Anatoly Slivko

16. 10. 2020

Anatoly Slivko - sovětský sexuální sériový vrah, který v letech 1964-1985 usmrtil 7 chlapců ve věku 11 - 15 let. K tomu více než 30 dalších zneužil. Jeho specifikum bylo zejména to, že své oběti opakovaně škrtil (věšel), aby je pak v následném bezvědomí mohl zneužít. Své činy si většinou fotil a natáčel. Pokud se oběť z bezvědomí neprobrala, Slivko její tělo rozřezal, spálil a následně zakopal v lese, kde ke všem zločinům docházelo. Minimálně v jednom případě Slivko rovněž pil krev jedné ze svých obětí. Za své zločiny byl v roce 1989 popraven.

  • Narozen: 28.11.1938

  • Zemřel: 16.9.1989

  • Země:Sovětský Svaz (Degestán)

  • Počet obětí:7

  • Unikal:21 let

  • Vražedná aktivita:1964-1985

Dagestánu, nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, vzniklo v roce 1932 město zvané Izberbaš. Jako první se zde usídlily rodiny pracovníků na ropných polích. Mezi nimi byli i Slivkovi. Emelyan Slivko sem s sebou přivedl svoji ženu a malého syna Andreie. Hlava rodiny byla dříčem, jenž vyžadoval doma pořádek. Matka se starala o domácnost, jak se jen v těžkých podmínkách dalo. Stejně jako mnoho sousedů i Slivkovi byli zapálenými komunisty.  V roce 1938 se rodina rozroste o nového člena – syna jménem Anatoly Emelyonovich Slivko.

Dětství, dospívání a mládí

Jeho dětství a dospívání je trošku záhadou, neboť dostupné zdroje se hodně liší. Lze dohledat, že byl dobře vychován a svojí přátelskostí, ochotou a slušností by mohl konkurovat i Mirku Dušínovi.  To ovšem velmi zpochybňuje ruský zdroj, který raný život budoucího vraha líčí temněji. Slivko, v něm figuruje jako introvertní a nešikovný chlapec, stranící se vrstevníků. Na základní škole objeví zálibu v drobném chovatelství – převážně se jedná o králíky. Velmi rád je zabíjí. Sám Slivko má na dětská léta vzpomínat později i při jednom z výslechů. Zmíní časté hádky rodičů i matčino přiznání o tom, že byl vlastně nechtěným dítětem. V době těhotenství se měla dokonce několikrát pokusit o potrat, což způsobilo předčasný porod. Otce označil za tyrana a uzurpátora. Sousedé a známí rodiny, však tato tvrzení popřeli a měli je za pouhý pokus o získání polehčující okolnosti u soudu. O tom však až později.

V pubertě se Slivko pokouší navázat první vztahy s dívkami, nicméně ve svém snažení je zcela neúspěšný. Když se po zážitku s noční polucí pokouší o masturbaci, všimne si, že při pomyšlení na nějakou ženu či dívku, nemůže dosáhnout pevné erekce, natož vyvrcholení. Cíl zájmu tak stáčí mužské objekty. Toto zjištění o své pravé sexuální orientaci si však zatím snaží nepřipouštět.

Anatoly Slivko u námořnictva

Někdy v roce 1958-1959 nastoupí dvacetiletý Slivko k námořnictvu, na dva roky dlouhou povinnou vojenskou službu. Je převelen na Dálný východ, kde díky svému dobrému kádrovému posudku dokonce dostane na starost vlastní jednotku. O dva roky později, tedy v roce 1961, se společně se starším bratrem stěhuje do Nevinnomyssku. Starší z bratrů zde nastupuje do nově postavené chemické továrny na hnojiva. Anatoly v ní plánuje pracovat také. Podmínkou je však dokončená vysoká škola chemicko-technologická. Mladý student si volný čas krátí hlavně výlety do přírody, které ho baví. Městský způsob života zase přináší větší šanci na seznámení. Vztahy s děvčaty ovšem pro něj nejsou to pravé. Po jednom zážitku k nim dokonce pocítí až averzi. Jeho problémy se sexualitou navíc ještě umocní smrtelná autonehoda, které se stane svědkem.

