Ivan Milat

4 .9. 2009 (aktualizace 12/2019)

Ivan Milat - australský sériový vrah, který v letech 1989-1992 unesl, oloupil, sexuálně zneužil, trýznil a zavraždil nejméně sedm turistů. Jejich těla následně ukryl v lese Belanglo jižně od Sydney. Jeho oběťmi byly jak ženy, tak muži. V době, kdy páchal své zločiny, žil tento nebezpečný a agresivní muž samotářským životem. Milat se nikdy k žádné z vražd nepřiznal a existuje vážné podezření, že má na svědomí mnohem více obětí.

Narozen: 27. 12. 1944
Zemřel: 27. 10. 2019
Země: Austrálie
Počet obětí: 7-28+
Unikal: 4,5 roku
Vražedná aktivita: 1989-1992
Přezdívka:„vrah baťužkářů"

Do Austrálie každoročně přijíždějí turisté, především mladí lidé z celého světa, aby poznávali zdejší pobřeží, lesy, pouště i nekonečné pláně. Velkou část z nich tvoří stopaři, kteří se s oblibou toulají krajinou. A právě na takové oběti vrah číhal.

Ivan Milat byl krutý, sadistický pachatel, který v letech 1989-1992 unesl, oloupil, sexuálně zneužil, trýznil a zavraždil nejméně sedm turistů. Jejich mrtvá těla pak pohodil v lese Belanglo jižně od Sydney.

Milat byl menší, snědší a šlachovité postavy. Měl pronikavý pohled a pečlivě pěstoval mužný knír. Během let, kdy páchal své zločiny, žil naprosto samotářským životem. Pojďme si jeho případ podrobněji připomenout.

Ivan Milat

Ivan Milat se narodil 27. prosince 1944 jako páté ze čtrnácti dětí (10 chlapců a 4 dívky). Rodina žila na odlehlém venkově a její členové byli velmi úzce semknutí. K cizím lidem se stavěli nedůvěřivě a udržovali s okolím jen omezené kontakty. Spojovala je především vzájemná oddanost. Jeho otcem byl Stefan Milat, jugoslávský imigrant, který zprvu pracoval v přístavu a později se začal věnovat farmaření. Byl to přísný, až despotický otec, který děti bil, ale díky své pracovitosti dokázal rodinu uživit. Sousedé vzpomínali na jednu obzvlášť drastickou příhodu, kdy Stefan Milat stál na zádech svých dvou synů, kteří leželi na břiše, a bezhlavě je bil holí. Jeho sklon k násilí byl všeobecně známý. Kvůli pracovnímu vytížení však býval často mimo domov, proto se o rodinu a děti starala především matka. Tou byla Margaret, dcera anglických imigrantů, která Ivana Milata porodila ve 24 letech. Oblíbenou rodinnou činností byla střelba. Ivan a jeho bratři se nejraději potulovali se zbraněmi po okolních lesích, dokonce si sami vyráběli pušky a revolvery. Se svým arzenálem mizeli v lese, kde lovili králíky a ptáky.

Ivan Milat dokázal už jako mladík trávit dlouhé hodiny cvičením s činkami, aby si vypracoval postavu. Oblékal se co nejlépe, jak mu to finanční možnosti rodičů dovolovaly, a nosil u sebe zbraň. Byl fascinován vlastním zevnějškem a svému vzhledu přikládal mimořádnou důležitost. Už v té době měl špatnou pověst. Jeho tehdejší spolužák vzpomínal: „Měl jsem z něho strach. Byl to skoro teror, co kolem sebe šířil. Měl v sobě něco zlého. A já jsem věděl, že v budoucnosti udělá ještě něco horšího. Ivan mě velmi často bezdůvodně bil. Milatovi nešlo o běžné malé potyčky na školním dvoře, chtěl mě doopravdy zranit. Milat nebyl špatný, ale zlý.“

Ivan Milat v mládí

Jestliže jako chlapec obdivoval střelné zbraně, během dospívání jeho záliba přerostla přímo v posedlost. Spolu s bratry dokonce vybudoval na rodinném pozemku střelnici. Zbraně pro něj měly mimořádný význam. Tehdejší Ivanův šéf vzpomínal: „Máte pijáky a máte hráče. A Ivan měl nůž…,takovej, že byste s ním klidně mohl podříznout i koně.“

Bývalý Milatův šéf také vzpomínal na den, kdy Milat hrdě předvedl kolegům svou sbírku zbraní. Prý se spokojeně usmíval, když ostatní obdivovali jeho neobvyklý arzenál. Jeho součástí byl i zmíněný velký lovecký nůž, který Milat neustále nosil u sebe. Tvrdil, že ho používá ke krájení jablek, ale šéf mu odpověděl, že takovou čepelí by se mnohem lépe vyvrhovala zvířata. Milat se na to usmál a poznamenal, že člověk nemůže být nikdy dost opatrný a neví, kdo ho kdy sleduje. Jindy zase své kolegyni nabídl, že ji zbaví manžela: „Jestli se chceš zbavit starého, stačí říct. Žádnej problém. Za padesát dolarů tě jej rychle zbavím. Jestli nemáš peníze, budeš mi to splácet“, čímž myslel sexuální služby. Ač Ivan Milat v mládí rád pil, časem si umínil, že se alkoholu i užívání drog zdrží, což ho odlišovalo mezi ostatními vrstevníky a kolegy.

