forest, kde již jeho konání bylo různorodé.

Brutalitu útoků znázorňuje triko Joanne Walters

Milat využíval osamělých míst, kterých buš nabízela bezpočet. Sem vozil nešťastné oběti, zde bylo dokonalé prostředí, kde je mohl bez obav dlouho mučit, aniž by riskoval, že ho někdo vyruší. To jak potom s unesenými lidmi nakládal, se vymyká normálnímu chápání. Zde je záznam soudního psychiatra dr. Roda Moltony: “Způsob, jakým vraždil, byl šokující. Některé oběti byly vystavené mučení. Někteří z unesených byli sexuálně zneužiti a poté zavražděni. Jiné používal jako terč ke střelbě. Milat byl člověk, který se vyžíval v zabíjení. Liboval si v pocitu moci a sexuálním požitku, jaký mu jeho oběti poskytovaly. Podle mého názoru to byla zběsilost, jež se stala příčinou exploze jeho násilí.“ Některým svým obětem porušoval páteř, což byla patrně cílená snaha lidi nejen fyzicky paralyzovat, ale podrobit je absolutně vlastní moci. Milat nešťastníky pokaždé svázal, sexuálně zneužil a podrobil neuvěřitelně krutému mučení. Někteří měli během mučení obličej zakrytý částmi vlastního oblečení a měli roubík, to znamená, že byli oslepeni a umlčeni ve chvíli, kdy do nich sadista sekal a bodal.  Patrně právě to Milata vzrušovalo ještě víc - mohl experimentovat různými způsoby, jimiž oběti zabíjel. Některé prostě utloukl a ubodal, jiné uškrtil. Další zas rozstřílel. Brutalita vražd se každou další zvyšovala. Podobně jako jiní sérioví vrazi – např. Bundy, Gacy, Dean Corll i on rád vykonával dvě vraždy najednou.  Je pravděpodobné, že mužské oběti se zbraní v ruce nutil sledovat, jak znásilňuje a ubližuje jejich partnerkám, aby demonstroval svoji moc. Stejně jako jiní sadističtí vrazi reguloval nejen surový způsob umírání obětí, ale rozhodoval i o tom, co se s mrtvými těly dělo pak. Mrtvoly aranžoval do bizarních poloh a dopouštěl se tzv. „overkillu“ - tedy používal míru násilí mnohem větší, než, která byla potřebná k jejich usmrcení. Po více než deseti letech od Milatova zatčení to popsal Clive Small, velitel jednotky pro zvláštní úkoly, která měla na starosti vyšetřit vraždy turistů. Milatovo zacházení s oběťmi popsal jako „jednání, jež směřuje k zabití človka a ještě mnohem dál, protože pokračuje i potom“. Rovněž množství nedopalků nalezených u mělkých hrobů obětí naznačovalo, jak dlouho musel na místě činu být a užívat si utrpení obětí. Když se toho nabažil, vzal mrtvole osobní předměty, ať se jednalo o cokoli, protože si je přál ponechat, zřejmě aby je mohl později využívat pro oživení svých hrozných skutků. Zmrzačená těla pak nedbale ukryl pod provizorní pokryv z větví a listí.

Během let 1989 - 1992 Milat v oblasti lesa Belanglo obdobným způsobem usmrtil sedm lidí. Tedy aspoň ty, o kterých se ví. Jeden z jeho bratří prohlásil, že Ivan má asi na svědomí víc než osmadvacet vražd, a že se s tím přiznal jejich matce, která ale mezi tím zemřela. Bylo prokázáno, že skutečně existuje pravděpodobná spojitost mezi některým nevyjasněnými zmizeními a jím. Ivan Milat se ovšem nikdy veřejně nepřiznal k žádné ze spáchaných vražd, ač minimálně u sedmi výše popsaných byla jeho vina bezpečně prokázána.

