Jack The Stripper

11. 12. 2011

"Jack the Stripper" neboli "Jack Svlékač" -  britský sériový vrah z 50.-60. let 20. století. Jde o mladšího "kolegu" mnohem známějšího sériového vraha přezdívaného "Jack Rozparovač". Stejně tak jako Jack Rozparovač i on sužoval svými vražednými choutkami ulice Londýna. Stejně tak jako Jack Rozparovač si i on za oběti vybíral prostitutky. Stejně tak jako u Jacka Rozparovače není ani u Jacka Svlékače znám přesný počet obětí. Stejně tak jako Jack Rozparovač nebyl ani on nikdy dopaden...

  • Země: VB

  • Počet obětí:8+

  • Unikal: nebyl dopaden!

  • Vražedná aktivita:​1959-1965

  • Přezdívka: "Jack The Stripper (Jack Svlékač)"

Big Title

Případ tzv. „Jacka Svlékače“ (Jack the Stripper), jak mu bylo přezdíváno, začíná pravděpodobně v roce 1959. 17. června tohoto roku totiž našli londýnští policisté na břehu řeky Temže (místo bylo známé tím, že se na něm scházely milenecké páry či prostitutky se zákazníky) tělo Elizabeth Figg, též známé jako "Ann Phillips". Její mrtvola byla opřena zády o malou vrbu (pozice vsedě). Na sobě měla modrobílé pruhované šaty, které byly roztrhané tak, že odhalovaly ňadra oběti a její krk, na kterém bylo patrných několik škrábanců. Elizabeth Figg byla uškrcena. I přesto, že se oběť živila prostitucí a podstupovala tak velké riziko, pro  policii byla tato vražda výjimečná. Nebylo totiž obvyklé nalézt oběť takto vystavenou na poměrně frekventovaném místě. Policie prověřila všechny možné podezřelé, vyslechla mnoho svědků, ale žádný důkaz vedoucí k pachateli nebyl zjištěn, a tak byl případ zavražděné, polonahé ženy na čtyři roky „zapomenut“.

8. listopadu 1963 bylo nalezeno další tělo zavražděné prostitutky. Šlo o 22letou Gwyneth Rees. Mrtvola se nacházela na skládce u řeky Temže, asi kilometr od nálezu těla Elizabeth Figg na protějším břehu. Mladá žena byla nalezena zcela nahá (krom jedné nylonové punčochy) a stejně tak jako předchozí oběť byla uškrcena. Navíc jí chybělo několik zubů. Spatřena byla naposledy 6 týdnů předtím, jak nastupuje s nějakým mužem do auta v noci z 29. na 30. září. Policie tento případ označovala jako „vraždu popelky“, neboť k identifikaci zavražděné použila sádrového odlitku její nohy. I v tomto případě však policii chyběly důkazy vedoucí k nějakému pachateli. Veřejnost nebyla touto vraždou příliš zneklidněna, protože zatím nebyla spojována se zavražděním Elizabeth Figg, a navíc šlo o prostitutku, u které se větší riziko předpokládalo. Ani její blízké okolí (jiné prostitutky, pasáci, rodina bojící se očernění…) příliš s policií nespolupracovalo a nestaralo se o výsledek vyšetřování.

Gwyneth Rees

Hannah Tailford

Vše změnilo až nalezení další oběti. Tu našli 2. února 1964 veslaři z londýnského klubu Corinthian u Hammersmith Bridge, jak pluje na hladině. Tělo patřilo 30leté Hannah Tailford, servírce a příležitostné prostitutce. Podobnost s předchozími případy byla více než zarážející. Oběti chybělo několik zubů, byla úplně nahá (kromě páru punčoch) a uškrcená (některé zdroje uvádí, že příčinou smrti bylo utonutí). Také měla v ústech nacpané kalhotky pokryté spermatem. Místo nálezu těla bylo vzdálené 2 a půl kilometru po proudu od místa, kde v roce 1959 našli mrtvolu Elizabeth Figg. Patologové zjistili, že tělo mohlo být ve vodě týden a více, což odpovídalo době jejího zmizení, neboť naposledy byla spatřena v bytě, kde bydlela se svým přítelem, a to 10 dní před nálezem jejího těla.

