SERIAL
KILLERS.CZ
Nejobsáhlejší český web o sériových a masových vrazích
Viktor Kalivoda
17. 11. 2020
Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však nakonec naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu.
-
Narozen: 11. 9. 1977
-
Zemřel:26. 9. 2010
-
Země: ČR
-
Počet obětí: 3
-
Unikal: méně než 1 rok
-
Vražedná aktivita: 2005
-
Přezdívka:„Lesní vrah"
Dnes bude řeč o velice raritním kriminálním případu, který nemá v českých končinách obdoby. Neobvyklý je už ten fakt, že popisovaného pachatele lze označit pojmem sériový vrah, ač má více společného spíše s vrahy masovými a i jeho hlavním plánem bylo spáchat masovou střelbu, nikoli se stát sériovým vrahem. Ne, že by mezi masovými vrahy nebyly známy případy, kdy pachatelé nejprve spáchali prostou vraždu či dvě (nejčastěji šlo o rodinné příslušníky), aby až poté zaútočili na vícero obětí, nicméně zde byla situace poněkud jiná. I když to nelze s jistotou tvrdit, zdá se, že vraždy zde hrály roli jakéhosi „tréninku“ na to, co pachatel plánoval. Naštěstí (pokud se dá v souvislosti s tímto tragickým případem vůbec o nějakém štěstí hovořit) jej policie dokázala zastavit dříve, než svůj záměr stihl zrealizovat. Řeč je o muži se jménem Viktor Kalivoda, který ve známost vešel pod přízviskem „lesní vrah“….
Viktor Kalivoda
Období před vraždami
Viktor Kalivoda se narodil 11. září 1977. V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se se sestrou přestěhoval do Slaného, kde nastoupil do prvního ročníku tamního gymnázia. Na něm byl úspěšný především v matematice a fyzice. Tehdejší spolužáci jej popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře. Ničím příliš nevynikal, ani nebyl žádným sígrem, který by na sebe upozorňoval negativně. K průměrným žákům patřil i co se týče celkového prospěchu. V obdobném duchu o něm hovořili i jeho tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kteří potvrdili, že šlo o samotáře, se kterým nebyly žádné problémy. Jeho sestra pak uvedla, že si jako malý rád hrával s jejich kočkou, také rád četl, klidně i 400 stran za den, a rovněž s oblibou sledoval sport.
Ve školním kolektivu Kalivoda sice nikterak nevybočoval, ale odpoledne se s dětmi již nedružil a raději byl zavřený doma. Mladík s vysokým IQ (kolem 130) poté, co v roce 1996 složil maturitu, začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně, a poté ještě informatiku na téže univerzitě, ale ani jeden z oborů nedokončil. Studium vysoké školy pak zkusil ještě v roce 2000, kdy byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, ale ani zde studium nedokončil, i když se u přijímaček údajně umístil na prvním místě a školu bez potíží zvládal. „Byl to nenápadný samotář, ale z ročníku byl nejnadanější,“ shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. „Nikdy jsme ale neviděli, že by se usmál.“ Jeho rodiče byli úspěšní, inteligentní a vzdělaní lidé. Otec byl vysoce postavený voják z povolání, inženýr, který od roku 1998 pracoval v centrále NATO v Bruselu jako vojenský expert a později jako civilní zaměstnanec. Matka zas měla soukromou zubní ordinaci (jiné zdroje uvádí, že byla praktická lékařka). Kalivoda měl ještě mladší sestru Alexandru, ta v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert, v oblékání a stravování naprosto nenáročný, na kterého však byl spoleh.