Opilý řidič kamionu nezvládl řízení a motorový kolos najel do skupinky lidí. Na zemi ve směsi hořícího benzínu a krve zůstalo ležet tělo chlapce ve věku kolem 13 let oblečeného do pionýrské uniformy. Nohy měl ohořelé. Slivka tento otřesný pohled neznepokojuje. Naopak, pocítí něco, co nikdy předtím. „Poprvé v životě jsem pocítil přitažlivost k chlapcům. Na asfaltu bylo hodně krve a benzínu. Vůně benzínu a ohně. Najednou jsem cítil touhu ublížit mladému chlapci, tak aby dopadl jako on. Ten pocit mě pronásledoval a já jsem se musel vzdálit, aby touha zmizela.“ Pohled na zubožené tělo, s bolestivým výrazem v obličeji, ho vzruší a hluboko se mu zaryje do paměti. Dlouhou dobu ho stejná vidina budí ze spaní a on vzrušením onanuje několikrát za sebou. Snaží se proti tomu bojovat, ale podobné sny a touhy se stále vracejí.

Anatoly Slivko v mládí

V roce 1963 konečně nastoupí do chemické továrny. Vysokou školu sice nedokončí, ale k místu mu pomůžou straničtí pohlaváři. Zneklidňující myšlenky se v té době snaží zahnat prací. A opravdu se mu daří. Je úderník. To samozřejmě soudruzi vítají s otevřenou náručí. Mladý muž s dobrým organizačním talentem a zálibou v přírodě. To se musí využít! Takže padne návrh, aby se stal “svazákem“ v jedné z místních středních škol.

Zvrhlý "skautský" vedoucí

Slivko měl na starosti pořádání výletů a vymýšlení různých her. Děti (jednalo se převážně o chlapce) si ho přímo zamilovaly. Učil je o přírodě, bral je na túry a měl velký smysl pro humor. Jemu se tato vedlejší činnost rovněž zamlouvala, a tak po nějaké době zašel za ředitelem školy s vlastním návrhem o zřízení dětského klubu. Zřejmě chtěl pro svůj nový „koníček“ více možností a svobody. Když pak neuspěl, rozhodl se zkusit štěstí jinde. Po čase se mu to opravdu podaří a zřídí klub s názvem Romantik.

Pravidelně jsem cítil jakýsi sexuální tlak, který mě deprimoval a vyžadoval nějaký druh akce, která nakonec skončila masturbací. Tento akt vyžadoval fantazii, fantazii spojenou s chlapcem, který zemřel při dopravní nehodě a byl oblečen jako pionýr. Můj fiktivní svět byl realističtější než realita, byli tam chytří a šťastní chlapci v černých botách, bylo tam dobrodružství, mohl jsem si s nimi dělat, co chci a jim se to líbilo a usmívali se na mě… Když jsem pochopil, že by si takové fantazie vyžadovaly oběti, přemýšlel jsem o tom, jak toho chlapce dostat do bezvědomí. V lékařských knihách jsem narazil na popis retrográdní amnézie, při které v důsledku krátkého zavěšení, se objeví částečná ztráta paměti na vše, co je spojeno se s daným zážitkem. Rozhodl jsem se experimentovat …