Kamerám nepřístupný soudní proces sledovala všechna média a dostavili se na něj rovněž všichni pozůstalí. Ian Clark (otec Caroline Clark) vzpomínal na jednu chvíli při přelíčení, kdy byl již poněkud skleslý vrah Milat podroben křížovému výslechu a na jednom místě se prořekl při chytře položené otázce ohledně rukavic. Dočista zmatený tehdy nervózně zaječel: „Nikdy jsem při tom nenosil žádné…“ a zarazil se. „V tu chvíli jste mohli slyšet spadnout špendlík. To byl silný moment,“ vzpomínal Ian. Otec zavražděné Simone Schmidl zas vzpomínal, jak odcházel od lavice pro svědky kolem Milata: „Stál jsem asi tři metry vedle toho muže a nevěděl, co bych měl dělat. Předsevzal jsem si, že na něj plivnu, ale on se na mě jen výsměšně díval. Ukázal jsem mu svou pěst a dnes si myslím, že se tomu smál. Působil klidně, přímo uvolněně. Vysmíval se mi a já jsem si netroufl mu v soudním sále uhodit pěstí do obličeje. Dnes toho velmi lituji.

Sám Milat i nadále prohlašoval, že je zcela nevinný. „Nemám s těmi obviněními nic společného. Jsem nevinný. Všechny důkazy, které policie našla v mém domě, mi nepatří. Byly mi podstrčeny, pravděpodobně policií.“ V tomto stylu se svojí verzí dospěl i k závěrečné řeči, kdy puvedl jen: „Není proč se obhajovat. Jsem nevinný a nemám s celou tou historií nic společného. Nemám nic dalšího, co bych řekl.

Ivan Milat odváděný od soudu

Nakonec se k Milatovi obrátili zády i někteří členové jeho rodiny, což potvrzují slova jeho bratra Georgie: „Myslím, že byl víc než zvrácený.., on byl definitivně odepsaný. Někteří z bráchů říkali, že v něm musí být něco špatného. Něco špatného? Ovšemže v něm bylo něco špatného. A to vězení, ve kterém teďka sedí…Je to speciální vězení uvnitř kriminálu. Co tam bude dělat? To vážně nevím…Nevím a je mi to vlastně jedno. Je to jeho chyba, že takhle skončil. On byl celý život v jednom ustavičném průšvihu.

Nalezený arzenál zbraní

27. července byl Ivan Milat odsouzen za sedm vražd a jeden pokus o vraždu, k sedmi po sobě jdoucím doživotním trestům odnětí svobody (plus 18 let) bez možnosti podmínečného propuštění. Při vyhlášení rozsudku mnoho diváků tleskalo, pozůstalí se objímali. „Měl by být zastřelen“, uvádí matka jedné ze zavražděných. Další pozůstalá pokračuje: „Tento muž nemá duši, žádné svědomí. Taky to ale není zvíře. Je prostě jen zlý… Je to moje vina, nechala jsem ji jít. Ale jak chcete zastavit devatenáctiletou?“, uzavřela s pláčem. To jeden z Milatův bratrů naopak zaútočí pěstí na dotěrného reportéra, který se ho zeptá, zda-li byl s bratrem při vraždách.

Hned první den ve věznici Maitland Gaol byl Milat zmlácen svým spoluvězněm. Rok poté se pokusil o útěk spolu s drogovým dealerem a bývalým Sydneyským radním Georgem Savvasem. Savvas byl nalezen oběšený v jeho cele následující den a Milat byl převezen do nejstřeženější věznice v Austrálii v Goulburn, New South Wales.

26. ledna 2009 si Ivan Milat uřízl malíček plastovým nožem s úmyslem zaslat ho v dopise nejvyššímu australskému soudu, kde se snažil dříve neúspěšně odvolat. Po tomto incidentu byl pod přísným dozorem převezen do Goulburnské nemocnice, nicméně, 27. ledna byl převezen zpět do věznice, když lékaři rozhodli, že přišít zpět uříznutý prst není možné.

Ivan Milat je odváděn z nemocnice po ošetření ruky(2009)

V roce 2019 je Milatovi diagnostikována rakovina v pokročilém stádiu. Vyšetřovatelé hnáni snahou vyřešit některé neobjasněné vraždy tak několik týdnů na Milata naléhají, aby se tváří v tvář smrti doznal ke svým zločinům, a tím alespoň trochu ulehčil život pozůstalým po jeho obětech. S bezcitným Milatem však ani toto nehne a setrvá v zapírání až do úplného konce. Ten přichází 27. října 2019, kdy jeden z nejhorších australských sériových vrahů umírá.

Ivan Milat na jedné z posledních fotografií (2019)

DALŠÍ FOTOGRAFIE:

DOKUMENTY:

  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře
Pošlete nám vzkaz
Ivan Milat