SERIAL
KILLERS.CZ
Nejobsáhlejší český web o sériových a masových vrazích
Ondrej Rigo
16. 6. 2022
Ondrej Rigo - nejhorší slovenský sériový vrah, který v letech 1990-1992 zavraždil v Německu, Holandsku a na Slovensku nejméně 9 osob. Motiv jeho zločinů byl sexuální, když všechny své ženské oběti po jejich usmrcení zneužil. Modus operandi tohoto pachatele zahrnoval vyhlédnutí si ženské oběti v přízemním bytě, do kterého vniknul skrz pootevřené okno, načež spící oběť ubil ranami ho hlavy, aby na bezvládném tělě vykonal soulož. Poté byt ještě prohledal a odcizil nejrůznější cennosti. Za své zločiny byl nakonec odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. 14. června 2022 ve výkonu trestu zemřel.
-
Narozen:17. 12. 1955
-
Zemřel:14. 6. 2022
-
Země:Slovensko
-
Počet obětí:9
-
Unikal:2 roky
-
Vražedná aktivita:1990-1992
-
Přezdívka: "Ponožkový vrah", "Bestie", "Pavouk"
V tomto článku se budeme věnovat muži, který je označován za nejhoršího, resp. nejplodnějšího sériového vraha v historii Slovenska. Rovněž jde o prvního pachatele, který byl na Slovensku usvědčen pomocí metody analýzy DNA. Jeho případ je netradiční taktéž tím, že ve snaze nezanechat na místech činu své otisky prstů, nasazoval si na ruce vlastní ponožky, z čehož pramení jedna z jeho přezdívek "Ponožkový vrah". Ostatně i další jeho přezdívka ("Pavouk") pramení z jiného netradičního prvku jeho modu operandi, kdy se byl schopný do bytů obětí dostávat až akrobatickými výkony. Specifické je rovněž to, že jde o jednoho z mála česko-slovenských vrahů, který svou vražednou sérii "provozoval" na území několika evropských států. Dalším velice zajímavým faktem pak je, že na vypracování psychologického profilu neznámého pachatele, který v té době děsil celou Bratislavu, se podíleli i agenti FBI. Jméno dotyčného zní - Ondrej Rigo.
Rodinný "backgroung", dětství a dospívání
Onrej Rigo se narodil 17. 12. 1955 v městečku Modra, které se nachází se na jihozápadním Slovensku. Jeho rodina byla Rómského původu, ale jak sám Rigo později zdůrazňoval, „nebyli obyčejní Cigáni“ a žili prý vždy „na úrovni“. Není jisté, zda tím myslel finanční zabezpečení rodiny, či cokoli jiného, jisté je, že rozhodně nešlo o spořádanou rodinu. Rigův otec byl recidivista (věnoval se vloupačkám a jiným majetkovým trestným činům), který opkaovaně končil za mřížemi, tedy v rodině byl spíše nepřítomný. Když mu bylo 38 let, byl v důsledku svého životního stylu zastřelen (někde uvedeno, že při jednom z vloupání, jinde, že při hádce). Každopádně zemřel v době, kdy O. Rigo ještě nebyl dospělý. „Bol krásny ako herec, nikdy nerobil… nemusel“, takto na něj Rigo ml. později vzpomínal. S trochou sarkasmu dodejme, zkrátka mužský vzor jak má být… Jeho matka byla údajně v invalidním důchodu, nicméně přivydělávala si jako toaletářka v hotelu. I ona zemřela předčasně, konkrétně pak v roce 2000, poté, co ji srazilo auto. Rigo oba rodiče hodnotil kladně, měl je rád a k němu i jeho sourozencům se prý chovali vždy dobře. Na otázku spisovatele D. Kičina zda na rodiče někdy myslí v roce 2012 uvedl: „Na svojich rodičov niedky myslím, mal som ich v láske.“ V jiném rozhovoru pak na otázku, zda-li někdy plakal, uvedl, že mu tekly slzy, když se dozvěděl o smrti své matky. Tedy ač šlo o rodinu takřka nefunkční, jak se čtenář ještě přesvědčí, Rigo měl k rodičům citové pouto.
Ondrej Rigo byl nejstarším ze šesti sourozenců, kdy lze uvést, že většina z nich nežila „běžným“ životem. Jeden z bratrů byl umístěný v ústavu pro duševně nemocné – srazilo ho auto a dle Riga: „je na hlavu“. Druhý bratr se oběsil na psychiatrii. Třetí bratr byl opakovaně soudně trestán za podvody a krádeže. Dva sourozenci (bratr a sestra) žili v době zadržení v zahraničí. „Tí sa majú dobře“, zhodnotil Rigo.