S postupným osamostatňováním od rodiny se Milat začal dostávat do konfliktů se zákonem, zpočátku především kvůli méně závažným proviněním. Jeho první zaměstnavatel, v jehož obchodě s ovocem Milat přibližně rok pracoval, ho zpočátku považoval za poměrně pracovitého a spolehlivého mladíka. Tento příznivý dojem mu však dlouho nevydržel. Problémy začaly, když Milat požádal zeměstnavatele, aby mu ručil za půjčku na vytoužený automobil. Muž souhlasil pod podmínkou, že Milat bude půjčku řádně splácet. Ten si automobil skutečně pořídil, brzy však přestal splátky hradit a závazky tak přešly na jeho ručitele. Přestože se Milat později ze svých finančních problémů dostal, svému věřiteli se ani nepokusil zavděčit. Naopak mu začal společně s několika bratry vyhrožovat. Terčem výhrůžek se stala i jeho manželka. Konflikt nakonec vyústil v krádež, při níž bratři Milatové z obchodu odcizili zbraně a cennosti patřící ženě zaměstnavatele. Když to muž zjistil, došla mu trpělivost a s Ivanem se popral. Později na událost vzpomínal: „Milat s bratry vnikl do mého obchodu a odcizil předměty, které patřily mé ženě. Tak jsem ho praštil do hlavy. Dostal se zkrátka do mizerné společnosti a stal se z něho vyslovený grázl.“

Milat a jeho milované zbraně

Tato epizoda byla teprve začátkem Milatovy kriminální dráhy. Společně s bratry se začal dopouštět krádeží a loupežných přepadení. Zpočátku šlo spíše o skupinu mladých výtržníků než o nebezpečné zločince. Jejich trestná činnost však postupně gradovala. Od drobných krádeží se Milat dopracoval až k vloupání do vojenských kasáren, odkud odcizil pokladnu. V roce 1962 strávil kvůli vloupání šest měsíců v nápravném zařízení pro mladistvé. O dva roky později byl odsouzen k 18 měsícům vězení za vloupání a krádež. Ani tyto tresty jej však neodradil od dalších zločinů. Krátce po propuštění, v roce 1965, byl znovu odsouzen, tentokrát ke dvěma letům vězení za krádež motocyklu.

Po odpykání posledního trestu se Milatovi dařilo vyhýbat dalším střetům se zákonem až do roku 1971. Tehdy byl však obviněn ze zločinu, který svou závažností výrazně převyšoval jeho dosavadní trestnou činnost. Milat měl unést dvě mladé stopařky, které cestovaly do Melbourne. Podle jejich výpovědí postupoval způsobem, který později připomínal jeho vražedné útoky. Obě ženy svezl ve svém automobilu a zpočátku se choval přátelsky. Jakmile však získal nad situací kontrolu, jeho chování se dramaticky změnilo. Milat odbočil z dálnice na odlehlé místo a začal po ženách požadovat sex. „Chci sex, rozuměly jste? Jestli nebudu mít alespoň s jednou z vás sex, zabiju vás.“ V obavách o život ženy souhlasily, přesto je však Milat svázal. Podle výpovědi jedné z nich ji pak pod pohrůžkou nožem znásilnil, zatímco její společnice ležela vedle ní. Během útoku ji navíc silně škrtil. Poté obě ženy rozvázal a přikázal jim znovu nastoupit do automobilu. Během další jízdy se jim podařilo přesvědčit ho, aby zastavil u čerpací stanice, kde si chtěly koupit něco k pití. Jedna z žen tam upozornila obsluhu na jejich situaci a s její pomocí se oběma podařilo uniknout. Milat byl zatčen a následně obviněn ze znásilnění. Jedna z napadených dívek tehdy uvedla: „Jsem si jistá, že tento muž bude vraždit. Když se to stalo, cítila jsem se tak bezmocná jako ještě nikdy v životě. Ještě nikdy jsem neměla tak malou kontrolu nad svým životem jako v těchto minutách. Myslela jsem si, že musím zemřít. Bylo to strašné.“ Když však později druhá z dívek změnila výpověď, Milatův advokát dokázal věrohodnost svědectví dívek zpochybnit a Milat byl obžaloby zproštěn.

