Albert Fish

27. 8. 2009

Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek.  Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a  kanibalismus.

  • Narozen: 19. 5. 1870

  • Zemřel: 16. 1. 1936

  • Země: USA

  • Počet obětí: 4  - 100+

  • Unikal: 15 let

  • Vražedná aktivita:​ 1919-1932

  • Přezdívka":The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman"

Big Title

Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C.. Dr. Frederic Wertham uvedl, že ve dvou generacích rodiny Fishů byli mentálně postižení. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka slýchala na ulici hlasy a měla vizuální halucinace. Jeden z jeho mladších bratrů, popisovaný jako "slabého ducha", zemřel na hydrocefalitidu. Další bratr byl alkoholik nejvyššího stupně, jedna ze sester byla dementní. Když bylo Albertovi  pět let, zemřel mu na nádraží Pennsylvania Station otec na infarkt. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí. A tak se Albert  ocitl v sirotčinci St.John's Refuge, kde se stal velmi rychle nestálým a nervózním dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Cítil v tom takovou radost, že to vždy zařídil tak, aby byl trestán co nejčastěji. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. V letech 1880-1884 jsem zpíval ve sboru sv. Johna.“ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý  život jsem miloval všechno, co bolelo."

Když se malý Albert vrátil k matce, která dostala zaměstnání ve státní správě, prodělal vážný pád ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy, trpěl neodbytným koktáním. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem, aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs" ("šunka s vejci"). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Albert své ho bratra nutil, aby mu tyto historky neustále opakoval a v noci o nich snil.

Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako adolescent pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Díky svému obyčejnému vzhledu navíc zůstával takřka neviditelný pro oči eventuálních svědků.

Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Když ho William King zatkl pro vraždu Grace Budd, našel u Fishe velkou sbírku výstřižků o Fritzovi Haarmanovi, "Řezníkovi z Hannoveru", což byl německý sériový vrah, kanibal, aktivní mezi lety 1918-1924. Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea, jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy...

V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým telegrafistou, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah. Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku, stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919, kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924). Roku 1898 navštívil s jedním ze svých milenců muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem, který ukazoval rozpůlení penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto penisem "rozpůleným ve dví".

V roce 1989 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí. Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát. O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922, v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací. Chvílemi chodil dokola, křičel: „Jsem Kristus!“ a pokoušel se smýt ze sebe své hříchy tím, že se sebetrýznil nebo chtěl praktikovat  lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle.

Albert Fish v roce 1903

Mimo šesti dětí měl Fish  také pět vnoučat, které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony  -viz dopis vnučce-.

Při procesu svědčila Mary Nicholsová jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer.

Jiný člen rodiny  upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel.

Z čistého masochismu si Fish ukládal různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil 28. prosince 1934 rentgen sedmadvacet háčků, z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví, těsně vedle tračníku, konečníku nebo žlučníku. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea, na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma.

Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe

Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn Albert Jr. o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem na 74. ulici, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel  podomácku vyrobený obušek, asi osmdesát centimetrů dlouhý, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho třicetiletý Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem.“ Oba muži už o tom nemluvili, ale jednoho dne v roce 1934 přistihl Albert Jr. Svého otce "v akci". Stařec stál úplně nahý uprostřed pokoje se zavřenými okenicemi. Jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Při každé ráně vyskočil a zařval bolestí. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl, což bylo spíš bizarní, protože ve dne vůbec nevycházel ven. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval.“ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“.

Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů. A. F. si vystřihoval inzeráty z novin nebo ze sňatkových kanceláří, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Nejčastěji se podepisoval jako Frank Howard, Robert Hayden, Thomas A. Sprague nebo John W. Pell. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto frenetické rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení. Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933  zatčen osmkrát. Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Kvůli nekrytým šekům byl odsouzen k podmíněnému trestu. Třikrát rovněž pobýval v psychiatrických ústavech. V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou.“ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací, dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem, který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „Cpu si je do zadku“. Tentokrát ho to stálo desetidenní pobyt v psychiatrické léčebně.

Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd. 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda, 406 West 15th Street.“ Hned následujícího dne, v pondělí 28. května, otevřela Delia, Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard. Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu ve Farmingdale na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je jasné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2.června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení o jeden den. V neděli okolo jedenácté se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy“. Delia pozvala pana Howarda na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd, mladší sestra Edwarda Budda. Její hnědé oči a tmavě hnědé vlasy ostře kontrastovaly se světlou pletí a růžovými rty. F. Howard jí podal peněženku se slovy: „ Ať se ukáže, jak dobrý je počtář.“ Grace mu po chvíli vrátila peněženku: „92 dolarů a 50 centů.“ „ To je ale bystrá holčička,“ pochválil ji "pan Howard" a nezapomněl ji odměnit 50 centy na bonbóny. Poté se Delii svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti“ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí.“ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu - roh Columbuské a 137. ulice. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu.