Tak později bude uvedeno ve Slivkově výpovědi. Jako první však pro své svěřence vymyslí „hru na hrdiny“. To spočívá v tom, že chlapci musí projít různými druhy testů (poskytnutí první pomoci, orientace bez mapy, dlouhé pěší výšlapy…). Vše si rozhodne natáčet na kameru a fotografovat. Případné zvědavce odbude tím, že se jedná o materiály na jeho připravovanou knihu o mezilidských vztazích.  Pokud dotyčný testem neprošel, měl dvé možnosti – buď fyzický trest v podobě např. kliků, nebo účast na experimentu.  Ti, co zvolili druhou možnost, si navíc mohli vydělat 20-25 rublů.  Ze začátku „pan vedoucí“ popouští uzdu své zvrhlé fantazii pomalu a snaží se krotit. I tak dochází k intimním dotekům a vznikají první eroticky laděné snímky. Slivkův pěstěný kult osobnosti a manipulace vedou k tomu, že se nikdo nad nestandartním chování nepozastavuje. Některé zdroje uvádějí, že Slivko experimenty prováděl v rámci jiných celotáborových her. Propaganda se tenkrát nevyhýbala ani dětem – ba právě naopak. Místo „na policajty a zloděje“ jsou děti rozděleny “na partyzány a fašisty“. Spravedlivým rozpočítáváním se vybrali fašisté a ostatní chlapci je pak měli stopovat a následně zajmout. Dotyční byli uvazováni ke stromu, kde je posléze čekalo zinscenované mučení. Pan vedoucí si i toto měl zaznamenávat na kameru.

Anatoly Slivko při jedné ze svých zvrhlých "her".

První vražda

Začátkem roku 1964 Slivko provedl svůj první "experiment". Přemluvil nezletilého hocha a několik okamžiků ho škrtil provazem, až chlapec ztratil vědomí. Než oběť přišla k sobě, Slivko masturboval a následně ejakuloval chlapci na boty. Štěstí však hrálo zvrhlíkovi do karet – zneužitý si opravdu vůbec nic nepamatoval. Druhý červnový den téhož roku se ovšem stane smutným milníkem. Nikolaj Dobryšev byl 15letý kluk s problémovým chováním, který žil na ulici. Dle jednoho zdroje měl na Slivka narazit čirou náhodou, když se coby utečenec z dětského domova poflakoval v okolí klubu. Druhou variantou je, že byl přiveden kamarádem – členem Romantiku. Slivko se na chlapce zprvu snažil působit výchovně, dlouho s ním mluvil. Zmínil se o odborné práci, jež se zaobírá lidským jednáním v krajních mezích. Nikolaje toto téma zaujalo a svolil se stát pokusným objektem. Slivko si připravil kameru a poté chlapci počal utahovat smyčku kolem krku. Pod vlivem silného vzrušení nejspíše zapomněl na čas. Nikolaj byl bez přísunu kyslíku moc dlouho a již se neprobral. „Nechtěná“ smrt chlapce Slivka patřičně vyděsila. Dokonce se snažil o umělé dýchání a masáž srdce – marně.

Jaký šok to pro Slivka byl, když zjistil, že poprvé připravil druhého o život, to se již nedozvíme. Jisté se zdá jen to, že si položil logickou otázku: A co teď? Existují dvě hlavní možná řešení – jít se udat nebo zločin zamaskovat. Novopečený vrah si vybral druhou možnost a rozhodl se těla zbavit velmi bestiálním způsobem. Rozčtvrtil ho na několik částí a ty posléze vhodil do řeky Kubáň (někde uváděno, že byly zakopány poblíž břehu). Pásku, která děsivou scenérii zachytila, spálil.

Uplynulo pár týdnů. Počáteční paranoia a obavy z policie mizely. Vražda se ve Slivkově hlavě ukotvila a stále jí měl před očima. Pohled na ní se ovšem změnil. Začala ho vzrušovat a chtěl znovu cítit tentýž pocit. Veškeré vzpomínky si zaznamenal do notýsku a tak činil i s každou další vraždou. Později si navíc bude jako suvenýry a vzpomínku na své zločiny nechávat i chlapecké boty, které ho rovněž vzrušovaly.