Vedle útoku na dvě stopařky byl Milat v roce 1971 obviněn také ze dvou ozbrojených loupeží, kterých se měl dopustit společně se svým bratrem Michaelem a dalším spolupachatelem. Jeho bratr byl následně odsouzen k 12 letům vězení, Ivan se však trestnímu stíhání vyhnul útěkem na Nový Zéland, kde se přibližně dva roky skrýval. Znovu byl zatčen až v roce 1974, když se vrátil do Austrálie navštívit svou matku, která byla po srdeční příhodě hospitalizována. Policisté jej zadrželi přímo v jejím nemocničním pokoji. Přesto se nakonec vyhnul odsouzení. V prosinci 1974 byl obžaloby z ozbrojených loupeží zproštěn pro nedostatek důkazů.

V roce 1975, krátce před svými jednatřicátými narozeninami, se Ivan Milat seznámil s šestnáctiletou Karen Duckovou, která v té době čekala dítě s jiným mužem. Hledala partnera, který by jí poskytl zázemí a pomohl s péčí o očekávané dítě. S Milatem se nejprve spřátelila, postupně se však jejich vztah změnil v partnerský. Po několika letech požádal Karen o ruku a ta souhlasila. Postupem času však Karen začala poznávat manželovu panovačnou a chorobně žárlivou povahu. Milat jí někdy dokonce zakazoval vycházet z domu. Pokud přesto odešla, musela mu podrobně vysvětlovat, kde byla a co dělala. Podobnou kontrolu uplatňoval i nad rodinnými financemi. Vyžadoval, aby mu předkládala účtenky za veškeré nákupy. Později vyprávěla, jakým způsobem potlačoval emoce: „Bylo to typické, protože obdobně jednal i v jiných životních situacích. Nepodléhal okamžitým návalům hněvu, spíš jen tak potichu doutnal. Jakmile se ovšem přestal ovládat, byl jeho vztek o to úděsnější.“ Podle jejího pozdějšího svědectví se Milat choval násilně i při intimním styku. Navíc jí zakazoval otěhotnět, přestože ona sama po dítěti s ním velmi toužila.

Milat svou manželku dlouhodobě ponižoval a fyzicky napadal. Karen nakonec v roce 1987 dospěla k rozhodnutí manželství ukončit. Vzhledem k Milatově násilnické a výbušné povaze pro ni však odchod nebyl snadný. Milat se s rozpadem vztahu nesmířil a později údajně podpálil garáž Kareniných rodičů. Ivanův bratr Georgie událost komentuje slovy: „Ten rozvod ho hodně sebral. Podle mého si to ale zavinil sám... Začal ji mlátit, kolikrát museli přijet policajti…, protože když začal zuřit, tak to teda pokaždé stálo za to.“ K rozvodu došlo v polovině roku 1989. Přibližně o půl roku později zmizela dvojice mladých turistů, kteří se později zařadili mezi Milatovy prokázané oběti.

Prvními známými Milatovými oběťmi byli devatenáctiletí James Gibson a Deborah Everistová z australského státu Victoria. Koncem prosince 1989 společně vyrazili do Sydney, kde navštívili přátele. Odtud chtěli pokračovat autostopem na jih do města Albury, kde se plánovali zúčastnit festivalu zaměřeného na ochranu přírody. Noc z 29. na 30. prosince strávili u známých v sydneyské čtvrti Surry Hills. Ještě večer Deborah telefonovala své matce a ujistila ji, že jsou oba v pořádku. Následujícího rána kolem desáté hodiny se dvojice vydala na cestu. Do Albury však nikdy nedorazila a od té doby o ní nikdo neslyšel.