Když pak 8. dubna 1964 vyplavalo na hladinu řeky další tělo zavražděné prostitutky, bylo již jasné, že jde s největší pravděpodobností o dílo jediného pachatele. Šlo o mrtvolu 26leté Irene Lockwood. Tělo bylo zamotáno do rákosí asi 300 metrů od místa, kde byla nalezena Hanna Tailford. Již nemohlo jít o pouhou náhodu. To vše potvrzoval i fakt, že byla celá nahá (proto byl vrah pojmenován jako „Jack the Stripper“) a příčinou smrti bylo uškrcení. Na rozdíl od předchozích obětí však byla před tímto opakujícím se „rituálem“ omráčena úderem zezadu do hlavy, jak uvádějí některé zdroje. V tomto případě tělo ve vodě neleželo dlouho. Jistě méně než 48 hodin. Irene Lockwood byla totiž viděna ještě 7. dubna u hospody poblíž Chiswicku. Soudní pitvou se také přišlo na to, že oběť byla ve 4. měsíci těhotenství.

Irene Lockwood

Jak se později zjistilo, Irene Lockwood nebyla žádným andílkem. Často své klienty okrádala tím způsobem, že při sexu v jejím bytě trvala na tom, aby si svlékli kalhoty v jiné místnosti, než k souloži došlo. Než se potom její zákazníci znovu oblékli, již jim chyběly všechny peníze, které jim mezitím z kapes a peněženky ukradla spolubydlící či kamarádi Lockwood. Zřejmě se nebránila ani jiným podvodům páchaných společně s její spolubydlící. Například vydírání klientů pomocí inkriminujících fotografií z jejich bytu. To vše mohlo být posuzováno jako vražedný motiv, ale k její smrti došlo z naprosto jiných důvodů.

Policie v rámci výslechů ohledně této vraždy narazila i na jistého Kennetha Archibalda. Jeho vizitka se totiž našla v bytě zavražděné. Archibald sice popřel, že by tam kdy vůbec byl, ale když se  policie vrátila za nějaký čas, aby znovu vyslechla podezřelé, překvapivě se k vraždě přiznal. Tvrdil, že se s Irene Lockwood dohadoval o peníze: „Musely mi ujet nervy a já jí rukama stiskl hrdlo. Pak jsem jí svlékl šaty a tělo překulil do řeky. Šaty jsem potom spálil doma.“ Policii však nehrálo, že když si ověřila mužovo alibi na dobu všech předešlých vražd, vyšlo najevo, že Archibald nemůže být pachatelem ani jedné z nich. Přičemž policisté byli přesvědčeni, že minimálně jednu z předešlých musel spáchat tentýž pachatel. Přesto Archibald putoval před soud, kde však svoje přiznání odvolal a jelikož jiný důkaz neexistoval, byl obžaloby zproštěn.

Helene Barthelemy

Pouze necelé dva týdny poté, co policisté nalezli tělo Irene Lockwood, a dva dny před tím, než došlo k překvapivému doznání K. Archibalda, bylo 24. dubna objeveno další tělo mladé ženy. Ani tuto vraždu Archibald nemohl spáchat. Zavražděnou byla 22letá Helene Barthelemy. I když se tělo nenacházelo v Temži jako ostatní, ale v uličce v Bratfordu (několik km od předešlých nálezů těl), bylo zde několik podobných znaků. Oběť byla prostitutkou, v době nálezu nahá a chybělo jí několik předních zubů, z nichž část jednoho se nalezla v krku oběti. K smrti došlo v tomto případě udušením. Zajímavé bylo, že tělo se našlo velice špinavé, což nasvědčovalo tomu, že do uličky bylo přemístěno až po usmrcení, které se odehrálo jinde. Pozdějšími expertízami se zjistilo, že na těle se nacházejí drobné částečky barev používaných při lakování nábytku či automobilů. To potvrzovalo hypotézu, že mrtvola Helene Barthelemy byla zavražděna či po nějakou dobu „odložena“ na jiném místě, než bylo místo nálezu mrtvoly (např. v nějaké dílně).