V roce 1965 Slivko v rámci hry vylákal do lesa Jevgenije Vlasova. „Slivko nám tvrdil, že píše knihu o partyzánech a jejím hrdinou bude mladý pionýr. Němci ho chytili, vyslýchali, on nic neřekl, takže ho pověsili. Stoupl jsem na sedátko kola, on mě vzal oběma rukama za nohy a strhl. Pak už si samozřejmě na nic nepamatuji," Vlasov měl štěstí a přežil. Slivko tuto událost ve výpovědi také zmínil. Velmi ho vzrušovalo, když se sebou oběšený chlapec zmítal. Po nějaké době ho ovšem odvázal. Můžeme předpokládat, že i tento hoch byl pohlavně zneužit. Než se však probral z bezvědomí, trvalo to několik hodin a na celou věc si nepamatoval.

Sériový vrah

Sedmnáctý květnový den 1965 si Slivko připsal druhou vraždu. Patnáctiletý Alexej Kovalenko měl být další, kdo ztvární osud hrdinného mladého pionýra, který než by něco řekl německým vojákům, radši zvolí smrt. Vše probíhalo naprosto stejně. Kovalenko se však z nabytého bezvědomí již nikdy neprobral, byť se ho Slivko opět snažil oživit. Dvojnásobný vrah měl poté s mrtvým tělem sex.

Romantik se mezitím stal mezi místní mládeží velmi populární. V roce 1966 měl přes 200 členů. Slivko zprvu zvládal tuto aktivitu skvěle skloubit s prací. Nicméně kvůli počtu členů byl nucen přibrat další vedoucí, rozdělit děti do věkových kategorií a upravil aktivitu s přihlédnutím na věk. Měl dobré vůdčí dovednosti a byl oblíbený. Nechal si familiárně říkat "Tolik". Bral děti do přírody, učil je různé zálesácké dovednosti. Zároveň však byl úspěšným manipulátorem a jeho „ovečky“ mu posloužili i jako pěstitelé jeho kultu osobnosti.

Slivko stále bojoval se svou sexuální orientací a zvrhlými představami. Těžko říct, zda se pokoušel je umlčet nebo vytvořit zástěrku pro okolí. Každopádně na začátku roku 1967 začal projevovat náklonost k jedné dobrovolnici z Romantiku. Mladá žena se jmenovala Lyudmile. Vyhovovalo mu, že je to jeho kolegyně a tak plně chápe jeho oddanost ke klubu i pracovní vytíženost s tím spojenou. Lyudmile imponovala Slivkova ostýchavost a zdrženlivost. Před uzavřením sňatku jí nikdy nevzal za ruku a ani nepolíbil. Ona byla panna a věřila představě, že k naplnění svazku dojde až o svatební noci.

"Byla to moje první a jediná žena, ale po svatbě jsem s ní nemohl mít pohlavní styk. Snažil jsem se to udělat, ale nic nefungovalo, navzdory mé upřímné touze a oddanosti. Dva měsíce nato, moje žena navštívila gynekologa a vrátila se velmi rozrušená. Byla na mě hrubá a vyhodila mě z ložnice. Myslím, že panenství mé manželky bylo narušeno lékařským zákrokem. Po dlouhou dobu jsem před manželkou cítil výčitky svědomí a bezmocnost, ale nemohl jsem nic dělat."

Anatoly Slivko s manželkou a jedním ze dvou synů
Anatoly Slivko s manželkou

Slivko měl svou ženu rád. Problémy s erekcí dokonce konzultoval s lékařem. Ten mu dal jakousi tinkturu a doporučil více spánku a pobytu na čerstvém vzduchu. Nakonec přece jen ze svazku vzešly dvě děti - synové. Nicméně četnost jakékoliv intimity byla na bodu mrazu. Pár spolu měl v průběhu sedmnáct let trvajícího manželství pohlavní styk méně než desetkrát. Manželé postupem času spali odděleně, Lyudmila přestala v Romantiku pracovat a nezúčastňovala se ani jejich aktivit. Mrzelo jí, že se manžel věnuje klubu a jí a děti zanedbává.