O samotném dětství Ondreje Riga lze uvést to, že v sedmi letech začal navštěvovat běžnou základní školu. Učení mu šlo těžce, ve škole měl časté absence, jednou propadl z matematiky. Ve čtrnácti letech byl Rigo kvůli svému chování umístěn do „polepšovny“ (resp. diagnostickém ústavu) a potom strávil spolu se svými sourozenci zhruba rok v dětském domově. Psychiatricky se nikdy neléčil. Když dokončil základní školu, rodina se údajně přestěvovala do Čech, kde začal pracovat na statku a později jako brigádník na stavbě (pozn. tato informace byla zmíněna jen v jednom zdroji, proto bychom ji brali s rezervou). Každopádně mezi 20-22 lety absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Během ní byl víckrát disciplinárně trestán, takže byl nucen sloužit o 21 dní déle. Poté se již začal dopouštět trestné činnosti, ale k tomu se ještě dostaneme.
Zde lze shrnout, že v Rigově dětství a dospívání lze vysledovat hned několik varovných signálů, které svědčí pro možný pozdější neblahý vývoj. Šlo např. o noční pomočování, kvůli kterému se Rigo údjně léčil. V zdravotní anamnéze pak Rigo uváděl několik úrazů hlavy, které většinou vznikly při rvačkách. Naposledy ho prý v roce 1988 zbili tři muži železnou tyčí, kdy byl kvůli zásahu do hlavy i v bezvědomí. Jak již bylo uvedeno, přítomno bylo i nestálé rodinné prostředí se špatnými vzory, což je další často se opakující prvek v případech sériových vrahů a rovněž lze zmínit pobyt v dětském domově a na čas dokonce i „pasťáku“.
Ondrej Rigo
Co se týče sexuálního vývoje, lze zmínit, že první pohlavní styk měl mít Rigo jako 17letý a ve věku 22 let se oženil se ženou, se kterou se seznámil v průběhu dvouleté povinné vojenské služby. S manželkou se však relativně záhy rozvedl, protože si prý neuměla zvyknout na život v Bratislavě, žárlila na něj, a tak se vrátila na jih Slovenska do Popradu. Svůj vztah s první manželkou Rigo později popsal takto: „Dobrý, ale po dlhšom odlúčení som si našiel družku, s kterou sme čekali diaťa. Já si myslím, že so ženou sma se kvóli tomu po čase rozišli.“ Po rozchodě s manželkou žil Rigo pět let s jinou ženou, se kterou zplodil dceru. Žena ho však opustila, když byl ve výkonu trestu. Od té doby měl postupně čtyři další partnerky, se kterými žil ve společné domácnosti. Mimo toho měl mnoho příležitostných sexuálních partnerek („mal som do sto báb“), které neměl problém oslovit a „sbalit“. Z tohoto hlediska Rigo sám sebe hodnotil jako sexuálně velmi náruživého. Pohlavní styk prý potřeboval každý den. Na druhou stranu sexuální abstinenci ve výkonech trestu podle svých slov snášel dobře. Před znalcem v této souvislsti zdůrazňoval, že má rád „obyčajný sex“ a nikdy se s partnerkami nechoval násilně.
Ostatně seznamování se ženami a návštěvy kaváren a nočních podníků, kde k tomu docházelo, Rigo zmínil jako jeden ze svých svou koníčků – druhým pak byla návštěva kin. Zde můžeme rovněž uvést, že šo o silného kuřáka, což se mu ostatně několikrát stalo osudným, ale k tomu se teprve dostaneme. V případě alkoholu pak šlo o příležitostného konzumenta (nejraději měl slivovici) a v této kriminální kauze, na rozdíl od mnoha jiných, alkohol nehraje žádnou podstatnou roli. Co se týká pracovních zkušeností, uveďme, že se Rigo většinou (tedy, když zrovna nebyl ve výkonu trestu) živil jako topič (např. v nemocnici) a měl rovněž složené zkoušky plynaře. V posledním období na svobodě pak vypomáhal matce jako šatnář a rovněž lze uvést, že se v žádném zaměstnání příliš nezdržel.
