top of page

Gennady Mikhasevich

7. 5. 2021

Gennady Mikhasevich - tzv. "Vitebský maniak" či "Vitebský škrtič" je sovětský sériový vrah, který v letech 1971-1985 usmrtil na území dněšního Běloruska nejméně 33 žen. Šlo o sexuálního sériového vraha, který své oběti - mladé ženy, vyhledával poblíž silnic a zastávek, když nejčastěji k tomu využíval svého auta. Většinu obětí znásilnil či s jejich těly nějak sexuálně manipuloval. Své oběti usmrcoval uškrcením či zardoušením, načež jejich mrtvoly ponechával poblíž místa vraždy. Typické pro něj bylo rovněž to, že obětem též bral jejich cennosti. Za své zločiny byl nakonec popraven.

  • Narozen: 7.4.1947

  • Zemřel: 25.9.1987

  • Země:Sovětský Svaz (Bělorusko)

  • Počet obětí: 33-58+

  • Unikal:14 let

  • Vražedná aktivita:1971-1985

  • Přezdívka: "Vitebský maniak", "Vitebský škrtič"

Gennady Mikhasevich 2.jpg

V dnešním článku nás případ zavede po delší době opět do Sovětského svazu, konkrétně do Vitebské oblasti, která se nachází na území dnešního Běloruska. Řeč bude o sériovém vrahovi, který se rozsahem svých zločinů a počtem obětí téměř vyrovnal svému mnohem známějšímu sovětskému „kolegovi“ Andreji Čikatilovi. Oba tito sérioví vrazi navíc byli aktivní v podobném období konce 70. a 80. let, když minimálně po dobu sedmi let byli aktivní současně (mimochodem, ve stejnou dobu byl v Sovětském Svazu aktivní např. i Anatoly Slivko). Oba dva pachatele spojuje též fakt, že šlo o sexuální sériové vrahy a rovněž to, že je potkal stejný osud – byli popraveni. Jméno toho méně známého, o kterém bude dnešní článek, zní Gennady Mikhasevich.

Dospívání a dětství

Gennady Modestovich Mikhasevich se narodil 6. dubna 1948 v malé běloruské vesničce s názvem Ist (Vitebská oblast). Rodina, do které se malý Gennady narodil, byla nefunkční a trpěla nedostatkem financí. Lví podíl na tom měl otec Modest Mikhasevich, který byl těžkým alkoholikem. Do práce téměř nechodil a v opilosti často propadal záchvatům agresivity. Jako nejčastější oběť mu posloužila vlastní manželka. Malý Gennady byl opakovaně svědkem toho, jak zpitý otec nahání matku po dvorku či ulici a častuje ji fackami a ranami pěstí. Je velmi pravděpodobné, že někdy „nějakou tu ránu“ schytal i malý hoch. Bohužel bližší informace o rodinném prostředí a vztazích se nám nepodařilo dohledat.

Gennady Mikhasevich v mládí.jpg

Gennady Mikhasevich v mládí

Sotva Mikhasevich ml. trochu povyrostl a nabral rozumu, údajně se velmi těžko vyrovnával s posměšky a urážkami okolí. Rodinné alkoholické trampoty otce totiž byly živnou půdou pro drby mezi sousedy a mladému Gennadymu patřila nelichotivá nálepka “syn toho opilce“.  Možná i kvůli tomu z něho rostl velmi nemluvný, uzavřený a introvertní člověk. Během dospívaní se u něj tyto stránky ještě prohloubily. Mikhasevich velmi těžko navazoval kontakt s dívkami. Byl stydlivý a dívky si jej buď dobíraly, nebo jej naprosto ignorovaly.