V roce 1968 nešťastnou náhodou vznikl v klubovně Romantiku požár a vše se změnilo na popel. Slivko proto okamžitě začal pracovat na náhradě. Jeho novým projektem se stal klub CHERGID. A vše mohlo pokračovat vesele dál.

CHERGID

Starosti a snaha věnovat se rodinnému životu možná měly za následek i Slivkovu poměrně dlouhou vraždící pauzu. Dalšího mordu se totiž dopustil až v listopadu roku 1973, tedy více než osm let po tom předešlém. Jeho obětí se stal patnáctiletý Alexander Nesmeyanov. Slivko chlapce opakovaně věšel na větvi, až ho oběsil. Poté tělo použil k ukojení chtíče a nakonec mrtvolu rozřezal, polil benzínem a zapálil. Co z hocha zbylo, to pohřbil do země.

Alexander Nesmeyanov - oběť

Pár dnů nato ohlásila Alexanderovo matka zmizení na policii. Policie udělala velkou pátrací akci. Zapojeni byli i potápěči. Vše bez výsledku. Jelikož chlapec byl členem Chergidu, zašla zoufalá paní Nesmeyanová za samotným Slivkem. Ten uvedl, že o chlapci nic neví. To samé zopakoval i zvědavým policistům. Navíc, když se v rámci pátrání objevila chlapcova fotografie v televizi, Slivko vytvořil několik kopií, a ty společně s členy klubu vylepoval po okolí. K tomu uspořádal pátrací akci. O pár měsíců později se k vraždě přiznal vězeň se jménem Magyarov. Uvedl, že tělo oběti zakopal kdesi u Kubáně. Po prošetření ale vyšlo najevo, že se jedná o lež a případ byl odložen.

květnu 1975 si vrah vyhlédl svojí nejmladší oběť. Andreji Pogasyanovi bylo teprve 11 let. Slivko již delší dobu chlapce přemlouval, aby s ním natočil nějaký dobrodružný snímek v lese. Pogasyan se o filmování letmo zmínil i před vlastní matkou. Den nato bylo objeveno Andrejovo oblečení a aktovka. Policisté však měli důležitou informaci. Matka chlapce totiž poskytla lokaci možného chlapcova nálezu – Donský les. Zase se nenašlo nic. Proč si nikdo nedokázal spojit zmizení dvou podobně starých chlapců? Zvlášť když oba chodili do Chergidu? Slivko se i v tom případě podílel na vylepování fotografií a dalších pátracích akcích se členy klubu.

Andrej Pogosyanov - oběť

Chergid se mezitím stal téměř prestižním klubem. Slivko dokázal na svou stranu dostat městský výbor a mohl dát výpověď v zaměstnání, aby se pozici vedoucího mohl věnovat naplno. Měl velmi slušnou mzdu, dokonce obdržel i několik vyznamenání. Nedostudovaný "absolvent" vysoké školy chemické, za to "straník", byl uznáván i jako kantor a psycholog. Měl výhody, o které se jeho „kolegům“ mohlo jen zdát. Získal pro klub velké prostory a hlavně mnoho peněz. Pár lidí z jeho okolí potvrdilo, že ho to změnilo. Dříve působil lehce zakřiknutě a nyní se z něho stal pyšný a arogantní muž. Odborníci později Slivka budou označovat jako vysoce inteligentní osobnost s nadprůměrnou sociální inteligencí a morálkou. Hlavně poslední uvedené zní s podivem, ale znalci to údajně zdůvodnili tak, že, i když měl Slivko mnoho sexuálních úchylek, dokázal si dlouho vystačit s pouhými fantaziemi.