James Gibson

Deborah Everist

Ve čtvrtek 25. ledna 1990 stopoval čtyřiadvacetiletý britský turista Paul Onions na dálnici nedaleko Sydney. Cestoval na jih Austrálie, kde si chtěl najít práci při sklizni ovoce. U malého obchodu poblíž silnice jej oslovil muž, který se mu představil jako „Bill“, a sám mu nabídl svezení. Onions nabídku přijal a nastoupil do jeho automobilu. Nemohl tušit, že se právě setkal se sériovým vrahem Ivanem Milatem. Zpočátku probíhala jízda bez problémů. Řidič působil přátelsky a oba muži spolu nezávazně rozmlouvali. Přibližně po půlhodině se však jeho chování začalo měnit. Milat se stále častěji vyptával, kam Onions cestuje a zda na něj někdo čeká. Rozhovor postupně stočil také k politice a začal kritizovat britskou přítomnost v Severním Irsku. Mladý turista se nechtěl pouštět do sporu, ale řidič byl čím dál nepříjemnější. Onions začal mít obavy. Situace dále eskalovala a když se přiblížili k odbočce do lesa Belanglo, Milat zastavil pod záminkou, že potřebuje najít další audiokazety. Místo nich však vytáhl revolver a namířil jej na překvapeného stopaře. Ten si navíc všiml provazu vyčnívajícího z tašky. Později vypověděl, že právě pohled na provaz jej vyděsil ještě více než samotná zbraň. Využil proto okamžiku nepozornosti, odepnul si pás a vyskočil z automobilu. Rozběhl se po silnici a kličkoval, aby se vyhnul případným výstřelům. Milat jej pronásledoval a podle Onionsovy výpovědi po něm také vystřelil. Dokonce ho dostihl a strhl na zem, turistovi se však podařilo vyprostit a pokračovat v útěku. Záchrana přišla v podobě projíždějícího automobilu, jehož řidičku Onions zoufale prosil o pomoc. Žena zastavila, umožnila mu nastoupit a odvezla jej na policejní stanici. Tam otřesený turista celý incident oznámil a podrobně popsal útočníka. Policie jeho výpověď zaznamenala, ale vyšetřování tehdy nevedlo k Milatovu dopadení. Teprve po čtyřech letech nabral případ Paula Onionse zcela jiný význam. Samozřejmě pachatelem byl Ivan Milat, kterého neúspěch možná vyděsil, takže se k dalšímu útoku odhodlal až následující rok.

Paul Onions

Neděle 20. ledna 1991 byla posledním dnem, kdy byla spatřena živá dvacetiletá německá turistka Simone Schmidl. Toho rána vyrazila ze Sydney směrem do Melbourne. Kolem deváté hodiny dorazila do Liverpoolu na západním okraji Sydney, odkud chtěla pokračovat autostopem po dálnici Hume. Simone, které přátelé říkali „Simi“, přicestovala do Austrálie 1. října 1990. Chtěla poznat zemi, získat nové zkušenosti a prožít několik měsíců dobrodružství. Přes počáteční nesouhlas rodičů se s batohem a stanem vydala na cestu úplně sama. Už během letu se však seznámila s další mladou cestovatelkou, se kterou se rozhodly část Austrálie prozkoumat společně. Peníze jim rychle ubývaly. Občas proto musely přespávat pod širým nebem, například na pláži, a hledat příležitostné výdělky. „Peníze mizí jako nic. Daří se mi dobře. Ale život je tu zatraceně tvrdý.“, psala Simone domů asi měsíc po svém příjezdu. Na 23. ledna 1991 měla naplánované setkání se svou matkou, která za ní přiletěla z Německa do Melbourne. Chtěly společně pokračovat v cestování po Austrálii a poté se vrátit domů. Simone se však na domluveném místě neobjevila. Znepokojená matka začala po dceři pátrat a obrátila se na policii. Matka následně požádala o pomoc také australská média. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání, při němž byly zveřejňovány fotografie pohřešované dívky a výzvy případným svědkům. Ani po několika týdnech se však nepodařilo zjistit, co se s ní stalo. Po přibližně šesti týdnech se její zdrcená matka vrátila do Německa, aniž by znala osud své dcery.

Simone Schmidl

Rodina čekala na zprávu o osudu Simone téměř dva roky a deset měsíců. Teprve 1. listopadu 1993 nalezli policisté v lese Belanglo její kosterní ostatky. Příčina její smrti tehdy ještě nebyla jednoznačně určena, kriminalisté však již měli vážné podezření, že se stala obětí vraha. Jeho totožnost zatím neznali. Simonein otec později během soudního procesu jen těžko skrýval svůj hněv vůči muži, který mu zavraždil dceru: „Přál bych si jedině a pouze trest smrti; provedený ale nikoli deset let po rozsudku, nýbrž hned po jeho odsouzení. Neměl by ještě tolik let trpět plný strachu, nejsem sadista jako on. Mělo by se to stát krátce a bezbolestně, bez smrtelného zápasu. Seděl jsem při přelíčení naproti němu, vysmíval se mi. Vysmíval se otci, kterému vzal to nejcennější – dceru“, uvede po soudním líčení. „Člověk se s tím nikdy nevyrovná. Bolest je časem sice menší, ale skončí, teprve až naposledy zavřu oči“, vysvětloval po čase pocity rodiče, kterému zavraždili jeho dítě. Ale to již ve vyprávění hodně předbíháme, takže zpět do roku 1991.

Dalšími Milatovými oběťmi se stali jednadvacetiletý Gabor Kurt Neugebauer a jeho dvacetiletá přítelkyně Anja Habschiedová, dvojice německých turistů, kteří společně cestovali po Austrálii. Ještě 25. prosince 1991 Gabor telefonoval své matce do Německa. Byl to jejich poslední rozhovor. Následujícího dne, 26. prosince 1991, dvojice opustila ubytovnu pro cestovatele ve čtvrti Kings Cross v Sydney a vydala se autostopem na sever země. Přes Adelaide chtěli pokračovat až do Darwinu, odkud plánovali další cestu do zahraničí. Do cíle však nikdy nedorazili.