Přes to všechno si dokázal ve svých devatenácti letech najít partnerku – šlo o místní vesnickou dívku jménem Elena. Vztah působil téměř až idylicky. Bohužel ho přerušil povolávací rozkaz. „…dva roky prázdnin nic víc…“, jak zpívala Iveta Bartošová ve svém slavném hitu. Elena svému partnerovi slíbila, že na něj počká a bude mu pravidelně psát. Když však mladého vojáka z výcviku propustili (kvůli žloutence ještě dříve než za 2 roky) a on se vrtil domů, zjistil krutou pravdu. Elena se mezitím vdala za jiného muže! Pro 22 letého Mikhaseviche to byla obrovská rána a potupa, s čímž se jen těžko vyrovnával. Hlavně vlivem této rány se rozhodl, že nemůže v Istu nadále zůstat. Jelikož byl zaměstnaný jako montér na místní farmě, když mu vedení nabídlo možnost doplnit si vzdělání na zemědělsko-technické škole v Gorodoku, ihned tuto možnost přijmul. Tam žil na internátu a domů se vracel na návštěvy jen velmi sporadicky.

Gennady Mikhasevich vojna.jpg

Mikhasevich v době povinné vojenské služby

Vrah

Návštěvy svých rodičů Mikhasevich těžce snášel, neboť mu návrat do rodného města připomínal ztracený vztah. Pořád v něm převládal pocit bolesti, křivdy a hněvu ze způsobenou zradu a ponížení. Jednou měl Mikhasevich dokonce svou bývalou partnerku vyhledat, aby si vše vyjasnili, když však Elenu zahlédl s její nově založenou rodinou, propadl zlosti a sebelítosti, a ke konfrontaci se neodhodlal. Místo toho vzal prádelní šňůru a přemýšlel nad ukončením vlastního života, ale nakonec se k tomu neodhodlal ani k tomu. A právě v květnu 1971, při jedné z těchto návštěv rozného města, Mikhasevich náhodně na ulici potkal devatenáctiletou Lyudmilu Andaralovou vracející se z výletu. Na dívku zaútočil, znásilnil jí a posléze uškrtil. Později na celou záležitost vzpomínal takto:„ Bylo to dávno, dívku jsem uškrtil. Potkal jsem ji ve tmě. Bylo to v květnu. Dívka byla opálená, jako by přišla z jihu, přitom do té doby jsme se ještě neopalovali. Měla s sebou dva pytle. Tuto dívku jsem zardousil přímo na silnici, poté jsem ji stáhl stranou, bylo tam pole a také vysázeny jabloně. Vzal jsem její věci, měla oblečení v tašce, hodil jsem to pak do Dviny... Když jsem ženu rdousil, čerpal jsem z ní sílu prostřednictvím svých rukou. Byl jsem vlastně něco jako lékař. Zvláště mě těšilo, když se oběť třásla. Vzrušení zintenzivňovalo, když žena vzdorovala, škrábala a bojovala“, uvedl později Mihasevich.

Dále už nechme promluvit zprávu patologa: "K úmrtí došlo v důsledku mechanické asfyxie, stlačením krku rukama. Pachatel byl nejspíše pravák. Několik odřenin na čele, tvářích a rtech vede k závěru, že ústa oběti byla zakryta druhou rukou útočníka. Na rukou ve spodní třetině byly nalezeny stopy, které naznačovaly, že na těchto místech bylo uvázáno lano, pomocí něhož byla mrtvola svázána. To potvrzuje také přítomnost odřenin jak na zádech, tak na dolních končetinách." A tak se "zrodil" Vitebský maiak.