Anatoly Slivko s chlapci z klubu Chergid

"Když jsem oběť rozčtvrtil, necítil jsem znechucení. Některé myšlenky hodnotily špatnou stránku mých činů, jiné - silnější - mě přinutily udělat špatnou věc a uspokojit se. Části mrtvých těl jsem polil benzínem, zapálil a potom pohřbil. Na vše jsem se předem připravoval. Pro každý pohlavní styk jsem potřeboval vidět krev. Ale po uvolnění sexuálního tlaku, tedy po uspokojení vášně, zdravý rozum navrhl, aby se to často nedělo, že je to velmi špatné, ale neustále jsem hledal nové příležitosti. Vznikl nápad pořídit co nejvíce fotografií, aby se po jejich prohlédnutí celý proces reprodukoval a já se nad tím uspokojil. Někdy jsem jen použil představivost a vzpomínky toho, co se stalo předtím. Cítil jsem takové pocity i ke svým synům: když nikdo nebyl doma a měl jsem sexuální potřebu, představoval jsem si svého syna v podobné situaci. A masturboval nad jeho botami… Po jedné z vražd jsem si nechal oblečení a hodinky oběti, tyto nedílné součásti způsobily, že jsem lépe porozuměl minulým událostem. Snažil jsem se vyrobit panenku, abych nezabíjel živé, ale abych ji použil ke zmírnění sexuálního tlaku.

Nutno zmínit, že i přes výše uvedené, neexistují záznamy vypovídající o sexuálním zneužívání vlastních synů. Jak už bylo naznačeno dříve, Slivko rodinu spíše zanedbával a realizoval se prostřednictvím jiných dětí. Dle výpovědi Lyudmily oba synové otce milovali a moc je mrzelo, že na ně nemá více času. Je otázka, zda hluboká láska byla oboustranná a zda přiznané fantazie spojené s masturbací byly jen „špatnými“ nápady, které se snažil zapudit. Pravděpodobné je, že i Slivko jak svoji manželku, tak syny opravdu rád měl.

Anatoly Slivko se svými syny

V roce 1980 Slivko sprovodil ze světa třináctiletého Sergeje Fatneva. Vraždění spíše než zběsilou smrtící jízdu připomínalo požitkářský zážitek. Každý sériový vrah se každou další vraždou zlepšuje, získává sebevědomí a více ji uzpůsobuje svým představám. Stává se sofistikovanějším strojem na smrt. I Slivko prošel vývojem. V tomto případě byla oběť na lanech vytáhnuta do vzduchu a oběšena. Po následném "mazlení" Slivko mrtvolu chlapce rozřezal a jednotlivé části těla naskládal do zvláštních formací (např. uříznutá hlava s nohama v naleštěných botách). Poté torzo těla rozřízl a vyvrhl. Měl připravenou nádobu, do které zachytával krev. Údajně měl tuto krev i několikrát ochutnat.  Na oddělené hlavě vydloubl oči, uřízl nos a uši. Genitálie vyjmul a následně je vnořil do nádoby se solným roztokem.  Celý tento proces mohl trvat i více jak dvě hodiny. Poté za pomocí benzínu části těla zapálil a zbytky pohřbil.

Sergej Fatnev - oběť

Následovala další pauza. A v dubnu roku 1982 záhadně zmizel patnáctiletý Vyacheslav Khovistik. Policie se snažila, nicméně vyšetřování vždy skončilo ve slepé uličce.

Vyacheslav Khovistik - oběť
Spadla klec

Velký zlom nastal až v červenci v roce 1985. Třináctiletý Sergej Pavlov v sedm hodin ráno odešel z bytu a rodičům oznámil, že bude chytat ryby v řece Barsuchki s vedoucím Chergidu. Pan vedoucí Slivko mu také slíbil fotografování pro jistý ilustrovaný časopis. Jenže padl večer a Sergej nikde. Jeho matka Antonina Grigorievna ihned začala konat. Nejprve telefonicky kontaktovala Chegrid a vyžádala si Slivka. Ten ovšem uvedl, že s chlapcem vůbec nebyl v kontaktu a tudíž ani neví, kde by mohl být. Krásně mu nahrál do karet i fakt, že druhý den odjížděl s klubem na túru.