Když se Kalivoda ze Slaného odstěhoval, studoval mezi lety 1999-2000 policejní akademii a pracoval jako policista v na obvodním oddělení v pražských Řepích (Praha 6), ale za méně než 1 rok toho nechal. Nedlouho poté se navíc bez udání důvodu rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se znal z vysoké školy, a se kterou chodil asi 2 měsíce. Ač šlo o jeho první partnerský vztah, Kalivoda ho nechal raději „vyšumět“. „Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, být „uvnitř“, ani že bych mohl mít trvalý vztah.“ Dívka později uvedla, že Kalivoda byl uzavřený a bylo těžké s ním navázat nějaký kontakt, ale vždy se k ní choval dobře a mile. V sexuální oblasti nevyžadoval nic mimořádného. Po ukončení služebního poměru u policie se stal Kalivoda řidičem tramvaje, kde ale také nezůstal dlouho. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil“, vysvětloval později. Ve skutečnosti povolání tramvajáka po roce ježdění neopustil ze své vůle, ale v červnu 2003 byl pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn. Po této epizodě se opět vrátil do Slaného, kde žil z úspor v otcově bytě.
Viktor Kalivoda u policie
O Viktoru Kalivodovi je rovněž známo, že během svého života mnohokrát přemýšlel o sebevraždě. V dopise, který zaslal rodičům po svém zadržení, uvádí, že poprvé o sebevraždě uvažoval někdy v březnu roku 2004. "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen." V roce 2004 se Kalivoda rovněž přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem“, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrál velice slušných 320.000,- Kč (pozn. video celého dílu naleznete dole pod článkem). „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry“, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Zajímavé na tom bylo, že sám Kalivoda nebyl z výhry moc nadšený a příliš emocí na sobě nedal znát. Možná toužil po ještě vyšší výhře. Kdo ví. Co je však důležité, že již v této době měl intenzivní vražedné myšlenky ba dokonce i plány…
Plán masové vraždy
Podle Kalivody se jeho sebevražedné myšlenky změnily na vražedné ve chvíli, kdy se mu dostala do ruky kniha Romana Cílka - Oprátka za osm mrtvých, která pojednává o nejhorší české masové vražedkyni – Olze Hepnarové. „Cítil jsem, že po mně chce, abych pokračoval v tom, co provedla ona. Bral jsem to jako úkol“, vypověděl později. Kalivoda se rozhodnul, že stejně jako Hepnarová, provede masovou vraždu. Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, on chtěl spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru. Z toho důvodu v letech 2003-2004 prý minimálně dvacetkrát se sebou vezl nabitý Glock 34. Legálně drženou zbraň, se kterou se seznámil během svého působení u policie a kterou navíc vylepšil umístěním kolimátoru (zaměřovače se světelným bodem, který slouží k přesnější střelbě). Svůj čin měl dokonce tak promyšlený, že naplánoval konkrétní úsek i vagon. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Ládví a Kobylisy - to kvůli tomu, že byla nejdelší. Později uvedl, že mu vyhovovalo i to, že metro v tom úseku málo houpe. Střelba se měla odehrát v posledním vagonu. Zbraň měl dokonce několikrát připravenou v ruce, schovanou za papírovými deskami. Naštěstí nikdy nenašel odvahu. „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč,“ uvedl později. „To období jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako na úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost.“ Proto si po několika neúspěšných smrtících výpravách „naordinoval“ trénink. Nešlo jen o docházení na střelnici, kde pravidelně trénoval svoji mušku, ale věnoval se i psychologické přípravě. Ta spočívala v usmrcení zvířete. Někdy na podzim 2004 (někde 2005) Kalivoda odstřelil první krávu, ale k činu se dlouho odhodlával a poměrně nelibě jej nesl. „V jižních Čechách jsem v úterý hledal krávu. Našel jsem ji a šel ke stádu. Pětkrát jsem jí vystřelil na hlavu. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Vypadaly jako pozůstalí u hrobu… Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film.“ Zkusil to tedy znovu a opravdu to pro něj bylo snazší. Zpráva o podivném činu se tehdy prý dokonce objevila i v místních novinách, ale pachatel dopaden nebyl. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň,“ přiznal se později vrah Kalivoda. V roce 2005 se odhodlal na výpravu do metra více než patnáctkrát, ale i přes přípravu odvahu opět nenašel. „Vybral jsem si úsek metra Ládví-Holešovice. Je to nový úsek, takže to tam nedrncá. Opatřil jsem si pistoli a dvanáct zásobníků. 4. října jsem nastoupil ve stanici Ládví na plošinu. Pistoli jsem držel pod deskami. Zkoušel jsem to ten den třikrát a pak i další dny.“ Vše bohužel změnil říjen 2005.