G. Mihasevich.jpg
Gennady Mikhasevich

Sériový vrah

Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. Odehrál se o několik měsíců později, konkrétně v říjnu 1971. Mikhasevich se toho času nacházel na okraji Vitebské oblasti. Navečer se procházel kolem tamější továrny, když mu do oka mu padla mladá žena, která se asi vracela ze své směny. „Lovec“ k ženě přistoupil a zeptal se jí, kolik je hodin. Než však oslovená stihla odpovědět, přehodil jí provaz kolem krku a počal několikaminutový boj o přežití. Žena se snažila křičet a tak jí pachatel strčil prsty do nosu a ústa zakryl rukou. Útok se pachateli naštěstí dokončit nepodařilo. Napadená ho totiž v pudu sebezáchovy kousla do ruky a z posledních sil výkřikla. To zaslechla i nedaleko vzdálená parta puberťáků. Vyděšení tím co vidí, chlapci začali zpívat a blikat baterkami. Útočník se lekl a dal se na útek. Napadená měla nesmírné štěstí, neboť jako čtenář uvidí, byla jedinou, která smrtícímu sevření tohoto predátora dokázala uniknout. Žel kvůli prožitému šoku mohla vyšetřovatelům popsat pachatele jen velmi mlhavě. Policii muselo stačit, že byl mladý, velmi vysoký a měl na sobě šedivý kabát.

Ještě zpět do oné říjnové noci, kdy se neúspěšný útok odehrál. Pro napadenou ženu to skončilo štěstím v neštěstí, ale pro Mikhaseviche tím noc neskončila! Byl sice rozhozený, ale stále neuspokojený, tedy chtěl své tužby a představy zrealizovat za každou cenu. Proto zaútočil znovu! Na cestě domů autobusem si vyhlédl mladou ženu, kterou atakoval, když procházela méně frekventovanou a lehce zarostlou cestou. Její tělo bylo objeveno následující den.

"Ráno 30. října 1971 ve smrkovém lese, 12 metrů od polní cesty, která vedla z vesnice Ruba do vesnice Novy, byla nalezena mrtvola občanky K., která seděla pod stromem a zády spočívala na větvích. Do úst mrtvoly byl vložen roubík a ta byla svázána šálou patřící oběti. Podle závěru soudní pitvy došlo k úmrtí mechanickou asfyxií v důsledku uzavření horních dýchacích cest roubíkem", bylo uvedeno v policejním protokolu.

Gennady Mikhasevich's victim.jpg
Jedna z obětí Gennady Mikhaseviche

Další dva smrtící útoky se uskutečnily v dubnu a červenci roku 1972. Mikhasevich dvě mladé dívky zneužil a poté uškrtil či zardousil. Vražedná "kariéra" nebyla ničím, co by Mikhasevichovi vynahrazovalo partnerské soužití. A tak ve svém volném čase rád navštěvoval diskotéky a projevoval snahu po navázání opravdového vztahu. Kvůli jeho povaze se mu to příliš nedařilo. Je známa událost, kdy se mu „zázračně“ podařilo na zábavě sbalit jednu mladou ženu, kterou poté za účelem dobrovolného sexu vylákal na noční procházku. Dívka však velmi brzy došla k závěru, že její milenec je v oblasti intimností „nešikovný“ a vysmála se mu. Mikhasevich takovou potupu nepřenesl přes srdce a té noci došlo tak k dalšímu znásilnění a vraždě. „V té době jsem měl touhu zaútočit na ženu, abych ji uškrtil. Když jsem tedy byl ve Vitebsku, jel jsem na jeho okraji, kde jsem zaútočil na první ženu, na kterou jsem narazil. Poté jsem pocítil velkou úlevu. Okamžitě zlepšilo můj stav a náladu."

V červnu 1973 Mikhasevich úspěšně zakončil vysokoškolské studium a zamířil do Dzisny, kde začal pracovat na státní farmě. Dva měsíce se aklimatizoval a poté opět vraždil. Na autobusové zastávce Luchesa si vyhlédl mladou dívku a i tentokrát dodržel svůj obvyklý modus operandinapadnout, znásilnit a uškrtit či zardousit.