Anja Habschied a Gabor Kurt Neugebauer

Posledními dvěma ze sedmi prokázaných Milatových obětí byly britské turistky, dvaadvacetiletá Joanne Walters z Walesu a jednadvacetiletá Caroline Clark z Anglie. V dubnu 1992 společně opustily Sydney a vydaly se autostopem na jih Austrálie, kde si chtěly opět vydělávat sběrem ovoce. Dívky se seznámily během svého pobytu v Austrálii a postupně se staly blízkými přítelkyněmi. Joanne pocházela z velšského města Maesteg a před cestou do Austrálie pracovala jako chůva. S rodiči udržovala pravidelný kontakt, stejně jako Caroline se svou rodinou v Anglii. Naposledy obě dívky telefonovaly domů 16. dubna 1992. Poté se odmlčely. Když se Joanne několik týdnů neozvala, začali mít její rodiče vážné obavy. Otec se pokusil zjistit, zda dcera stále používá svůj bankovní účet. Ukázalo se, že od poloviny dubna na něm neproběhla žádná aktivita. Mezitím se začali o svou dceru obávat také rodiče Caroline. Její otec se spojil s Waltersovými a obě rodiny zjistily, že o dívkách nemá nikdo žádné zprávy. Rodiny proto kontaktovaly britskou i australskou policii a začaly po zmizelých dívkách pátrat. V té době ještě netušily, že se Joanne a Caroline staly oběťmi stejného vraha, po jehož předchozích zločinech již několik let zůstávali pohřešovaní další mladí cestovatelé.

Caroline Clark

Joanne Walters

Dálnice Hume je jedním z hlavních silničních spojení mezi Sydney a Melbourne. Přibližně 140 kilometrů jihozápadně od Sydney prochází nedaleko rozsáhlého lesního komplexu Belanglo State Forest, který se měl stát dějištěm jednoho z nejrozsáhlejších pátrání po sériovém vrahovi v australské historii.

19. září 1992 se dva muži pohybovali po lesní cestě Long Acre Fire Trail, když je upoutal silný zápach rozkládajícího se těla. Nedaleko cesty si všimli mělkého hrobu zakrytého větvemi a listím. Po bližším prozkoumání objevili lidské ostatky a přivolali policii. Kriminalisté na místě nalezli tělo mladé ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Následujícího dne objevili přibližně třicet metrů od prvního nálezu další ženské tělo. Obě oběti byly následně identifikovány jako britské turistky Joanne Walters a Caroline Clark. Soudní pitvy odhalily mimořádně brutální způsob usmrcení. Joanne Walters utrpěla četná bodná poranění, z nichž některá zasáhla životně důležité orgány. Jedna z ran poškodila také páteř, což mohlo způsobit ochrnutí. Caroline Clark byla opakovaně střelena do hlavy. Na místě nálezu byly zjištěny také okolnosti nasvědčující sexuálnímu násilí. Zvláštní pozornost vzbudil i způsob, jakým pachatel s těly obětí naložil. Obě byla ukryta v mělkých hrobech a zakryta vegetací. Rozložení ostatků i některých osobních věcí naznačovala, že je pachatel pečlivě naaranžoval. Podrobněji se o nálezu později zmiňoval soudního psychiatr: „Pohřešovaná ležela tváří k zemi s jednou paží nataženou vpřed, hlava spočívala na ruce a nesla stopy opakovaného průstřelu. Pitevní zpráva potvrzuje několik vstřelů do lebky, které naznačují, že vrah postupně natáčel její hlavu podle své vůle. Jednalo se o mimořádně chladnokrevnou vraždu, i když tato praxe, podivným způsobem aranžovat mrtvá těla obětí, není u sériových vrahů ojedinělou.“ Přestože policie zahájila rozsáhlé vyšetřování, nepodařilo se jí pachatele identifikovat. V té době navíc stále zůstávalo nevyřešeno několik dalších zmizení mladých cestovatelů, kteří se pohybovali v oblasti dálnice Hume. Jednotlivé případy však byly původně vyšetřovány odděleně a jejich možná vzájemná souvislost tak nebyla zřejmá. Zásadní průlom přišel až 5. října 1993. Muž, který v odlehlé části lesa Belanglo hledal dřevo, objevil lidské kosti. Přivolaní policisté následně nalezli ostatky dalších dvou osob. Ukázalo se, že jde o Jamese Gibsona a Deborah Everist, kteří zmizeli koncem prosince 1989. Forenzní vyšetření prokázalo, že oba zemřeli násilnou smrtí. Gibson utrpěl několik bodných ran, z nichž některé zasáhly páteř a životně důležité orgány. Také Everist byla pobodána, na jejích ostatcích však byly patrné i známky tupého násilí, včetně poranění lebky a čelisti.