Sergej Pavlov - oběť

Když zoufalá matka poté zamířila na místní policejní stanici. Policisté slíbili pomoc, nicméně zůstalo jen u slov. Uběhlo několik dní a opět žádné nové informace. Žena proto zašla na městskou prokuraturu. Po přezkoumání veškerých dostupných informací vznikla teorie, že by se chlapec mohl stát obětí trestného činu. A jelikož v posledních letech je v dané oblasti evidováno několik dalších zmizení, je velmi pravděpodobné, že by jednotlivé případy mohly spolu souviset.

Případ dostala na stůl vyšetřovatelka Tamara Langujeva. Jelikož vše ukazovalo na určitou spojitost s Chergidem, rozhodla se své vyšetřování začít tam. A i když se zprvu zdálo, že je vše v naprostém pořádku, některé výpovědi byly znepokojující. Pro komunitu žijící ve městě to byl šok. Nikdo nemohl uvěřit, že by Slivko byl něčeho takového schopný. Vždyť dostával dopisy plné díků a vděčnosti, jak od dětí, tak i od dospělých. Jeho pověst ho předcházela a dokonce se na krátkou dobu stala i jakýmsi štítem. Hlavně straničtí činitelé se opravdu snažili. Výpovědi přeživších svědků jakoby najednou byly zcela bezcenné. A Slivko získával drahocenný čas.

Naštestí, po vleklých peripetiích, byla konečně nařízena prohlídka Chergidu a 28. prosince 1985 do budovy vstoupili policisté. Slivko tam s dětmi zrovna připravoval silvestrovskou besídku. Pozornost kriminalistů zaujaly dveře s nápisem NEVSTUPUJTE-NEBEZPEČÍ. Slivko na otázku, co je za nimi, odpovídal jen velmi neochotně. A po jejich otevření bylo jasné proč. Místnost sloužila jako fotokomora. Na vyvolávaných či již vyvolaných fotografiích byly zachyceny průběhy experimentů i samotných vražd. Zajistily se také filmové kotouče s děsivými videi. Byla tam sada nožů, dvě tábornické sekyrky, lana a hadice. V krabici se nalezlo několik párů chlapeckých bot. Slivko byl okamžitě zatčen.

Předměty nalezená u A. Slivka

Neprodleně po zatčení podezřelého byla jeho rodina s pomocí ministerstva přestěhována do jiného města. Vzhledem k závažnosti celé situace přišlo dokonce několik funkcionářů o svá místa. Tajemník Kostina se zamkl ve svém bytě a spáchal sebevraždu, neboť právě on kdysi Slivka vyznamenal titulem Ctěného učitele. Klub Chergid spadl pod správu městské rady (dodnes se v tamějších prostorech nachází centrum pro turistiku a exkurze dětí a mládeže).

Anatoly Slivko (uprostřed)

Na začátku roku 1986 se Slivko za zdmi vazební věznice doznal k sedmi vraždám. Následně byl vyšetřovateli eskortován do Donského lesa, kde zbytky těl obětí pohřbíval. Šest z nich bylo nalezeno, ale tělo první oběti – patnáctiletého Nikolaje Dobryševa – pachatel již nalézt nedokázal. Soud započal v červnu 86. Jednalo se o poměrně rychlý proces. Vrah se přiznal, důkazů a svědeckých výpovědí bylo dost. Po celou dobu trvání procesu byly k dispozici sanitky. Několik členů poroty a přihlížejících muselo být po prezentaci otřesných záběrů odborně ošetřeno. Dokonce se hovoří i o dvou infarktech.