Sérioví vrazi jsou někdy prezentováni jako „mašiny na smrt“, které využijí jakékoliv příležitosti, jen aby mohly někoho jiného obrat o jeho život. Není to pravda. Ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv, umí si většinou “vypočítat“ a odhadnout, kdy je pro ně vražda výhodná, a tak trochu s božským patosem rozhodnout o tom, koho nechají žít a koho nikoli. Někdy jejich slídění může být téměř až každodenní, v jejich životech ovšem nastávají etapy, kdy si dají i několikaměsíční či dokonce několikaletou pauzu, aby se k zabíjení zase vrátili. Ne jinak tomu bylo i u Mikhaseviche, který vraždil po dobu dlouhých 14 let. I on byl schopen na dlouhé měsíce, i více než rok, s vražděním přestat! Zmiňme ještě namátkou případy jiných sexuálních sériových vrahů, jejiž délka vražedné aktivity byla značná, a kteří měli dlouhé tzv. cooling-off periody: Dennis Rader alias "B.T.K. Killer"  (vražedná aktivita 17 let) a Gary Ridgway alias "Vrah od Zelené řeky" (16 let - 19 let). Joachim Kroll alias Kanibal z Rúr (21 let) - více o nejdéle aktivních sériových vrazích zde.

dennisrader-prison-mug-2009.jpg
Gary Ridgway Mugshot.jpg
Joachim Kroll 2.jpg
Dennis Rader, Gary Ridgway, Joachim Kroll

Vitebská oblast si od unikajícího sériového vraha odpočinula do roku 1975. O tom, co Mikhasevich v mezidobí dělal, není nic známo. V květnu 75 si ve vesnici Zuya vybral za cíl sotva plnoletou dívku. Koncem září 75 pak vraždil znovu. Tentokrát ve vesničce Nacha. Útok se mu však v tomto případě téměř vymkl kontrole. Když totiž odcházel od bezvládné pětadvacetileté ženy, byl v domnění, že již zemřela. Žena se však z bezvědomí překvapivě probrala a začala o svůj život bojovat. Unavený vrah ji již nebyl schopný zardousit či uškrtit. Bohužel, při boji mladé ženě z kabelky vypadaly věci, včetně nůžek, kterých se Mikhasevich zmocnil a ubodal ji.

Rok 1976 byl pro něj plný změn. Přestěhoval se do vesnice Soloniki a začal pracovat jako technik na farmě Dvina. Hlavně se ale konečně oženil a stal se otcem dvou dětí (chlapec a dívka). Ve vesnici byl považován za příkladného a slušného člověka. Vstoupil do komunistické strany a fungoval coby tajemník místního stranického výboru. Nepil, nekouřil a neměl rád sprosté anekdoty. Červenal se pak prý jako školačka. Přesto měl kromě vraždění v té době ještě jedno tajemství – milenku v Polotsku. A jak už to na malých vesnicích chodí, zvěsti o záletech se dostaly až k paní Mikhasevichové. Ta však vše považovala za pouhé drby a lži. Její muž byl příkladným manželem s velkým zájmem o děti. Zvláště malá Elenka mu dělala radost. Často jí vodil do školky, pletl jí copánky a rozmazloval ji. Copak takhle by se choval špatný manžel a otec? Fakt, že ji její muž jednou ve spánku začal škrtit, přešla také. Zvlášť když jí občas přinesl různé dárečky v podobě šperků či praktických věcí jako nůžek na dráty.

Gennady Mikhasevich - svatba.jpg
Gennady Mikhasevich na svatební fotografii

Vražedná série pokračuje

Mezitím v roce 1976 přišlo o život další 5 mladých dívek v oblasti Polotsku a poblíž vesnice Vetrino. Zmizely z opuštěných autobusových zastávek. Jako vražedný nástroj byl určen opasek, šňůra, šátek a šála. V tomhle ohledu byl vrah velmi vynalézavý a jako škrtidlo používal vše, co mu zkrátka přišlo pod ruku. Kuriózní bylo například uškrcení jedné z obětí trsem dlouhé trávy s jetelem. Některé z jeho obětí měly v puse roubík, většina obětí byla znásilněna, ale neplatilo to pro všechny zavražděné. "Když jsem byl sám, přišel na mě zvláštní pocit. Potřeboval jsem ženu, abych se mohl dotknout jejího těla a pokusit se s ní mít pohlavní styk. Když jsem přišel do kontaktu se ženou, chytilo mě šílenství a zabil jsem ji. V tu chvíli jsem měl takový stav, jako by všechno kolem bylo v mlze. Hlavní věcí bylo uškrtit tu ženu a ani s ní už nemít pohlavní styk. V okamžiku smrti jsem pocítil největší uspokojení", vysvětlil později Mikhasievich.