První útok
To, co Kalivodu neblaze proslavilo a určilo jeho další osud, se odehrálo v několika dnech v říjnu 2005. V té době osmadvacetiletý muž sice doposud nenašel odvahu zaútočit v pražském metru, když však změnil plán a rozhodl se nejprve vraždu vyzkoušet obklopen samotou lesa, plán se mu konečně zdařil. Místo „střelce z pražského metra“ se tak zrodil „lesní vrah“.
Potom, co Kalivoda opakovaně selhal v přítomnosti mnoha lidí, rozhodl se pro další trénink. Stejně, jako s krávami, chtěl nejprve zvraždit jednoho člověka, než se vydá spáchat masovou vraždu do metra. Dvanáctého října 2005 vyrazil do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental. Pak se vydal matčiným autem do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí. Navštívil i místní cukrárnu, kde si ho prodavačka zapamatovala. „Seděl u nás den před vraždou. Už přesně nevím, co si tenkrát dal, ale seděl u posledního stolu. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah.“. Jeho tvář se jí vybavila ihned potom, co jej uviděla v televizi. Ale zpět do středy 12. října. Kalivoda přespal v hotelu v Brně. Hned následující den se vydal opět do Nedvědic. S vražednými myšlenkami se tentokrát vydal autem do „Jedlové“, jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak náhodou narazil na místní starší manželský pár, Františka (70) a Boženu L. (64), kteří vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Na osudný den vzpomíná (pozn. po pěti letech) syn zavražděných, František: „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé.“ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,…“. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda! Někdo mu zabil rodiče. Kalivoda si na manžele počíhal na hranici pole a lesa, kde je nejprve ze vzdálenosti několika metrů střelil do hrudi a pak ještě zblízka do hlavy. „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Napřed jsem viděl člověka s vozíkem. Ale nevěděl jsem, jestli je sám. Pak mě minuli ti manželé. Teď už jsem si nemohl nalhávat, že tam jen projíždím. Předjel jsem je a zastavil na další cestě do lesa. Vystoupil jsem a nemyslel na nic. Poslouchal jsem ptáky a skutečnost na mě působila jako pohled na obraz. Nakládali dřevo do kárky. Cítil jsem se nereálně, jako by mi uhýbala perspektiva. Pak se mi připomněla Olga (pozn. Hepnarová). Střelil jsem dvakrát na ni a dvakrát na něj. Pak jsem je střelil do hlavy, když už leželi na zemi, aby se netrápili. Jako bych se díval na film, dostal scénář a pak ho plnil. Pak jsem jel (v dalších dnech) zase do Ládví a označil si týdenní jízdenku. Pak se pocit viny vzdaloval,“ uvedl později před vyšetřovateli Kalivoda o prvních vraždách. O něco později objevil těla v lese houbař, a pak už policisté na místo přivezli vyděšeného syna obětí, aby své rodiče identifikoval. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř,“ reagoval syn obětí. Vražda obletěla médii, lidé z okolí byli otřeseni. "Nic podobného se tu ještě nestalo," uvedla tehdy jedna ze svědkyň. Jedinou stopou pro policisty byly nalezené střely a nábojnice, a také svědectví o spatření tmavě modrého vozu poblíž místa vraždy. „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili," uvedl tehdy jeden z brněnských kriminalistů. Kalivoda se mezitím vrátil domů do Slaného na Kladensku.