Nález dalších dvou zavražděných turistů potvrdil nejhorší obavy kriminalistů. Ve stejném lese byla během necelých třinácti měsíců objevena čtyři těla mladých cestovatelů. Podobnost případů stále výrazněji ukazovala na možnost, že za vraždami stojí jediný pachatel. Policie proto v říjnu 1993 vytvořila speciální vyšetřovací tým Task Force Air, do jehož čela se postavil zkušený detektiv Clive Small. Tým tvořilo zpočátku přibližně dvacet kriminalistů a analytiků. Jeho úkolem bylo sjednotit dosavadní poznatky, objasnit čtyři vraždy a prověřit další nevyřešená zmizení. „Kat z Belango Forest“ říkali členové speciální vyšetřovací skupiny neznámému pachateli. Případem byla vyděšena celá Austrálie a zprávy o něm vycházely téměř každý den. Za pomoc k dopadení byla dokonce vypsána odměna 500 000 australských dolarů – nejvyšší odměna v australské historii. Rozsáhlé pátrání v lese Belanglo mezitím pokračovalo. Dne 1. listopadu 1993 nalezli kriminalisté kosterní ostatky německé turistky Simone Schmidl. Pitva později odhalila několik bodných poranění, včetně ran zasahujících páteř. O dva dny později byly objeveny ostatky posledních dvou obětí, německých turistů Gábora Neugebauera a Anji Habschied. Neugebauer utrpěl několik střelných poranění hlavy. Anja byla zavražděna mimořádně brutálním způsobem: pachatel jí oddělil hlavu od těla. Její lebku se navzdory rozsáhlému pátrání nikdy nepodařilo nalézt.

Les Belanglo

Pozornost kriminalistů se postupně obrátila k Ivanu Milatovi. V jeho minulosti totiž objevili incident z roku 1971, kdy byl obviněn z únosu dvou stopařek a znásilnění jedné z nich. Přestože jej soud později obžaloby zprostil, způsob provedení útoku nápadně připomínal okolnosti zmizení zavražděných turistů. Ještě důležitější stopu však představovalo svědectví Paula Onionse, kterému se v lednu 1990 podařilo uniknout ozbrojenému útočníkovi poblíž lesa Belanglo. Když se Onions v listopadu 1993 dozvěděl o nálezech zavražděných cestovatelů, kontaktoval australskou policii a připomněl svůj čtyři roky starý zážitek. Kriminalisté následně dohledali původní policejní záznam jeho oznámení a zjistili, že popis útočníka odpovídá Milatovi. Onions byl proto pozván zpět do Austrálie, kde mu vyšetřovatelé předložili fotografie podezřelých. Bez váhání mezi nimi označil Ivana Milata za muže, který jej tehdy napadl. Jeho identifikace se stala jedním z rozhodujících průlomů celého vyšetřování.

22. května 1994, krátce po svítání, obklíčili ozbrojení policisté Milatův dům. Věděli, že podezřelý vlastní řadu střelných zbraní, a proto se jej nejprve pokusili přimět, aby vyšel ven a dobrovolně se vzdal. Po přibližně půlhodinovém vyjednávání Milat skutečně vyšel z domu a byl zatčen. Policie současně zahájila koordinované domovní prohlídky v jeho domě i v nemovitostech několika příbuzných. Při nich objevili rozsáhlý arzenál zbraní, ale především množství osobních věcí zavražděných turistů. Mezi nimi byly kusy oblečení, batohy, spacáky a další cestovní vybavení. Některé předměty se nacházely dokonce ukryté ve stěnách domů.

Milatův modus operandi používaný ke zmocnění se obětí byl stále stejný. Podobně jako jiní sérioví vrazi i on trpělivě a v pravidelných intervalech projížděl po dlouhé dálnici Hume. Když zahlédl na silnici vhodný objekt, zastavil ve svém modrém voze a nasadil přívětivou tvář. Jen co si ale byl jistý, že ti, které přibral, se ocitli bezvýhradně v jeho moci, vše se rychle změnilo. Když lidé poznali, že jsou uneseni, bylo už příliš pozdě. Milat vytáhl zbraň a stopaře rychle spoutal. Bývalý vrchní policejní důstojník Cliv Small uvedl: „Milat se cílevědomě zaměřoval na nezávislé turisty s batohy, protože byli odděleni od svých příbuzných a přátel. Byla tudíž malá pravděpodobnost, že by jejich rodiny věděly, kde se momentálně pohybují a co dělají.“ Když byly oběti spoutané a plně v jeho moci, následoval „výlet“ do Belango Forest, kde již jeho konání bylo různorodé.