Není žádná zmínka o tom, že by Mikhasevich zavraždil kohokoli v průběhu roku 1977. Pravděpodobně zaútočil až v srpnu 1978, kdy usmrtil další ženu. Následovala další roční pauza, aby v září 1979 připravil o život ženu v oblasti Lepel. Další jemu připisovaná vražda se odehrála opět „až“ za rok, konkrétně v říjnu 1980 ve vesnici Ropno. A právě někdy v té době si Mikhasevich pořídil svůj vlastní vůz - červený  "ZAZ Zaporozhets“ (do té doby měl pouze možnost omezeného využití služebních aut). Zřejmě právě tento fakt znamenal nejen úpravu jeho modu operandi, ale právě asi i zvýšení vražedné frekvence. Mikhasevich si přestal vybírat oběti jen na opuštěných autobusových zastávkách a zaměřil se i na stopařky a osamělé ženy, kterým nabízel svezení.

Gennady Mikhasevich vůz.jpg
Zaporozhets.jpg
ZAZ Zaporozhets

V průběhu léta a podzimu roku 1981 zemřely jeho rukou tři ženy. Jedné z nich ukradl snubní prsten, který pak daroval vlastní ženě. O rok později přibylo dalších pět obětí. "V roce 1983, v létě, jsem chtěl znásilnit nebo zabít ženu. Abych k tomu našel vhodný objekt, jel jsem svým osobním autem „Zaporozhets“ směrem na Vitebsk a než jsem dorazil do Shumiliny, otočil jsem se na Gorodok. Kousek od autobusového nádraží, na jedné straně silnice, byla dívka, která zvedla ruku. Mohlo jít být tak 20-22 let, byla mladá. Nabídl jsem jí odvoz. Jel jsem do Nevelu, protože ta dívka řekla, že musím jet tímto směrem. Odbočil jsem z dálnice doprava, tam byl sjezd na pole a nějaké keře podél silnice. Pomohl jsem jí vystoupit z auta, začal jsem jí objímat a pak jsem ji hodil na zem. Už jsem od ní nic nepotřeboval, mým jediným přáním bylo ji uškrtit, což jsem udělal. Uškrtit jsem ji vlastníma rukama. Pak jsem zatáhl její mrtvolu do keřů a naaranžoval jí tváří nahoru. Tělo jsem přikryl větvemi a listím."

Justiční omyly

Četnost a frekvence vražd byla otřesná. Lidé, pochopitelně hlavně ženy, se bály vycházet na ulice nejen v noci, ale i ve dne. Ani ve vesnici Soloniky, kde Mikhasevich žil, obyvatelé neřešili nic jiného, než nebezpečného vraha. Kdyby jen věděli… Policie měla plné ruce práce a byla pod obrovským tlakem. Navíc vše se odehrávalo na území dnešního Běloruska, které v té době patřilo do SSSR, kde přeci něco tak "kapitalistického, jako je sériový vrah neexistuje". Takže nějaké zapojení tisku či televize, potažmo veřejnosti, do vyšetřování nepřipadalo příliš v úvahu. K tomu se píší 70. respektive 80. léta 20. století, kdy se studium sériových vrahů teprve "v plenkách". Zkrátka na bedra kriminalistů dopadla příliš velká tíha. Museli najít pachatele stůj co stůj. Bohužel se s úkolem popasovali fatálně chybně!