Další vražda
Jen o tři dny později, 16. října 2005, byl v lese poblíž Malíkovic ve středních Čechách zastřelen kladenský soukromý elektrikář Jaroslav L. (44). Nadšeného hráče stolního tenisu a amatérského botanika, který často do tamního lesa chodil se psem a fotit, pachatel zasáhnul do hrudi a dalšími dvěma ranami pak zblízka do hlavy. Celkem byla oběť zasažena šestkrát. Tělo muže nalezla téhož dne večer kolem osmé hodiny jeho vlastní manželka, která se na místo vydala s podezřením, že se jejímu muži něco stalo. Poblíž místa činu pak parkovalo manželovo auto a kolem zastřeleného pobíhal jeho jorkšír. S mužem žena naposledy telefonicky hovořila asi ještě hodinu před vraždou. Loupežný motiv mohla policie považovat za nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát. Policisté též naleznou na místě pět nábojnic, čili mohlo být učiněno vytipování druhu zbraně – opět šlo o Glock 34. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk,” řekl o oběti jeden z jeho přátel. “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha.”
Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Kalivody, který podle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu. "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Pak tam šel člověk naproti mně. Tak když šel, nevím jakou vzdálenost ode mě, vystřelil jsem na něj jednu možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal. Napoprvé jsem ho netrefil, takže tam padlo několik dalších ran. Střílel jsem jako na tělo a taky na hlavu a asi jsem trefil. Ten pán spadl k zemi a vypadal jako mrtvý, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a šel pryč. Málem jsem pak zabil i dědu u Křivoklátu. Naštěstí k tomu nedošlo," uvedl později v dopisu. Zde naráží na událost z 19. října, kdy si v lesích na Křivoklátsku, podle vlastního svědectví, vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil.
U posledního případu je otázkou, s jakým skutečným úmyslem přijel Kalivoda do lesa u Malíkovic. Chtěl opravdu spáchat sebevraždu a pak se rozmyslel, nebo jel spáchat vraždu? Odpověď se již nedozvíme. Jisté je, že vraždil a kriminalisté měli velice napilno.
Viktor Kalivoda
"Lesní vrah" dopaden
Naštěstí pachatel šokujících zločinů byl dopaden již 20. října. Policisté ho vytipovali jak díky popisu, který poskytnul jeden svědek, jenž zahlédl podezřele oblečeného muže s kufříkem v lese poblíž druhého místa činu, tak hlavně kvůli tomu, že legálně držel 2 pistole Glock ráže 9 mm. Štěstím bylo, že od listopadu 2004 byla zavedena elektronická databáze majitelů zbrojních pasů, takže policie mohla jednoduše hledat majitele legálních zbraní stejného typu poblíž měst, kde se střílelo. Tak se poprvé objevilo jméno Viktor Kalivoda. Když navíc matka podezřelého vlastnila tmavě modrý Renault Clio, tedy auto, které bylo viděno na místech obou vražd, rozhodli se policisté tohoto muže zadržet. „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň. Úplně klidně přiznal: Ano, byl jsem to já,“ popsal zadržení plk. JUDr. Michal Mazánek, který byl členem týmu pátrajícím po „lesním vrahovi“. „Měl to připravený v té tašce, ty zásobníky byly napáskovaný, takže tam stačilo jenom měnit a střílet. Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra. S největší pravděpodobností to tak klidně mohlo být “, dodal vyšetřovatel Jaroslav Čurda. K tomu uveďme, že ke Glocku 34 existují velkokapacitní zásobníky až na 31 nábojů, a právě 8 takových měl Kalivoda při zadržení u sebe, navíc čtyři zásobníky krátké. Tedy vládnul obrovské palebné síle, která pokud by ji použil v metru, kde není úniku, by mohla zapříčinit obrovské ztráty.
Policisté Kalivodu převezli do cely předběžného zadržení a začal výslech. Ač se Kalivoda k vraždám ochotně doznal, o svém motivu se rozhodl mlčet. Později na něj kriminalisté vzpomínali tak, že šlo o „studený čumák“. Choval se totiž k vyšetřovatelům arogantně a sám se nevyjadřoval, pouze stroze odpovídal na otázky. „Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali“, uvedl jeden z kriminalistů. „Chtěl jsem to udělat. Udělal jsem to vědomě a nelituju toho“, zakončil Kalivoda svoji výpověď.