Také není bez zajímavosti, že po nálezu těla Irene Lockwood policie zesílila hlídky kolem Temže v úmyslu dopadnout pachatele při další vraždě, či legitimovat možné podezřelé, ale tělo Helene Barthelemy již bylo nalezeno úplně jinde.

Policie na tento neúspěch reagovala veřejnou výzvou určenou prostitutkám a jejich zákazníkům. Slibovala jim naprosté utajení při poskytnutí výpovědi a zdůrazňovala důležitost jejich spolupráce s upozorněním, že právě prostitutky jsou v největším ohrožení. Obzvláště pak policie vyzývala ženy, které se prostituci věnovaly a byly v poslední době napadeny. Na výzvu reagovalo celkem asi 70 žen a mužů, ale ani to nepřineslo výsledek. Mezitím se policejní důstojnice převlékaly za prostitutky a s magnetofony v kabelkách jako volavky křižovaly ulice Londýna, ale taktéž bez úspěchu. Prostitutky pak na tento všudypřítomný strach reagovaly tím, že se ozbrojovaly noži.

Vše marné! 14. července 1964 totiž bylo nalezeno další tělo. Obětí se stala 30letá prostitutka a matka dvou dětí Mary Fleming, pohřešovaná od 11. července. Příčina smrti – udušení. Její tělo bylo nalezeno nahé v naaranžované pozici vsedě na veřejném místě před garáží domu v jedné uličce. Ulice se nacházela v Chiswicku v západním Londýně, uprostřed oblasti, kde policejní hlídky byly nejpočetnější. Vrah tak musel nesmírně riskovat. To poukazovalo na jeho „neohroženost“ a posměšnou „výzvu“ určenou policii. Tlak na policii ještě více stoupnul a v důsledku toho bylo vyslechnuto 8000 osob. Jedinými vodítky však bylo, že na těle byly opět nalezeny drobné částečky barev a také, že na rozdíl od předchozích obětí neslo tělo stopy zápasu. Také existovala svědectví, že těsně předtím, než byla mrtvola Mary Fleming nalezena, (cca v 5 hodin ráno řidičem rozvážkového vozu) obyvatelé ulice slyšeli couvání vozu. Jiní zas zahlédli dodávku poblíž toho místa, ale nikdo nebyl schopen řidiče ani vozidlo blíže popsat. Vše však nasvědčovalo tomu, že mrtvola byla do ulice dopravena až následně vozem.

Mary Fleming
Margaret McGowan

Mimo nožů a jiných zbraní, které prostitutky běžně v tomto panujícím strachu nosily při sobě, měly další bezpečnostní pojistku - práci ve dvou. To aby mohly dohlížet na pohyb a zákazníky kamarádky z dvojice. Takto se jistily i 21letá Margaret McGowan a její kamarádka a kolegyně Kim Taylor. V noci z 23. na 24. října 1964 spolu pily v jedné notthinghillské hospodě. Když se krátce poté opět vydaly na ulici, přistoupily ke dvěma motoristům, a aby vytvořily dva páry, byly nucené se rozdělit  a nasedly každá do jiného auta. Z opatrnosti si však ještě předtím každá důkladně prohlédla zákazníka té druhé. Ani to nepomohlo, neboť se M. McGowan druhého rána již nevrátila. Kim Taylor ani přesto nešla na policii. Strávila měsíc ve strachu z nejhoršího, až se 25. listopadu našla v postranní ulici blízko Kensingtonu mrtvola její kamarádky. Jako předešlé oběti byla vysvlečená, uškrcená a i u ní byly nalezeny skvrny od barvy. Zavražděné také chyběl stříbrný řetízek a zlatý prsten. Policie tentokrát získala popis auta, do kterého nasedala (šlo prý o Ford Zephyr nebo Zodiac) a hlavně identikit muže, jež ho řídil.