Anatoly Slivko

Anatoly Slivko byl uznán vinným ze sedmi vražd, sedminásobného pohlavního zneužití, sedmi případů nekrofilie a hanobení lidských ostatků. Čísla ukazují, že podivných experimentů se mohl dopustit celkem třiačtyřicetkrát, v šestatřiceti případech se mu oběť podařilo přivést zpět k životu, ve zbylých nikoli. Šlo o psychopata s homosexuální orientací trpícího pedofilií (specifikováno jako hebefilie – preferoval chlapce mezi 10–15 lety), nekrofilií, nekrosadismem, fetišismem, pyromanií a vampýrismem. Slivko u soudu projevoval lítost a několikrát plakal. Přesto byl za své ohavné zločiny odsouzen k trestu smrti. Jeho právní zástupce Petrov se pokoušel o přezkoumání duševního stavu klienta a také zažádal o milost. Tři dny před Štědrým dnem 1987 byly však veškeré jeho snahy zmařeny. V SSSR platilo pravidlo, že odsouzenec na smrt nesmí vědět přesné datum své exekuce. Slivko se tak prý třásl při každém sebemenším hluku z chodby.

Za mřížemi ho ještě stihl navštívit známý moskevský právník a státní zástupce Issa Kostoyev. Chtěl lépe poznat myšlení sexuálně motivovaných vrahů. Chvíli spolu hovořili a poté mu tam nechal notes s tužkou. Slivko do další návštěvy celý notes popsal. Zmiňuje se o svých touhách, co bylo spouštěčem i jak přesně nahlížel na vztah s jeho ženou. Rovněž napsal, že jedna série fotek z vraždy ho dokázala uspokojovat jen necelý měsíc. "Mohl bych popsat všechno, co jsem udělal, dvěma zcela opačnými způsoby. Mohl bych se proklínat, ale mohl bych také představit svůj sadismus jako něco vznešeného, ​​nepřístupného obyčejným lidem.“  Nutno dodat, že Kostoyev nepřišel náhodou, v té době se totiž podílel na případu tzv. Rostovského řezníka – jednoho z nejproduktivnějších a nejkrutějších vrahů původem ze SSSR - Andrie Romanoviche Chikatila.

Anatoly Slivko byl nakonec popraven zastřelením v září roku 1989.

Závěr

Ač je výše popsaný případ otřesný, fotky a videa, které Slivko pořídil, jedny z nejděsivějších, které kdy unikly do veřejného prostoru (pozn. aut. nedoporučujeme koukat, ale pro úplnost - video ZDE), přijde nám příhodné upozornit i na pachatelovu marnou snahu se se svými úchylkami vyrovnat způsobem, který by vedl k co nejmenším negativním následkům a bojovat se svým nutkáním ubližovat jiným. Slivko si podle svých pozdějším slov moc dobře uvědomoval, že k naplnění svých sexuálních potřeb bude muset porušit zákon a někomu ublížit, ale minimálně z počátku se snažil, aby jeho oběti zneužívání nezemřely. Však své první dvě oběti se údajně snažil i oživit. Zajímavé je také období po druhé vraždě, kdy se oženil a dokonce vyhledal sexuologa, který by mu pomohl s tím, aby byl schopen běžného sexu. Ač se to nepodařilo a Slivko se lékaři zřejmě nesvěřil, co jej doopravdy vzrušuje, i přesto během následujících osmi let žádného chlapce nezavraždil. K tomu, aby své zvrhlé potřeby alespoň minimalizoval, si vše natáčel a nahrával, aby si alespoň na čas díky těmto materiálům vystačil se vzpomínkami a fantazií. Bohužel, nikdy to nevydrželo dlouho a on opět znovu a znovu podléhal svým nekrosadistickým choutkám, za čož ho stihnul zasloužený trest! O tom, že se s podobnými choutkami někteří lidé rodí i dnes není pochyb. Je zde však alespoň malá naděje, že pokud se rozhodnou řešit tento problém včas,  nebudou nikomu muset ublížit a sami tak neskončí ve vězeňské cele.

Autoři: Jana Hykešová, Tomy

DALŠÍ FOTOGRAFIE:

Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz

  • Facebook
  • Instagram

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře
Pošlete nám vzkaz