Grace Budd

Nejhorší věc, kterou mohl policejní inspektor Samuel Dribben Graciným rodičům říct byla, že adresa, kterou "Frank Howard" vydával za bydliště své sestry, je fiktivní. Že ten příjemný stařík byl podvodník, že žádný Frank Howard neexistuje, že není žádná farma ve Farmingdale. Nic z toho nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty atd. Žádná stopa po Grace. 7. června policie rozeslala po svých stanicích 1.000 kopií letáků s Gracinou fotografií a s popisem údajného pana Howarda. Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů, kde všude prý Grace nespatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování.

Newyorská policie nebyla nováčkem ve vyšetřování dětských únosů. Ve skutečnosti existoval zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem, který se jmenoval rovněž Billy. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího Billa, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. "Kde je Billy Gaffney?" zeptal se svého syna. "Odnesl ho ošklivý pán," odvětil malý Billy. Ošklivý pán měl šedivé vlasy a šedivý knír. Policie tomuto popisu nepřikládala velký význam a tyto případy spolu nespojovala. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell  hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál kajíc dcerku, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího pána s šedivými vlasy a knírkem. Upřeně hleděla na podivného chlapíka, jenž si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst. Muž si narovnal klobouk a zmizel ulicí. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce, jak si hrají s míčem. Muž zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Našli ho v lesíku pod větvemi. Byl hrozivě zbitý a oblečení mu někdo ztrhal z těla. Byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit starý muž. Bylo to tak drsné, že policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by  se "šedovlasý muž" vypařil.

Navzdory houževnatosti detektiva Williama Kinga, který se jako jediný případem Grace Budd celou dobu zabýval, vyšetřování ani po několika letech žádné výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi. Rozhořčení veřejnosti dosáhlo kulminačního bodu v souvislosti s únosem dítěte Charlese Lindbergha 1.března 1932. Policie vyšetřovala podezřelé a ztrácela se v nekonečných falešných stopách.

Až 11. listopadu 1934, více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka, Delia Budd, dostala tento -dopis-.

Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A., zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v asociaci a hledala stejný typ písma, kterým psal „Frank Howard“. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž jménem Sicowski, dobrovolný domovník, se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů na Lexington Avenue. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. King znovu vyslýchal mladého muže. Sicowski si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali registr nájemníků zařízených pokojů, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish. Ale Albert Fish neočekávaně opustil svůj nájem 11. listopadu, v den, kdy paní Delia Budd dostala dopis. Přesto si King zachoval záblesk naděje, protože Fish řekl majiteli, že čeká šek na pětadvacet dolarů od svého syna a že si pro něj přijde. Detektivu Williamu Kingovi už stačilo jen čekat. Spolu s několika kolegy se schoval do jednoho pokoje v čísle 200 na 52. východní ulici. 4. prosince ho upozornil inspektor z poštovní služby, že dopis, adresovaný na jméno Albert Fish, byl právě doručen do třídícího poštovního centra.

13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji jediným pohybem vyrazil z ruky. Albert Fish byl zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha a policista se spokojil jenom s tím, že řekl: "Konečně tě mám."

Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga

Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard", pachatel vraždy malé Grace Budd, ale jeho doznání tím nekončilo. Případ "Budd" odhalil existenci zasvěcenou vraždám a nejšílenějším perverznostem.

Po zahájení výslechu detektivem Kingem Fish uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce – sekáček na maso, pilu a řeznický nůž. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít.

Když v neděli 3. června 1928 Albert Fish opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra na 14. ulici. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poděkoval obchodníkovi, že mu ho pohlídal a strčil mu do ruky drobné. Po příjezdu  na Grand Central Station nasedli muž i holčička do vlaku ve směru na Irvington v okrese Westchester. Když dojeli na místo a vystoupili na nástupiště, malá Grace rychle vběhla zpátky do vlaku a o několik sekund později byla zpátky: "Balíček! Zapomněl sis balíček!"
Z nádraží šli pěšky do Mountain Road v Greenburghu. Na konci ulice tam stál dům, stranou od ostatních, blízko lesa: Wisteria Cottage. Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. V prvním patře byla místnost s odlepenými tapetami, chudě zařízená jedním stolem a dvěma houpacími židlemi. Albert Fish hleděl z okna na Grace, která trhala kytičky. Svlékl se do naha, rozbalil tmavohnědý balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním.

Wisteria Cottage
Wisteria Cottage

Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů."