Brutalitu útoků znázorňuje triko Joanne Walters

Milat dobře znal odlehlé oblasti australské buše, kde mohl své oběti napadnout, aniž by riskoval, že jej někdo vyruší. To jak potom s unesenými lidmi nakládal, se vymyká normálnímu chápání. Zde je záznam soudního psychiatra Roda Miltona: “Způsob, jakým vraždil, byl šokující. Některé oběti byly vystavené mučení. Někteří z unesených byli sexuálně zneužiti a poté zavražděni. Jiné používal jako terč ke střelbě. Milat byl člověk, který se vyžíval v zabíjení. Liboval si v pocitu moci a sexuálním požitku, jaký mu jeho oběti poskytovaly. Podle mého názoru to byla zběsilost, jež se stala příčinou exploze jeho násilí.“ Některým svým obětem porušoval páteř, což byla patrně cílená snaha lidi nejen fyzicky paralyzovat, ale podrobit je absolutně vlastní moci. Milat nešťastníky pokaždé svázal, sexuálně zneužil a podrobil neuvěřitelně krutému mučení. Někteří měli během mučení obličej zakrytý částmi vlastního oblečení a měli roubík, to znamená, že byli oslepeni a umlčeni ve chvíli, kdy do nich sadista řezal a bodal. Patrně právě to Milata vzrušovalo ještě víc - mohl experimentovat různými způsoby, jimiž oběti zabíjel. Některé prostě utloukl a ubodal, jiné uškrtil. Další zas rozstřílel. Brutalita vražd se každou další zvyšovala. Podobně jako jiní sérioví vrazi – např. Bundy, Gacy, Dean Corll i on rád vykonával dvě vraždy najednou. Je pravděpodobné, že mužské oběti se zbraní v ruce nutil sledovat, jak znásilňuje a ubližuje jejich partnerkám, aby demonstroval svoji moc. Stejně jako jiní sadističtí vrazi reguloval nejen surový způsob umírání obětí, ale rozhodoval i o tom, co se s mrtvými těly dělo pak. Mrtvoly aranžoval do bizarních poloh a dopouštěl se tzv. „overkillu“ - tedy používal míru násilí mnohem větší, než, která byla potřebná k jejich usmrcení. Po více než deseti letech od Milatova zatčení to popsal Clive Small, velitel jednotky pro zvláštní úkoly, která měla na starosti vyšetřit vraždy turistů. Milatovo zacházení s oběťmi popsal jako „jednání, jež směřuje k zabití človka a ještě mnohem dál, protože pokračuje i potom“. Rovněž množství nedopalků nalezených u mělkých hrobů obětí naznačovalo, jak dlouho musel na místě činu být a užívat si utrpení obětí. Když se toho nabažil, vzal mrtvole osobní předměty, ať se jednalo o cokoli, protože si je přál ponechat, zřejmě aby je mohl později využívat pro oživení svých hrozných skutků. Zmrzačená těla pak nedbale ukryl pod provizorní pokryv z větví a listí.

Během let 1989 - 1992 Milat v oblasti lesa Belanglo obdobným způsobem usmrtil sedm lidí. Tedy aspoň ty, o kterých se ví. Jeden z jeho bratří prohlásil, že Ivan má asi na svědomí víc než osmadvacet vražd, a že se s tím přiznal jejich matce, která ale mezi tím zemřela. Bylo prokázáno, že skutečně existuje pravděpodobná spojitost mezi některým nevyjasněnými zmizeními a jím. Ivan Milat se ovšem nikdy veřejně nepřiznal k žádné ze spáchaných vražd, ač minimálně u sedmi výše popsaných byla jeho vina bezpečně prokázána.

Kamerám nepřístupný soudní proces sledovala všechna média a dostavili se na něj rovněž všichni pozůstalí. Ian Clark (otec Caroline Clark) vzpomínal na jednu chvíli při přelíčení, kdy byl již poněkud skleslý vrah Milat podroben křížovému výslechu a na jednom místě se prořekl při chytře položené otázce ohledně rukavic. Dočista zmatený tehdy nervózně zaječel: „Nikdy jsem při tom nenosil žádné…“ a zarazil se. „V tu chvíli jste mohli slyšet spadnout špendlík. To byl silný moment,“ vzpomínal Ian. Otec zavražděné Simone Schmidl zas vzpomínal, jak odcházel od lavice pro svědky kolem Milata: „Stál jsem asi tři metry vedle toho muže a nevěděl, co bych měl dělat. Předsevzal jsem si, že na něj plivnu, ale on se na mě jen výsměšně díval. Ukázal jsem mu svou pěst a dnes si myslím, že se tomu smál. Působil klidně, přímo uvolněně. Vysmíval se mi a já jsem si netroufl mu v soudním sále uhodit pěstí do obličeje. Dnes toho velmi lituji.“