Kriminální kariéra a pobyt v zahraničí
Svůj první trestný čin, za který byl potrestaný, spáchal Rigo nedlouho po dokončení povinné vojenské služby. „Krátko po základnej vojenskej službě som spáchal prvý trestný čin. Bolo to vlámanie a rozkrádanie socialistického majetku“, uvedl k tomu. Poté byl souzen ještě 9x a to za trestné činy příživnictví, krádeže spáchané vloupáním do cizích objektů či za pokus o nedovolené opuštění republiky (nikdy nebyl souzen pro sexuální či násilný trestný čin), přičemž 6x se ocitl za mřížemi. Zajímavé je, že už při těchto prvních vloupačkách si osvojil svůj později využívaný modus operandi, kdy vnikal do přízemních bytů a objektů, kam se dostával skrze pootevřená okna.
Tímto způsobem, tedy pácháním majetkové trestné činnosti střídané pobyty ve vězení, se Rigo protloukal životem až do 28. září 1989, kdy byl vzat do vazby pro dnes již neexistující trestný čin Opuštění republiky (konkrétně § 109 trestního zákona č. 40/1961 Sb. platného do 1. 2. 1990). Ve vazbě ve věznici v Nitře pak byl až do 9. prosince 1989, kdy byl na základě amnestie vyhlášené 8. prosince 1989 tehdejším prezidentem Gustavem Husákem propuštěn. Zde dovolte krátkou histrickou vysvětlivku. Jelikož jde o poměrně často uváděný omyl, je třeba zdůraznit, že Ondrej Rigo se nedostal na svobodu díky hojně kritizované, a jak se později ukázalo, příliš široké amnestii, kterou vyhlásil Václav Havel 1. 1. 1990. Totiž ještě než došlo k tomuto propouštění, Havlův předchůdce Gustav Husák, pod politickým tlakem, vyhlásil amnestii, která se vztahovala na tzv. politické vězně (konkrétně šlo o osoby, které byly osdouzeny či stíhány pro trestné činy podvracení republiky, pobuřování, opuštění republiky a poškozování státu světové socialistické soustavy).
Tedy psal se 9. prosinec 1989 a Rigo se ocitl na svobodě. Jelikož už dlouho toužil po vycestování do zahraničí, nečekal ani den a bez platného pasu se mu podařilo dostat do Rakouska, konkrétně do Vídně. Zde se ale vůbec neměl dobře a bez peněz, zázemí a platného dokladu totožnosti byl nucen přespávat po vlakových nádražích a vlacích. Naštěstí pro něj se mu po krátkém čase podařilo získat falešný jugoslávský pas na jméno Nedo Ikič, pomocí nehož se záhy pokusil dosta do Německa (resp. tehdy Západního Německa) za svým bratrem, který toho času bydlel v Kolíně nad Rýnem (jinde Mnichov). Jenže, že jde o falešný pas, bylo německými úřady odhaleno a Rigo byl předběžně zadržený a umístěný do věznice Bad Reichenhall. Následovalo přeložení do věznice Bernau, kde setrval až do 6. února 1990, kdy byl propuštěn na svobodu jako osoba bez trvalého bydliště. To znamenalo, že byl umístěný do Domova pro azylanty ve Furholzenu u Freisingu a bylo mu uděleno dočasné povolení k pobytu s tím, že se musí pohybovat jen v okrese Freising. Jenže nějaké zákazy Onreji Rigovi vůbec nic neříkaly, a tak pravidelně navštěvoval nedaleký Mnichov, kde byl německou policií také několikrát kontrolován. Naposledy 20. září 1990, když byl chycen při vloupání do jednoho z kiosků. Po absolvování výslechu na policii se měl obratem hlásit na úřadě pro azylanty, ale místo toho kontaktoval svého bratra a s jeho pomocí raději Německo opustil a přesunul se za sestrou Helenou do Holandska. V Nizozemí pak pobyl sotva týden, načež se 28. září 1990 vrátil i se sestrou zpět na Slovensko.
Zde se hodí připomenout, že ač se sám Rigo hodnotil jako sexuálně náruživý, po celý čas v zahraničí, tedy cca 10 měsíců, neměl žádnou sexuální parnerku: „Tam to nešlo…boli problémy… dohovoriť sa a tak“, hodnotil později příčiny nedobrovolné sexuální abstinence. Jenže ono vlastně o nepřerušenou 10 měsíční sexuální abstinenci nešlo, čímž se dostáváme k tomu, čím se Ondrej Rigo nechvalně proslavil, tedy k jeho vražedné sérii. Ale o tom až v dalším dílu.