V popisu vraždy Grace Budd, tak, jak figuruje v policejním hlášení, podepsaném Albertem Fishem, chybí některé příšerné detaily, které stařec na pokračování vyprávěl svému psychiatrovi, dr. Fredericu Werthamovi. Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl v malé lahvičce. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil.

Pod vlivem bolesti začal "Frank Howard" „tančit“ a nesouvisle řvát, zatímco se pach spálené kůže mísil s měděným zápachem rozlité krve. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. "Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo!" - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací.

Druhý den ráno, po návratu do New Yorku, se vydal do obchodu, kde si koupil kilo cibule, petržel, mrkev a tři kila brambor. V kuchyni vysypal obsah kapesníku na stůl a sekáčkem rozsekal část předloktí na čtyři kusy, pak je hodil do hrnce s vodou, do něhož už předtím nasypal zeleninu a dochutil bujónem. Po devět dní tak jedl různé části těla Grace Buddové. Aby zpestřil svůj jídelníček, pekl si na slanině pruhy masa, které odřízl z hýždí. Svému psychiatrovi se přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení. Znovu se viděl v okamžiku zločinu.

Po  výslechu položil detektiv King poslední otázku: "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin?" "Víte," Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod." Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii." Tentýž den policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace. Albert Fish postával okolo, bez emocí jakéhokoliv druhu. V 10 hodin večer Fishe vyslýchal asistent státního návladního. Ptal se ho na důvody, které ho vedly k zabití Grace. Fish mu vysvětlil, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně." Detektiv King přivezl na stanici pana Budda a jeho syna Edwarda, aby Fishe identifikovali. Edward udělal víc než to. Když zahlédnul vraha, vrhl se na něj a začal na něj řvát: "Ty parchante! Ty špinavej zkurvysyne!" Pan Budd byl zaskočen Fishovou chladnokrevností: "Víte, kdo já jsem?" "Ano," odpověděl Fish klidně. "Vy jste Albert Budd." "A vy jste ten, co přišel jako host do mého domova a odvedl moji malou holčičku," odvětil v slzách otec unesené dívky.

Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček, ve čtvrtích Brooklyn a Bronx: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler. Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz, byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho činžáku. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Policie teď z tohoto zločinu začala podezřívat Fishe. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí, s čímž souhlasil i detektiv William King. Dr. Frederic Wertham byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších zločinců všech dob.

Po nějaké době uviděl řidič brooklynské drezíny v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako nervózního staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce, který s ním jel v drezíně. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney, o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal -dopis- svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil.

Fish detailně vysvětlil Werthamovi, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí."

Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1911 v Saint Louis. Seznámil se tam s Keddenem, devatenáctiletým tulákem, hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také.
Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města.
"

Když se ho dr. Wertham zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: "Aspoň na sto." Většina Fishových obětí pocházela z nejubožejších vrstev. Byly to hlavně černošské děti, protože podle Fishe se policie starala jen málo, když zmizely. Několikrát si zaplatil služby jedné černé holčičky, které platil pět dolarů vždycky, když mu přivedla malého chlapce. Podle jeho vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, "od New Yorku po Montanu. A v každém státě  jsem měl nějaké dítě." Někdy musel rychle odjet, protože: "kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči." Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl "tak nevinný vzhled."

Albert Fish
Albert Fish

Soudní proces s Albertem Fishem začal v pondělí 11. března 1935 ve White Plains v New Yorku. Soudce – Frederick P. Close, obžaloba – vražda Grace Budd. Fishovým právníkem byl James Dempsey, zástupcem státu pak Elbert F. Gallagher. Dempsey měl v plánu napadnout pracovníky nemocnice, kteří v roce 1930 neuznali Fishe šíleným. 22. března po čtyřhodinovém jednání vynesla porota svůj verdikt: Albert Fish je odsouzen k trestu smrti. Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil." Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou?" I přes poslední pokus dr. Frederica Werthama a Fishova obhájce Jamese Dempseyho byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 ve věznici Sing Sing. Jako poslední jídlo si Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Kolem jedenácté hodiny večer posadili Alberta Fishe na elektrické křeslo. Dozorci mu umístili elektrody na oholené nohy. Fish předtím podal několik listů papíru svému obhájci, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl."

Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu

V 11 hodin 9 minut zřízenci věznice pustili proud a nejstarší odsouzenec k trestu smrti, který byl kdy v Sing Singu popraven, zemřel. První výboj údajně nefungoval. Jeden newyorský novinář, který byl popravě přítomen, vyprávěl, že kolem Fishovy hlavy se objevil mrak kouře: sedmadvacet kovových háčků, zabodnutých v těle, způsobilo zkrat. Druhý výboj byl již pro Alberta Fishe smrtelný.

DALŠÍ FOTOGRAFIE:

DOKUMENTY:

Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz

Komentáře
Pošlete nám vzkaz