První podezřelý byl zatčen již v květnu 1971. Byl jím recidivista Glushakov, který byl zrovna na útěku z vězení a tajně se skrýval u svých příbuzných. Jeho záznamy v trestním rejstříku mluvily jasně. Navíc odpovídal popisu poskytnutém od přeživší ženy. I stálé prohlašování neviny nepomohlo. Muž byl za vraždu odsouzen na 15 let vězení.

Další nevinný, Valery Kovalev, si z falešného obviněný odnesl doživotní následky. Společně s partou kamarádů se totiž náhodou v podnapilosti potulovali poblíž místa, kde se stala jedna z vražd. Jistý uvědomělý občan je vyhodnotil jako velmi podezřelé a udal je na policii. Všichni tři muži byli policisty během následného výslechu brutálně zmláceni a navrch byli „odměněni“ několikatýdenním pobytem ve vazbě. Valery následkem špatného ošetření po tvrdém výslechu oslepl.

Valery Kovalev.jpg
Valery Kovalev

Jako třetí možný pachatel vstoupil do hry řidič autobusu Oleg Adamov. Na jeho trase se totiž nacházela i stanice Luchesa, poblíž které bylo objeveno jedno z těl. Vyšetřovatelé zvolili velmi zákeřnou taktiku. Adamova si nechali předvolat ohledně běžného podání vysvětlení. Po pár minutách vyrukovali s důkazy, jež podle jejich názoru ukazovali právě na něj. Adamov následně strávil ve vazbě dva týdny. Policie ho podrobila deseti těžkým a dlouhým výslechům, během nichž, pod obrovským psychickým nátlakem, bylo doznání vynuceno. Nevinný řidič byl odsouzen k několika letům za mřížemi. Rozsudek a očernění neunesl a pokusil se o sebevraždu. Díky včasné pomoci byl zachráněn, ale do konce svého života údajně žil s těžkými zdravotními následky.

Počet neoprávněně perzekuovaných za otřesné zločiny Gennady Mikhaseviche však stále nebyl konečný. Celkem bylo v honbě za nebezpečným škrtičem odsouzeno 11 nevinných mužů (někde uvedeno dokonce 13 či 14)! Podle jednoho ze zdrojů byl dokonce jeden muž neprávem popraven. Šokující bilance! Po objasnění celého případu, když vyšla pochybení policie najevo, sice padlo několik postihů, ale nic co by alespoň částečně odčinilo příkoří nevinných. Tresty byly velmi mírné. Jeden policista obdržel čtyřletý nepodmíněný trest, zbytek byly podmínky, popř. vyloučení z policie či strany.

Vražedná série eskaluje

Jsme ale stále v první polovině 80. let. A někdy v té době Issu Kosstoyeva – právníka a jednoho z vyšetřovatelů série vražd z okolí Rostova (poz. zmínka o něm např. v článku o sériovém vrahovi Slivkovi), napadlo, že by bylo dobré činy „Vitebského škrtiče“ porovnat s vraždami muže, po kterém sám pátral, a který se později zapsal do dějin zločinu pod přezdívkou „Rostovský řezník“ (Andrei Chikatilo). Jenže mezitím byli, jak Chikatilo, tak Mikhasevich, stále na svobodě.

Nastal rok 1984. Kvůli eskalaci vražd mladých žen směla policie konečně alespoň částečně zapojit veřejnost. Mikhasevich, coby komunistický funkcionář, byl u toho, když se policie s místními předními členy komunistů o případech bavila. Pátrání ho velmi zajímalo a vyzvídal novinky. Dokonce figuroval coby člen nově vzniklé civilní pátrací skupiny. Bohužel, roky 1984 a 1985 byly, co se počtu obětí týká, tragické! Již 13. ledna 1984 byla zabita studentka jménem Tatyana Katsubová. Ta měla namířeno z hostelu na autobusovou stanici Luchesa. Její tělo bylo zanedlouho nalezeno poblíž zastávky a za vraždu byl nespravedlivě odsouzen řidič jednoho z autobusů. Kromě ní pak v letech 1984 -1985 zemřelo rukou vraha ještě dalších 14 žen!