Sám Milat i nadále prohlašoval, že je zcela nevinný. „Nemám s těmi obviněními nic společného. Jsem nevinný. Všechny důkazy, které policie našla v mém domě, mi nepatří. Byly mi podstrčeny, pravděpodobně policií.“ V tomto stylu se svojí verzí dospěl i k závěrečné řeči, kdy puvedl jen: „Není proč se obhajovat. Jsem nevinný a nemám s celou tou historií nic společného. Nemám nic dalšího, co bych řekl.“

Nakonec se k Milatovi obrátili zády i někteří členové jeho rodiny, což potvrzují slova jeho bratra Georgie: „Myslím, že byl víc než zvrácený.., on byl definitivně odepsaný. Někteří z bráchů říkali, že v něm musí být něco špatného. Něco špatného? Ovšemže v něm bylo něco špatného. A to vězení, ve kterém teďka sedí…Je to speciální vězení uvnitř kriminálu. Co tam bude dělat? To vážně nevím…Nevím a je mi to vlastně jedno. Je to jeho chyba, že takhle skončil. On byl celý život v jednom ustavičném průšvihu.“

Nalezený arzenál zbraní

27. července byl Ivan Milat odsouzen za sedm vražd a jeden pokus o vraždu, k sedmi po sobě jdoucím doživotním trestům odnětí svobody (plus 18 let) bez možnosti podmínečného propuštění. Při vyhlášení rozsudku mnoho diváků tleskalo, pozůstalí se objímali. „Měl by být zastřelen“, uvádí matka jedné ze zavražděných. Další pozůstalá pokračuje: „Tento muž nemá duši, žádné svědomí. Taky to ale není zvíře. Je prostě jen zlý… Je to moje vina, nechala jsem ji jít. Ale jak chcete zastavit devatenáctiletou?“, uzavřela s pláčem. Milat naopak ani po vyhlášení rozsudku nepřiznal vinu. Jeho rodina zůstávala rozdělená a někteří příbuzní se jej nadále zastávali. Napjatou atmosféru provázely také střety s novináři, kteří se snažili zjistit, zda se na vraždách mohl podílet některý z jeho bratrů.

Hned první den po nástupu do věznice Maitland Gaol byl Milat fyzicky napaden a zbit jiným vězněm. V květnu 1997, necelý rok po svém odsouzení, se společně s odsouzeným pašerákem drog a bývalým sydneyským radním Georgem Savvasem podílel na přípravě útěku z vězení. Plán počítal s přemožením dozorců, překonáním vězeňských zdí a pomocí kompliců čekajících venku s automobily a střelnými zbraněmi. Vězeňská služba však přípravy odhalila pomocí skrytých odposlechů, kamer a informátorů a útěku zabránila. Následujícího dne, 18. května 1997, byl šestačtyřicetiletý Savvas nalezen oběšený ve své cele. Milat byl mezitím přemístěn do jiné věznice a následně skončil ve vysoce střeženém nápravném zařízení Goulburn v Novém Jižním Walesu.

26. ledna 2009 si Ivan Milat v cele uřízl malíček plastovým nožem. Uříznutý prst vložil do obálky adresované Nejvyššímu soudu Austrálie a předal ji dozorci. Svým činem chtěl zřejmě upozornit na údajnou justiční chybu a dosáhnout nového projednání svého případu. Milat totiž i nadále trval na své nevině a opakovaně se neúspěšně pokoušel zvrátit odsuzující rozsudek. Po tomto incidentu byl pod přísným dozorem převezen do Goulburnské nemocnice, nicméně, 27. ledna byl převezen zpět do věznice, když lékaři rozhodli, že přišít zpět uříznutý prst není možné. Nešlo přitom o jeho první sebepoškození. Již v roce 2001 spolkl několik žiletek a dalších kovových předmětů.

Ivan Milat je odváděn z nemocnice po ošetření ruky(2009)

V květnu 2019 lékaři Ivanu Milatovi diagnostikovali rakovinu jícnu a žaludku v pokročilém stadiu. Bylo zřejmé, že mu zbývají poslední měsíce života. Vyšetřovatelé se proto ještě naposledy pokusili získat informace o jeho zločinech a případných dalších obětech. Během následujících pěti měsíců jej celkem osmkrát navštívili ve vězení a v nemocnici. Přehrávali mu mimo jiné výpovědi pozůstalých a doufali, že jej blížící se smrt přiměje k přiznání. S Milatem to však ani nehnulo. Nadále trval na své nevině a odmítal sdělit jakékoliv informace. Tajemství případných dalších vražd si tak odnesl do hrobu. Zemřel 27. října 2019 ve věku 74 let na nemocničním oddělení věznice Long Bay v Sydney