Až do 16. února 1965 byl poté klid. Toho dne se našlo nahé tělo 28leté irské prostitutky Bridget O’Hara. Bylo nalezeno za skladištěm v průmyslové oblasti Acton, méně než kilometr od místa, kde se nacházelo tělo M. Fleming. B. O’Haru naposledy viděli živou 11. ledna 1965. Její tělo bylo částečně mumifikované, z čehož vyplývalo, že muselo ležet nějaký čas blízko zdroje tepla.

Bridget O'Hara

Po objevení této již pravděpodobně osmé oběti byl z dovolené povolán vrchní vyšetřovatel John Du Rose a zdvojnásoben počet pracovníků, věnujících se případu. Každé vozidlo, které v západním Londýně jelo po setmění, bylo zaznamenáno a každé pomalu jedoucí auto, jehož řidič sháněl prostitutky, bylo navíc umístěno na speciální seznam, jehož řidiči byli vyslechnuti ohledně svých nočních návyků. Pozornost byla také věnována původu barvy, která se nacházela na mrtvolách obětí. Po rozsáhlém hledání se shodující vzorek našel pod transformátorem v zadní části budovy Heron Trading Estate. Transformátor také skvěle odpovídal domněnce, že tělo muselo být kvůli částečné mumifikaci uloženo v blízkosti zdroje tepla. Detektivové tedy konečně našli úkryt, kam vrah na čas schovával těla, než se jich úplně zbavil. Policie začala prověřovat přes 7000 pracovníků, jejich vozy a také učinila pozitivní vyjádření pro tisk, že okruh podezřelých se velice zúžil. Vyšetřovatel Du Rose doufal, že vrah se v panice sám přizná nebo se prozradí nějakou chybou. Jedno je jisté, po zveřejnění těchto informací již nebylo nalezeno žádné další tělo.

Identikit "Jack The Strippera"

Pět let poté Du Rose v rozhovoru pro BBC sdělil, že zná totožnost „Jacka Svlékače“. V březnu 1965 se údajně policisté již připravovali na zatčení, avšak podezřelý spáchal sebevraždu. Zprávy, které policie vypustila do tisku a měly zapříčinit konec vraždění ve výsledku pachatelova strachu z dopadení, způsobily ve výsledeku skutečně tento efekt. Vrah se však údajně natolik bál, že raději zvolil sebevraždu. Totéž tvrzení zopakoval Du Rose ve své monografii z roku 1971, kde přidal informaci, že podezřelý muž zanechal dopis na rozloučenou, v němž mimo jiné uvedl: „Nedokáži již déle vydržet to napětí“. Muži, kterého pokládali za vraha, bylo kolem 40let, měl manželku a děti a často údajně využíval služby prostitutek. Pracoval jako člen ochranky v Heron Trading Estate, kde měl pravděpodobně dočasný úkryt pro těla zavražděných žen. Totožnost onoho muže však nikdy nebyla zveřejněna. Po mnoho let byla tato verze případu neoficiálně považována za přijatou. Až v roce 2000 se pustil do vlastního vyšetřování autor knih David Seabrook. Byl mu umožněn neomezený přístup ke všem originálním policejním složkám případu a na základě jejich studia dospěl k rozdílnému závěru. Hlavní rozpor vysledoval v tom, že muž, kterého Du Rose považoval za vraha, byl v době vraždy B. O’Hary ve Skotsku, navíc v průmyslové oblasti Heron byl zaměstnán pouze tři týdny. Seabrook přišel ve své knize „Jack of Jumps“ s jiným podezřelým. Dalším. Možným...

Až do dneška tedy zůstala nezodpovězena řada otázek. Kolik obětí lze tomuto londýnskému vrahovi z 60. let 20. století připsat? Šest, sedm nebo dokonce osm? Jaká byla jeho skutečná identita? Proč zločiny vraždou B. O‘Hary skončily?

Jedinou jistotou zůstává, že „Jack The Stripper“ (neboli Jack Svlékač), mladší a méně známý „kolega“ stále zmiňovaného „Jacka The Rippera" (neboli Jacka Rozparovače), nebyl taktéž nikdy policií dopaden.

DALŠÍ FOTOGRAFIE:

Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz

  • Facebook
  • Instagram

Po plagiátech je aktivně pátráno

Komentáře
Pošlete nám vzkaz