Viktor Kalivoda u výslechu
Co se týče Kalivodova modu operandi, lze uvést, že se při vraždách dopravoval autem a útočil na zcela náhodné oběti. Zajímavé rovněž je, že se nikdy po sobě nesnažil nikterak zametat stopy. Naopak, na místech činů jich bylo dostatek. „Jako by chtěl, abychom ho dopadli. Při výslechu se ale choval naprosto apaticky. O svých vraždách mluvil jako o nějaké běžné věci. Nám motiv svého jednání nikdy nesdělil,“ popisoval později vyšetřovatel.
Před soudem
Soudní proces započal v roce 2006. Sám Kalivoda před soudem odmítl vypovídat, takže bylo přehráno jeho doznání z výslechu. Když se ho soudce ptal na motiv, který doposud nevysvětlil, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité!“ Kalivoda odmítal spolupracovat i se svým obhájcem a se znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Ti nakonec ohledně osobnosti obžalovaného v posudku uvedli, že „má vysoké IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí mu schopnost empatie. Jeho osobnost je uzavřená s rysy emoční zploštělosti, nízké sebedůvěry, podrážděnosti, schizoidity, sebenejistoty, pedanterie, podezíravosti, potlačované hostility a agresivity. Schopnost sociálního kontaktu poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí) … Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný a snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebepřezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích.“ K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené. Připustili též vysokou pravděpodobnost, že si Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu. Dále v posudku uvedli, že nebyla zjištěna závažnější duševní porucha, že je u Kalivody přítomna jen smíšená porucha osobnosti. Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci, kterou shledali prakticky za vyloučenou, a co je hlavní, uvedli, že rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době spáchání trestného činu zachovány. "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě," uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc. Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost a soud jej 16. 4. 2006 odsoudil k trestu doživotního vězení. Kalivoda se měl údajně k trestu vyjádřit v tom smyslu, že je mu to jedno, že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu.
Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty
Motiv
Jelikož Kalivoda svůj čin odmítl zdůvodnit, jak už bylo dříve několikrát zmíněno, byl jediným, ale o to zásadnějším, slepým místem případu jeho motiv. Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Kriminalisté se tak museli chytat každého stébla. Zaměřili se tak třeba i na knihu, kterou měl při každé z vražd u sebe. Šlo o fantasy knihu Poslední hrdina od Terryho Pratchetta. Vyšetřovatelé uvažovali i nad tím, zda se nemohl nechat inspirovat hlavním hrdinou, který se vydal do hor a lesů, aby uchránil lidi před stářím a smrtí, a chtěl se mstít bohům. Nakonec se však přiklonili k tomu, že si knihou jen zpevnil dno batohu, kde nosil zbraň. Více o motivu „lesního vraha“ nakonec poodhalil až dopis, který po prvoinstančním odsouzení napsal z vězení svým rodičům. Zde se doznával k tomu, že jej inspirovala svým činem Olga Hepnarová a on chtěl pokračovat v jejích šlépějích. Tím měl na mysli to, že bude pokračovat v jejím záměru „zavraždit co nejvíc lidí“. „Četl jsem tu knížku o Hepnarové (pozn. Oprátka za osm mrtvých od Romana Cílka), byla mi blíž a blíž… Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než že dokončím, co ona začala? Těch lidí tenkrát chtěla zabít víc, tak já je teď zabiju za ní“, zní jedna citace z dopisu. Čerstvě odsouzený muž v čtrnáctistránkovém dopise dále uváděl, že má své rodiče velmi rád a ujišťoval je, že oni za nic nemohou a uklidňoval je. Rovněž vysvětloval, že se cítil osamělý a nepochopený okolím (pozn. to samé pociťovala právě i Olga Hepnarová) a poprvé také v dopise projevil lítost nad svými zločiny. Dopis mínil jako rozloučení před zamýšlenou sebevraždou, která se mu však opět nepodařila.
Úryvky z dopisu:
…Především Vám chci napsat, že nic z toho, co se stalo, není vaše vina. Plně si uvědomuji, co jsem udělal a lituji toho. Zabil jsem tři lidi a narušil tím životy jejich příbuzných a přátel, nemluvě o vás. Kdybych to mohl nějak vrátit, tak to udělám. Je mi to líto a stydím se za to...