Gennady Mikhasevich's victim 2.jpg
Tělo jedné z obětí

V roce 1985 se vyšetřování nevyjasněných vražd chopil mladý kriminalista Nikolaj Ignatovič. Ten díky své horlivosti a píli dokázal i doposud pochybující kolegy přesvědčit, že vraždy ve Vitebské oblasti jsou prací jednoho člověka. Přezkoumáním 30 neobjasněných případů došel k názoru, že pachatelem je muž - běloch ve středních letech, nejspíš líbivého vzhledu a určitého charismatu. Že je pravděpodobné, že je nebo byl členem armády nebo policistou, což mu usnadňuje unikat dopadení. Lokalita jednotlivých vražd navíc ukazovala, že pachatel zřejmě disponuje vlastním automobilem. Policie proto nařídila rozjet velké dopravní pátrací akce. Rovněž byla v televizi a rádiu konečně vyzvána ke spolupráci i veřejnost.

Ta také nakonec vyšetřovatelům velmi pomohla. Jistý všímavec totiž vypověděl, že zahlédl jednu ze zavražděných dívek nastupovat do červeného auta značky ZAZ. Policisté začali ihned lustrovat majitelé těchto vozidel a Mikhasevich poprvé za dlouhých 14 let pocítil obavy z možného dopadení. Proto sedl ke stolu a ve snaze zmást vyšetřovatele, napsal anonymní dopis adresovaný do novin Vitebsk Rabochy. V dopise pak „stvořil“ tzv. Vitebské patrioty – spolek mužů zklamaných něžným pohlavím. Jejich jménem se vrah přiznal ke všem nevyřešeným zločinům a nazval je pomstou všem ženám. Dopis do redakce došel 16. srpna 1985.

Lstivý krok ke zmatení policie na chvilku zafungoval. Zprávy se prvně ujala KGB. Tajná služba ve sdělení viděla možné ohrožení státního zřízení neznámou nelegální organizací. V rámci vyšetřování bylo k následnému přezkoumání zabaveno přes 555 000 dopisů z většiny pošt ve Vitebské oblasti, které byly předány grafologům ke zkoumání.

Vrah udeřil naposledy 27. října 1985. Do úst své oběti v tomto případě vložil papír s vlastnoručně psanou poznámkou „Za velezradu - smrt. Boj proti policajtům a komunistům“. Podepsal se opět jako „Patrioti Vitebska“. Jenže tím policistům opět poskytl vlastní písmo. Mikhasevich  zřejmě žil v představě, že není možné, aby ho policisté na základě toho dopátrali, ovšem opak byl pravdou.

Gennady Mikhasevich 4.jpg
Gennady Mikhasevich

Dopadení a rozuzlení případu

V rámci prověřování majitelů červených aut ZAZ byl Mikhasevich jednou zastaven příslušníky policie, kvůli prověření údajů. Nakonec musel vyplnit nějaké formuláře a pochopitelně je i podepsat. Naštěstí ony formuláře se dostaly na stůl grafologovi jménem Michail Bukatov, který dokázal najít shodu, čímž se vyšetřovatelé konečně dozvěděli jméno pravděpodobného vraha. Když další důkazy podezření potvrdily, bylo rozhodnuto o Mikhasevichově zadržení.

První prosincový týden roku 1985 se jej tři týmy policistů vydaly zatknout. Podezřelého však nezastihli ani doma a ani v zaměstnání. Nakonec byl vypátrán až u svých příbuzných v Goryani, kde se v době zadržení chystal zalehnout do postele. Vpád mužů zákona ho velmi překvapil a on neustále opakoval manželce, že se jedná o nějaký omyl, a že bude určitě brzy zpátky. Zřejmě kvůli pokusu o útěk cestou na policejní stanici několikrát kriminalisty žádal o zastavení kvůli vykonání potřeby, ale vyhověno mu nebylo. Údajně na něm byla patrná nervozita.

G. Mihasevich 2.jpg
Gennady Mikhasevich po zadržení

Domovní prohlídka odkryla mnohá tajemství a cenné důkazy. Kromě řady předmětů patřící obětem, byla zajištěna třeba i platná jízdenka do Oděsy, kam měl Mikhasevich v plánu za pár dní odcestovat. Je tedy možné, že by svůj akční rádius rozšířil až tam. Pitoreskním nálezem pak byla podomácku dělaná zlatá zubní protéza, kterou Mikhasevich plánoval dát své manželce. Zlato k její výrobě získal roztavením šperků svých obětí.

Mikhasevich v úvodních výsleších s vyšetřovatelem většinou odpovídal mlčením, nicméně v jeho tváři se značila velká nervozita. Po nějaké době se rozmluvil. Přišel s verzí, kdy ho měli zastavit dva neznámí muži a donutit ho napsat jak dopis, tak i vzkaz nalezený na místě činu. Důkazy zajištěně při domovní prohlídce však mluvily jasně. Obviněný tak brzy dospěl k závěru, že zapírat již nemá cenu a rozpovídal se. A nejen to, údajně se začal chovat arogantně a o průběhu vražd často vyprávěl s úsměvem na tváři. Užíval si to. Stejným způsobem se choval i během rekonstrukcí. Zajímavé je také to, že jakmile však došlo na otázky týkající se znásilnění či zacházení s obětmi sexuálního rázu, Mikhasevich se velice zdráhal odpovídat.

Gennady Mikhasevich 6.jpg
Gennady Mikhasevich během jedné z rekonstrukcí

Jako mnoho jiných pachatelů nejzávažnější trestné činnosti, i on se pokoušel chvíli hrát „blázna“, který není za své zločiny trestně odpovědný. Odborníci jej však popsali jako hedonistického zabijáka, jehož přímo těšilo brát jiným život. Podle psychologů a psychiatrů netrpěl žádnou duševní poruchou. Šlo o psychopatickou osobnost se sklonem k sexuální úchylce – sadismu a fetišismu na dámské boty. A i když měl složku ovládací kvůli sexuální parafiliy sníženou, mohl se ovládat, navíc si byl vědom nebezpečnosti a protiprávnosti svých činů (složka rozpoznávací), tedy může být považován za zcela příčetného.

Soud vypukl na jaře 1987. Pochopitelně za obrovského zájmu veřejnosti a médií. Před porotou vystupoval Mikhasevich tiše a klidně. Jednou plakal. To když vzpomínal na svůj první vztah s Elenou. Po celou tu dobu byla k dispozici ozbrojená stráž kvůli obavám z možné pomsty pozůstalých. Nakonec byl Gennady Mikhasevich usvědčen a odsouzen k očekávanému trestu smrti. I když se zprávy o tom, z kolika vražd byl usvědčen, liší (např. Tass uvedl, že byl usvědčen z celkem 33 vražd, Západní média zas hovořila „o tělech 36 obětí“, sám Mikhasevich se pak měl přiznat k 43 vraždám), skutečný počet obětí byl s vysokou pravděpodobností ještě vyšší.  Některé zdroje hovoří dokonce až o osmapadesáti možných obětech.

Poprava zastřelením se uskutečnila již 25. září 1987. Gennady Mikhasevich, "Vitebský škrtič", který děsil tuto oblast dlouhých 14 let, vydechl naposledy. Bylo mu 38 let. Obyvatelé Vitebské oblasti mohli opět pokojně spát. Tedy alespoň ti, kteří o nikoho blízkého rukou sériového vraha nepřišli. Pozůstalí již zcela pokojný spánek asi nikdy neměli... Jako „malou“ útěchou nakonec zmiňme to, že díky prostředkům poskytnutým k honbě na „Vitebského maniaka, došlo údajně k objasnění celkem 220 jiných trestných činů, včetně 27 vražd.

Autoři: Jana Hykešová, Tomy

DALŠÍ FOTOGRAFIE:

  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře
bottom of page