…Prosím nebuďte příliš smutní. Nikdy jsem nedokázal plně užívat života a pravděpodobně bych to nedokázal ani v budoucnu. Teď se cítím psychicky dobře, sice trochu zvláštně, ale dobře. O sebevraždě jsem uvažoval už dlouho a myslím, že teď už zvládnu ji udělat. Nechci zažívat znovu to, co se se mnou dělo posledních pár let. Odejdu s klidnou duší a smířený se světem…
Kalivodův advokát dopis přiložil k odvolání a dožadoval se opětovného posouzení klienta znalci, neboť obžalovaný v dopise několikrát narážel na své psychické problémy. Když tedy znalci opětovně uvedli, že střelba byla jakousi formou sebezničení, resp. "sebevraždou oklikou", provázenou potřebou zviditelnit se a potvrdili, že pachatel byl příčetný a netrpěl žádnou závažnou duševní chorobou mimo smíšené poruchy osobnosti, Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil.
Celý případ se uzavřel v neděli 26. září 2010. Toho dne totiž Viktor Kalivoda spáchal ve věznici Valdice sebevraždu. Podřezal si žíly. „Lesní vrah“ konečně našel sílu k tomu, co tak dlouho plánoval, čímž za svým případem učinil definitivní tečku.
Viktor Kalivoda u soudu
Závěr
Co dodat závěrem? Je jasné, že se již nikdy nedozvíme konkrétní Kalivodovy motivy, ani to, co se mu přesně odehrávalo v hlavě. Jisté se zdá být jen to, že lze v jeho příběhu opravdu spatřit řadu paralel k nejhorší české masové vražedkyni Olze Hepnarové. Z mnoha střípků lze předpokládat, že kvůli své osobnosti se opravdu necítil ve svém životě šťastný, stejně jako ona. Hepnarovou podle jejích názorů netěšilo téměř vůbec nic – podobně to zřejmě měl i Kalivoda. Rovněž jako ona se cítil osamělý a nepochopený okolím, a právě proto se s ní zřejmě natolik identifikoval. Rozdíl je však v tom, že zatímco ona viděla ve všem útlak a křivdu vůči ní (pozn. nutno dodat, že za svůj život skutečně nejedno příkoří musela překonat), Kalivoda zřejmě tyto ublíženecké pocity neměl. U Hepnarové to byl její hlavní motiv – pomstít se a potrestat společnost, za domnělé i skutečné příkoří, které jí bylo způsobeno. Chtěl se snad společnosti mstít i Kalivoda? Ale za co vlastně? Z výše popsaného vyplývá, že on sám zřejmě nebyl žádným „otloukánkem“ bitým životem, nebo alespoň ne v takové míře, jako Hepnarová. Mstil se snad za to, že byl introvertem? Za to, že nebyl pochopen a neměl přátele, když se sám lidí převážně stranil a vztahům se vyhýbal? Nebo se chtěl mstít za to, že ve svých očích opakovaně selhával? Nebo vůbec o mstu a nenávist vůči společnosti, jako u Hepnarové, nešlo? Byl snad Kalivoda skutečně psychicky nemocný, jak naznačoval ve svém dopise? Ale co potom názory znalců a jeho racionální chování? Nebo je možné to, že se Kalivoda spíše vzhlédnul v oné nechvalné slávě Hepnarové? Chtěl odejít z tohoto světa a hlasitě za sebou bouchnout dveřmi, jak naznačovali znalci? Nebo se chtěl spácháním tak těžkých zločinů zkrátka přimět odejít z tohoto světa, k čemuž se tak dlouhou dobu marně odhodlával? Těžko říct, ale poslední dvě varianty se nám zdají jako nejpravděpodobnější. Každopádně nechť si čtenář sám udělá svůj vlastní názor, stejně se pravdu již nikdo nedozví. Jisté se zdá jen to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický. Však tolik zmařených a pokažených životů, jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním… zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“.
VIDEO: