Karel Dvořák

31. 1. 2022

Karel Dvořák - zapomenutý československý sériový vrah a nejmladší český vrah, který připravil o život nejméně tři osoby, další dva lidi se zavraždit pokusil a u několika dalších měl vraždu v plánu. Tento recidivista mezi ostatními pachateli vyčníval především svou extrémně agresivní osobností a velkým množstvím zločinů nejrůznějšího druhu spáchaných ve velmi mladém věku. Po svém zadržení spáchal sebevraždu.

  • Narozen: 1949

  • Zemřel: 1973

  • Stát: Československo

  • Počet obětí: 3

  • Vražedná aktivita: 1959-1973

  • Přezdívka:"nejmladší český vrah"

Dvořák foto - ořez.jpg

Zapomenutý československý sériový vrah

V tomto článku vám netradičně odhalíme doposud nezveřejněný, ale přitom naprosto raritní případ české kriminalistiky, který lze z mnoha důvodů označit za ojedinělý a extrémní. Mimořádný je nejen rozsah trestné činnosti a následky, které způsobila, ale především osobnost hlavního pachatele – zapomenutého sériové vraha a zároveň pravděpodobně vůbec nejmladšího vraha v české historii. Ten pouze shodou okolností stihl zavraždit „jen“ tři osoby a minimálně dvě další se zavraždit pokusil, protože nebýt jeho dopadení, o život mohlo přijít dalších šest lidí, neboť jejich vraždu plánoval! Případ jsme pro vás „vytáhli“ přímo z policejních archivů, které autorovi sloužily jako zdroj informací (pozn. z právních důvodů byla jména osob změněna). Teď se už však spolu ponořme do samotného příběhu.

Vražda č. 1

Tento nevšední případ se začal psát jednoho letního rána roku 1973. Tehdy se na obvodní oddělení veřejné bezpečnosti obrátil muž s tím, že při ranní návštěvě své tety ji v jejím domku našel mrtvou. Čtyřiasedmdesátiletá Božena Květoňová ležela zakrvácená na posteli a ze stavu těla i obydlí bylo synovci naprosto jasné, že se ocitl na místě brutální vraždy. Když na místo činu dorazila výjezdová skupina, kriminalisté zjistili, že jde o malý jednopodlažní domek o dvou místnostech s neudržovanou zahradou, kde bylo dříve provozováno zahradnictví. Kriminalisté nalezli oběť ležící na posteli na zádech, s nohama spuštěnýma na zem. Na krku měla hlubokou nejméně 12 cm dlouhou řeznou ránu, na prsou bodné rány a několik zhmožděnin a ran na hlavě. Vedle mrtvoly ležela zkrvavená břitva a celý domek nesl stopy prohledávání. Věci byly zpřeházeny a na zemi ležely především veškeré písemnosti zemřelé a taktéž její vkladní knížky. Vyšetřovatelé dále zjistili, že do domu bylo pravděpodobně vniknuto přes přistavený skleník, v jehož čelní stěně byla vyražena jedna skleněná tabule. Na dveřích z chodby do kuchyně pak byly zajištěny stopy po páčení.

Stopy prohledávání 2 (SerialKillers.cz).png
Stopy prohledávání.jpg

Stopy prohledávání obydlí

Místo, kudy se pachatel dostal do domku (SerialKillers.cz).png

Šipkou je označeno místo, kde pachatel vniknul do obydlí

Po ohledání místa činu byla neprodleně nařízena pitva zavražděné. Dvojice lékařů, kteří pitvu prováděli, zjistili, že jde o ženu 152 cm vysokou. Zemřela násilnou smrtí, protože si zjištěná zranění rozhodně nemohla způsobit sama a příčinou smrti bylo vykrvácení z pravé krční žíly. Rána v čelní krajině byla způsobena zaživa - tupým předmětem velkou silou, lebeční klenba byla proražena, ale toto zranění nebylo příčinou smrti. Mezi další poranění pak patřily čtyři bodné rány v hrudi a již zmíněná, smrtelná, hluboká řezná rána v krční krajině.

Vyšetřovatelé tedy začali prověřovat styky paní Boženy, stejně jako osoby s kriminální minulostí, dříve trestané pro majetkové nebo násilné trestné činy, ale přes velké nasazení policistů prvotní vyšetřování nebylo korunováno úspěchem.

Místo činu - vražda paní Boženy (SerialKillers.cz).png

Místo činu

Vražda č. 2

Pachatel vraždy staré ženy stále unikáO dva týdny později nahlašuje policii v ranních hodinách jeden z houbařů nález mrtvoly mladého děvčete poblíž bývalých jatek u železniční trati. Šetřením je zjištěno, že jde o tělo čtrnáctileté dívky jménem Marta Jedličková, která je svými rodiči pohřešovaná od předchozího večera. Ti na místní služebně nahlásili, že odpoledne odjela se svou kamarádkou a třemi mladíky do kina v blízkém okresním městě a od té doby o ní nemají žádné informace.

Nervózní rodiče osudného večera kontaktovali nejprve dceřinu kamarádku, se kterou do kina vyrazila. „Marta s námi nakonec do kina vůbec nešla. Bylo jí zle, tak se vrátila domů. Copak ještě nepřišla?“, divila se. Vyděšení rodiče tak ihned zalarmovali sousedy a vydali se dceru hledat. Vzhledem k tomu, že se jim ji nedařilo nalézt, vyrazili ještě v průběhu večera na služebnu policie.

Následující ráno jim ale přineslo smutné rozzuzlení. Nález těla mladé dívky předznamenával, že se Marta domů již nikdy nevrátí. „Mrtvola dívky ležela naznak, svetřík, včetně podprsenky, měla vyhrnutý nad prsa, dlouhé dámské kalhoty a spodní kalhotky měla svlečeny tak, že z levé nohy byly staženy úplně a na pravé noze shrnuty až ke kotníku. Byly zjištěny mnohočetné zhmožděniny na hrdle, včetně tří podélných krevních výronů, a na levém prsu byly známky kousnutí,“ takto byl stav těla zaznamenán v protokolu o ohledání. Všechny okolnosti případu naznačovaly, že se jedná o sexuální vraždu. Přátelé, kteří dívce předchozího dne dělali společnost, byli ihned předvedeni k podání vysvětlení, z něhož vyplynulo, že zavražděná s nimi do kina opravdu nešla. Předtím se totiž parta zastavila v jedné restauraci, kde čtrnáctiletá Marta vypila během dvou hodin celkem šest piv, z čehož se jí udělalo nevolno. Požádala tak jednoho známého, který s nimi toho dne byl, aby ji doprovodil zpět domů a od té doby jí nikdo z nich neviděl. Po skončení filmu stál mladík, který dívku doprovázel, před kinem, kde ostatním oznámil, že když procházeli městem, potkali čtyři cizince, asi Jugoslávce, a ona s nimi odešla. Prý ji pustit nechtěl, a proto se s nimi popral. Rvačkou též vysvětloval krev na své letní bundě. „Sama nevím, co mě to napadlo, že jsem toto jejím rodičům hned neřekla,“ kála se před kriminalisty kamarádka zavražděné, která předchozího večera tuto pasáž před rodiči pátrajícími po své dceři vynechala.

Slečna Marta - oběť č. 2 (SerialKillers.cz).png

Místo činu 2

Stejně jako v prvním případě, i zde byla ještě v den vraždy nařízena pitva prováděná soudními znalci z oboru soudního lékařství. Pitva nakonec prokázala, že k smrti vedlo poranění krku, v jehož důsledku se dívka udusila. Ač bylo zjištěno, že již nejde o pannu, v pochvě nebyly nalezeny spermie, tedy k pohlavnímu styku pravděpodobně před smrtí nedošlo. Oběť podle lékařů jedla naposledy několik hodin před smrtí a v krvi měla 0,86 promile alkoholu. Znalci též uvedli, že poranění, resp. smrt, byla jednoznačně způsobena druhou osobou.

Máme tu tedy druhou vraždu spáchanou v blízkosti malé obce v průběhu jednoho jediného měsíce! Vyšetřovatelé však v tomto případě mají podezřelého. Pozornost totiž samozřejmě zaměřují na mladíka, který byl se zavražděnou Martou naposledy. Po prvotním prověření zjišťují, že byl v minulosti šestkrát soudně trestán, z posledního trestu byl propuštěn teprve před půl rokem, navíc mu byl nařízen ochranný dohled. Oním mladíkem je čtyřiadvacetiletý Karel Dvořák, který se do městečka přestěhoval před pouhými třemi měsíci, přesto do zaměstnání řádně nedochází a v bydlišti nemá dobrou pověst.

Dopadení

Výše uvedené informace dávají tušit, že právě Dvořák by mohl být vrahem mladinké Marty. Ostatně vyšetřovatelé měli v tomto ohledu také brzy jasno a zadržený se jim po krátkém prvotním zapírání ještě téhož dne k vraždě doznal. K osudnému dni uvedl: „Marta vypila v restauraci, kde seděli před začátkem filmu, šest piv a udělalo se jí nevolno a zvracela. Proto odmítla jít do kina. Údajně chtěla jít na autobus a odjet zpět domů. Protože jsem věděl, že žádný autobus v tu dobu nejede, nabídl jsem se, že jí doprovodím. Když jsme procházeli lesem, chtěl jsem na ní vykonat soulož, ale protože to odmítla a kladla odpor, začal jsem ji rdousit. Když upadla do bezvědomí, začal jsem ji svlékat, ale protože měla menstruaci, od záměru jsem upustil. Protože jsem si však uvědomil, že by pravděpodobně mé jednání ohlásila státní bezpečnosti, usmrtil jsem ji. Nejprve jsem ji rdousil, potom jsem ji asi třikrát udeřil malíkovou hranou ruky do hrdla. Pak jsem odešel před kino a řekl všem připravenou verzi s cizinci. Proto jsme ji pak hledali po městě až do 23hod, kdy odjíždí poslední autobus do místa bydliště“.

Vrah dívky byl tedy v rukou policie. S ohledem na jeho kriminální minulost, vyšetřovatelé zadrženého vytypovali i jako možného pachatele vraždy seniorky z počátku léta, a proto byl podezřelý v dalším výslechu vytěžován i ohledně tohoto trestného činu. Tím Dvořákovy zábrany naprosto padly. Informace, které kriminalistům následně poskytl, jim přímo vyrazily dech! Vyslýchaný totiž vraždu paní Boženy nejen doznal, ale dle vyšetřovatelů se jí přímo chlubil. Také se rozpovídal o svém komplici a partnerce, která jim dala tip, ale především se přiznal i k dalším velmi závažným zločinům, včetně vraždy, kterou měl spáchat jako teprve desetiletý hoch!

Díl 2

Hlavní aktéři případu

V předchozím dílu byla popsána brutální vraždy paní Boženy, kterou pachatel sprovodil ze světa v jejím domku, a také násilná smrt mladé Marty, jíž se stala osudnou volba doprovodu. Tím byl čtyřiadvacetiletý Karel Dvořák, který se k oběma zločinům doznal. U výslechu se kriminalistům rovněž zmínil o své partnerce a o svém údajném komplici. Než se na jednotlivé zločiny a případnou roli dotyčných zaměříme podrobněji, pojďme si nejprve přiblížit osobnosti a životní cesty těchto aktérů.

Karel Dvořák

Jelikož známé rčení trefně praví: “Vrahem se člověk nerodí, vrahem člověk se stává“, zvídavého čtenáře zřejmě zajímá, jaká byla minulost a rodinné pozadí popisovaných osob, a co formovalo jejich osobnost. O hlavním podezřelém se podařilo v tomto o hledu zjistit následující informace: Karel Dvořák se narodil v roce 1949 a ve věku jednoho roku byl adoptován. V šesti letech byla adoptivní matka odsouzena k dlouhodobému trestu odnětí svobody za trestný čin „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ a adoptivní otec na výchovu sám nestačil, proto byl malý Karel umístěn do dětského domova. Ve škole prospíval velmi dobře, ale ve 13 - 14 letech začal z dětského domova utíkat a „venku“ se začal dopouštět vloupání do různých objektů. Tomuto kriminálnímu stylu života zůstal věrný až do svého zadržení v roce 1973, přičemž i přes svůj relativně nízký věk byl v té době již celkem šestkrát soudně trestán. Z posledního trestu byl propuštěn pouhý půl rok před výše popsanými vraždami. Podle policistů šlo o zkušeného recidivistu, který se nikdy ke své trestné činnosti nedoznával a byl zvyklý si část ukradených věcí a peněz někam ukrývat „na horší časy“, aby je policie u něj nenalezla a nezabavila. Později k němu vyšetřovatelé uvedli, že jeho trestná činnost za krátké období po posledním propuštění z vězení a jeho klid, s jakým při výsleších vše detailně popisoval, svědčily o tom, že u něho nebyl vůbec rozvinutý vztah a úcta k lidskému životu.

Ve svém okolí byl Dvořák známý jako mimořádně surový, bezohledný, sobecký a egoistický jedinec, který si ostatní podřizoval jakýmikoli prostředky. V době zadržení byl zaměstnán jako horník, ale v práci měl četné absence a později do ní nedocházel vůbec. Co se týče jeho nejbližších, bylo zjištěno, že v poslední době žil s jistou Annou Pokornou, kterou označil za osobu, která mu měla dát tip na objekt bývalého zahradnictví, a hodně se družil s teprve osmnáctiletým Pepou Šímou, kterého označil jako spolupachatele a vykonavatele vraždy seniorky Boženy. Kriminalisty tedy pochopitelně zajímaly i tyto osoby a rovněž vzájemný vztah všech zainteresovaných.

Anna Pokorná

Anna Pokorná, žena narozená v roce 1933, dlouhá léta pracovala v kravínu v Příbrami, kde žila se svým manželem a jejich pěti společnými dětmi. Její manžel byl údajně alkoholik, který k ní byl v opilosti hrubý a jednou ji dokonce zbil. Někdy počátkem 70. let si měl navíc najít milenku, a tak se počátkem roku 1973 žena i s dětmi (7-14 let) odstěhovala do menšího města, kde opět nastoupila do kravína (s platem 800 Kč). V městečku náhodou narazila na Karla Dvořáka, kamaráda jejího manžela, který se s ní znal asi 4 roky. Poté, co osud zavál tuto dvojici do stejného města, začali spolu někdy na jaře roku 1973 bydlet a žena si měla o šestnáct let mladšího Dvořáka takzvaně „vydržovat“.

Podle Anny Pokorné o klasický partnerský, respektive milostný, vztah nešlo. Ač žena připouštěla, že spolu dvakrát pohlavní styk měli. Co se týká poměrů v domácnosti, lze uvést, že se v ní téměř denně pil alkohol a čichal trichlorethylen, který dokonce jednou dostalo čichat i jedno z jejích dětí. Dvořák navíc děti surově bil, takže některé z nich ze strachu raději chodily spát do kůlny na slámu. Nejstaršího syna Anny, kterému bylo teprve 13, nutil, aby s ním páchal některá vloupání. Koncem jara začal do domácnosti, mimo jiných, často docházet i Josef Šíma, který se postupně stal nejbližším Dvořákovým kumpánem.

Znalecký posudek (psychiatrie) 5 - Pokorná.jpg

Úryvek z psychiatického posudku A. Pokorné

Josef Šíma

Josef Šíma se narodil roku 1954 jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec, pracující jako traktorista, byl jednou soudně trestán a sám Josef o něm později vypověděl, že dříve „hodně pil“, a proto ho nenáviděl, jelikož jeho alkoholismus byl v domácnosti častým předmětem sváru. Pepova matka si kvůli tomu dokonce jednou demonstrativně podřezala zápěstí. O ní Josef později uvedl, že ač šlo o nervózní ženu, která otce v opilosti často provokovala, měl ji velmi rád a více tíhnul právě k ní. V posledních letech, když otec s pitím alkoholu přestal, se atmosféra v rodině velmi zlepšila a Pepa jej od té doby hodnotil jako „miliónového tátu“.  Sám o sobě uvedl, že v dětství jednou z domova utekl, ale za školu nikdy nechodil. Když začal chodit do zaměstnání (pracoval jako požárník s platem 1500 Kč/měs), našel si partu, s níž trávil více času než doma. V období před svým zadržením docházel k rodičům prakticky jen v sobotu a v neděli. Uznával, že občas ve výchově vzdoroval, byl neposlušný a nepodrobivý a měl kvůli tomu s otcem několik vážnějších výstupů.

A jak Pepu Šímu vidělo jeho okolí? Rozhodně nešlo o extrémně agresivního člověka, a ani nebyly zjištěny žádné výrazné prohřešky v jeho chování a vystupování na veřejnosti. V zaměstnání jej hodnotili jako méně iniciativního, flegmatického, někdy trochu drzého a pro své chování ne úplně oblíbeného pracovníka. Měl časté pozdní příchody a v prvním pololetí roku 1973 nepřišel do práce celkem 15x. Byl i kázeňsky trestán, ale o žádného mladíka, který by tzv. „rostl pro kriminál“, podle všeho nešlo.  Pozdější znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie jej označili za trochu klackovitého, nedisciplinovaného, ale jinak veselého a poměrně nekonfliktního člověka, který se jen někdy něčeho drze dožaduje…

Znalecký posudek psychologický 5 - Šíma.jpg

Úryvek z psychologického posudku J. Šímy

Z  výše uvedených informací vyplývá, že osmnáctiletý Pepa byl celkem běžný kluk. Možná trochu „sígr“, který se ale v poslední době dostal do „špatné společnosti“, díky čemuž se začal dopouštět trestné činnosti (např. řídil opilý auto bez řidičáku, stáčel kilometry na vypůjčených automobilech, kradl benzín). S Karlem Dvořákem se seznámil v březnu 1973, tedy v době, kdy začal páchat tyto „lumpárny“, ale pravidelně se začali stýkat až koncem jara. Brzy ale vše nabralo rychlý spád, na jehož konci byla surová vražda…

Tolik tedy k Dvořákově „spolubydlící“ a k jeho parťákovi ve zločinu. Než se však ve vyprávění posuneme dál a popíšeme, čeho všeho se dotyční dopustili, pojďme se ještě na moment zastavit u vzniku a povahy nevyváženého kriminálního spojenectví „Pepy a Karla“. Nebylo zjištěno, kde se tito mladí muži seznámili. Zřejmě přes společné známé, protože v „partě“ byli ještě další dva mladící (pozn. ti o většině „akcích“ Pepy a Dvořáka nevěděli). Jisté je, že o šest let starší Dvořák prý Pepu Šímu ihned zaujal, a to především svým silným, hrubým chováním a sebevědomým vystupováním. Jak sám Šíma později uvedl, vždy k němu vzhlížel, protože mu přišlo, že se Karel Dvořák ničeho nebojí.  Z počátku se mu také jevilo, že je dobrý člověk… Tedy minimálně do okamžiku než jej zmlátil, protože se nechtěl podrobit jeho vůli. Ač již v té chvíli pociťoval mladší z mužů k Dvořákovi respekt a domníval se, že je lepší se mu podvolit, teprve po vraždě se ho začal doopravdy bát. Obzvlášť s ohledem na to, že jej sám popsal jako unáhleného, zbrklého muže, který chce mít vše ihned a nedokáže čekat. Bez povšimnutí vyšetřovatelů nezůstalo to, když Pepa u výslechu rovněž uvedl, že Dvořák má rád hodně mladé dívky a souloží s nimi. O tom ale až v dalším dílu…

Díl 3

Zločiny z pohledu pachatelů - vražda v „zahradnictví“

V předešlých kapitolách jste se seznámili se zločiny očima výjezdové skupiny. Také jsme vám představili jednotlivé aktéry, jejich osobnosti a jejich životní peripetie. V tomto dílu se jednotlivým zločinům budeme věnovat opětovně, tentokrát však z perspektivy pachatelů. Popíšeme to, jak je prezentovali při výsleších a rovněž zmíníme jejich další, doposud neuvedená, provinění.

Za prvé tu máme vraždu seniorky Boženy Květoňové spáchanou v objektu bývalého zahradnictví. Jakožto spolupachatele v tomto případě Karel Dvořák označil osmnáctiletého Pepu Šímu, s nímž se osudného dne setkal v bytě Anny Pokorné. Ta již dříve dostala od Dvořáka za úkol vytipovat v obci vhodný cíl pro loupež a do oka jí padl právě domek čtyřiasedmdesátileté seniorky, neboť existoval předpoklad, že žena by doma mohla mít větší finanční prostředky. Asi týden před vraždou Anna Pokorná svému druhovi sdělila, že seniorka žije sama a ve vsi se říká, že je spořivá a z dříve provozované živnosti by mohla mít ušetřeny nemalé peníze. Tento cíl evidentně Dvořáka zaujal a život šetřivé důchodkyně se chýlil k tragickému konci.

Osudného večera se Dvořák a Pepa nejprve v bytě Pokorné posilnili alkoholem. Asi ve 23:00 se vyzbrojeni nožem a srozuměni s tím, že seniorku pravděpodobně zabijí, pěšky vydali k jejímu domu. Dírou v plotě prolezli na zahradu, kde vzal Dvořák kilové závaží a poté, skrz skleník, kde vyrazili naprasklou tabuli, vnikli do budovy.

Budoucí oběť v tu chvíli klidně spala ve své posteli. Lupiči ji vzbudili, přičemž ji oslnili světlem z baterky směřujícím přímo do jejího obličeje a představili se jí jako příslušníci Státní Bezpečnosti. Požadovali po ní, aby jim sdělila, kde má uschované peníze a další cennosti. „Řekl jsem jí, aby vstala, že jsem od Bezpečnosti… ona říkala, že je sama, a že žádné peníze nemá… řekl jsem mu „Pepo, dělej něco!“… On měl nůž za zády a bodl jím ženu hluboko do břicha… nekřičela, ani nevydávala žádné zvuky… Potom bodl znova…nemohu říct kolikrát, vím jen, že jednou jí také bodl do krku…“, prezentoval osudný den Dvořák. Rozespalá a pobodaná žena ale ani tak úkryt prozradit nechtěla. Prý pouze seděla na posteli a opakovala: „Co to děláte? Co to děláte“, načež ji Dvořák vší silou udeřil závažím do hlavy. Po této ráně se paní Božena svalila na postel a začala chroptět. Pachatelé na nic nečekali a začali domek prohledávat. Snažili se najít peníze, šperky, no vlastně cokoli, co by mělo nějakou hodnotu. K jejich velké nevoli však objevili pouze 400 Kčs a několik mincí ze žlutého kovu. Tento lup je zcela pochopitelně příliš neuspokojil, a tak vzali v kuchyni nákupní tašku a vzali za vděk i potravinami a skleněným džbánem na pivo. Fatální důsledky pak měl nález staré břitvy, tu totiž jeden z pachatelů následně neváhal použít a ženě s ní prořízl hrdlo. A právě toto je chvíle, ve které se verze obou kumpánů začínají rozcházet. Kdo oběti způsobil toto poranění, které bylo označeno za smrtelné? Patrně čtenáře nepřekvapí, že oba zapřísahali svou nevinu a za pachatele označili vždy toho druhého. Rozpory ve výpovědích zatím ponechme stranou. Nezpochybnitelné v tuto chvíli bylo, že Anna Pokorná dala mužům tip, a ti poté seniorku zavraždili, přičemž na fyzickém útoku se nějakou měrou podíleli oba.

Tělo Boženy Květoňové.png

Tělo paní Boženy

Jízda na vlně zločinu

Dvořák, Šíma a Pokorná ale nezaháleli a výše uvedená vražda nebyla jejich jediným proviněním proti zákonu. Všichni z nich spáchali několika dalších deliktů. Některé z nich realizovali před vraždou v zahradnictví, jiné až po ní. Několik z nich spáchal Dvořák sám, na dalších participovali společně. Začněme nejprve těmi méně závažnými.

Červen 1973: „Pepa mi říkal, že chce marodit, že nechce do práce…dohodli jsme se, že mu zlomím ruku… on nakonec odmítl, tak nastavil dlaň, a já ho do ní říznul žiletkou…“, vypověděl u výslechu Dvořák. Tento spásný nápad vedl k Pepově 16 denní pracovní neschopnosti. Máme tu tedy ublížení na zdraví, ač trochu nezvykle na žádost samotného poškozeného. S dalším „filutou“ jménem Pavel již Dvořák předchozí nápad uskutečnil. Rovněž na jeho žádost mu zlomil ruku tak, že nejprve vytvořil dva sloupce z knih, na které poškozený položil levou ruku a otrlý recidivista mu na ní dvakrát dupnul, což mělo za následek zlomení vřetenní kosti. Lékaři pak zraněný muž sdělil, že jej přepadli „neznámé osoby cikánské národnosti“. Toto zranění si pak vyžádalo více než měsíční pracovní neschopnost, kdy dotyčný pobíral nemocenské dávky. Vyplaceno mu tehdy bylo celkem 2191 Kčs. Ze strany Dvořáka šlo tedy opět o ublížení na zdraví a nic na tom nemění fakt, že bylo opět způsobeno na žádost poraněného.

Dvořákův kriminální repertoár byl rozmanitý a logicky v něm nemohly chybět ani krádeže. Kupříkladu v červnu 1973 se v noci vloupal do restaurace, kde jej však vyrušil vedoucí směny a zloděj ke své smůle utekl, aniž by něco uzmul. Téhož roku, se také vloupal do hájovny. Okýnkem vlezl do sklepa a poté prošel až do bytu, kde odcizil z peněženky 130 Kčs. Chybět samozřejmě nemohl ani trestný čin dle §132 tehdejšího trestního zákoníku -  rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (pozn. tento paragraf dnes může znít až „odbojově“ a „proti režimně“, ale ve většině případů šlo o obyčejné krádeže, protože v té době bylo téměř vše ve vlastnictví státu, respektive tehdejší rétorikou ve vlastnictví „všech“, tedy „v socialistickém vlastnictví“, čili i běžná krádež se mohla honosit tímto označením). Dvořák se tohoto trestného činu dopustil tím, že se vloupal do provozovny jedné restaurace, kde odcizil cigarety v hodnotě 244 Kčs, což v té době odpovídalo zhruba 600 cigaretám – tedy třem kartonům. Na dráhu lupiče chtěl Dvořák zřejmě připravit i nejstaršího syna (13 let) své družky. Při jedné z houbařských procházek jej například navedl, aby se vloupal do chatky, kde nezletilý nakonec ukradl příbory, sádrovou maketu bambitky a láhev octa.

Obecně lze říci, že po dobu soužití s Annou, působil Dvořák na její děti negativně. Mimo to, že je často a surově bil, sváděl je též „k zahálčivému způsobu života“ - místo docházení do školy s ním chodili např. na houby. Nezletilé čtrnáctileté dceři Anny a její stejně staré kamarádce pak nabízel alkohol a také je sváděl k čichání trichlorethylenu. Suma sumárum toto vše stačilo na obvinění z tr. činu ohrožení mravní výchovy mládeže (pozn. dnes tr. čin „ohrožení výchovy dítěte“). S notnou dávkou cynismu lze uvést, že přesto všechno měl Dvořák „mládež“ rád, tedy spíše mládežnice… Čtenář již pravděpodobně tuší, kam tímto tvrzením míříme. Ano, Dvořákova paleta norem, které rád a často porušoval, byla opravdu pestrá, tedy mezi jeho proviněními nechybělo ani pohlavní zneužívání! V roce 1973 totiž v bytě, kde žil s Annou Pokornou, opakovaně souložil s žačkou 8. třídy ZŠ - nezletilou Dášou, která kamarádila s nejstarší dcerou jeho družky.

Již jako banalita pak působí tr. čin padělání a pozměnění veřejné listiny, kterého se dopustil tím, že vytrhnul některé stránky ze svého občanského průkazu. Důvod byl prostý, měl na nich vyznačený ochranný dohled (pozn. pro později narozené – občanský průkaz dříve nevypadal jako nynější plastová kartička, jednalo se několikastránkovou knížečku v červených, původně plátěných, později plastových, deskách).

Další kriminální příhoda, kterou můžeme uvést, se týká všech tří výtečníků. Trio Dvořák – Šíma – Pokorná si naplánovalo akci, kterou lze pracovně nazvat „krádež králíků“. Ač šlo nakonec o banalitu, minimálně svým záměrem byla tako událost podstatně nebezpečnější. Odehrála se pouhý den před vraždou seniorky a proběhla následovně: Dvořák s Pepou vlezli do dvora jednoho rodinného domku, kde odcizili 4 králíky v hodnotě 150 Kčs. Anna mezitím čekala na silnici v blízkosti místa činu a kryla pachatelům záda. Po činu králíky ukryla pod kabát a odnesla je do bydliště, kde je společně snědli. Asi vás napadá „No a? Drobná krádež“. Jistě. Toho večera to ale mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř. Pachatelé totiž měli původně jiný plán. Mínili spáchat loupež, která měla proběhnout víceméně jednoduše. Pachatelé zabouchají na dveře domu, kde bydlí osamocená žena, když vyleze, omráčí ji úderem do hlavy a prohledají dům. Ukradnou cennosti a peníze a hurá pryč. Předem si dokonce skrz okno ověřili, že je žena skutečně doma sama a až pak zabouchali na dveře. Přálo jí ale štěstí, nebo šlo spíš o její ostražitost a nezvaným večerním „hostům“ neotevřela. Pachatelé tedy zvolili alespoň variantu „B“, tedy krádež králíků, a aniž by se někomu něco stalo, s lupem z místa činu odešli. „Pepa otevřel králíkárnu a podával mi je, já je mezitím zabíjel…“, shrnul později průběh krádeže Dvořák. Svoji roli prý tehdy sehrálo i to, že se pachatelé báli, že by při násilném vstupu do domu mohli být vyrušeni, protože by je mohl při vyražení okna či dveří někdo slyšet. Jelikož se ve vesnici právě konala pouťová taneční zábava, na ulicích to „žilo“. Mimochodem loupež měla být spáchána právě proto, aby peníze, které získají, mohli utratit na této společenské události. Když si uvědomíme, jak dopadla jejich výprava následujícího dne, jedná se o opravdu absurdní motiv a zůstává otázkou, jak by majitelka domu vůbec dopadla.

V tom samém týdnu, kdy se odehrála „akce králíci“, se Pepa s Dvořákem pokoušeli spáchat ještě jeden závažný zločin. Stopovali vozidla za obcí s úmyslem oloupit nějakého řidiče. Vše měli vymyšlené tak, že až jim někdo zastaví, Pepa si sedne na zadní sedadlo za řidiče a Dvořák na sedadlo spolujezdce. Ještě než se nic netušící majitel vozidla rozjede, má jej Pepa chytnout zezadu za krk a přetáhnout na zadní sedadlo. Pak už ho jen stačí společně svázat připraveným provazem a kdyby se oběť bránila, byl ji Dvořák připraven bodnout kuchyňským nožem, který měl pro jistotu u sebe. Poté měli v úmyslu vozidlem odjet, přepadeného cestou vysadit, přivázat jej ke stromu a pokračovat dál. Trochu úsměvný je důvod ztroskotání jejich „geniálního“ úmyslu. Protože dvojici mladíků dlouhou dobou žádný řidič nezastavil, svůj záměr zkrátka vzdali. Ohrožovat s nožem v ruce řidiče, kterého měl osmnáctiletý Pepa přetáhnout na zadní sedadlo a poté jej společně spoutat… Je velkou otázkou, jak by takto naplánované přepadení dopadlo. Vzhledem ke všem okolnostem je poměrně velká pravděpodobnost, že by skončilo další vraždou. Naštěstí dotyční nebyli dostatečně trpěliví…

Ani tímto ale výčet Dvořákových provinění nekončí! Ve smyslu rčení, „čiň čertu dobře a peklem se ti odmění“, se nakonec spolčení s „ďáblem“ málem fatálně vymstilo i mladému Pepovi Šímovi. Měl doplatit na to, že vražda seniorky pro něj byla až příliš a psychicky ji neunesl. Ve dnech po vraždě cítil obrovský tlak a pronásledoval jej strach z dopadení. Útěchu hledal na dně láhve a v opilosti zmiňoval, že se půjde udat na policii, přičemž vše vezme na sebe. Asi 4. den po vraždě se opět opil a znovu naznačil, že se půjde udat. Dvořák prý vytušil, že tato možnost skutečně hrozí a rozhodl se, že svého komplice odstraní! Vše vymyslel tak, že Pepu nejprve přesvědčil, aby se pořádně načichal trichlorethylenu. Když mladík po velké dávce upadl do bezvědomí, Dvořák mu hadr ponechal na obličeji a předpokládal, že to bude stačit k jeho smrti. Pro jistotu jej však za přítomnosti Anny Pokorné ještě silně udeřil paličkou na maso do hlavy (tu potom Pokorná spálila v kamnech). Následně spolu jeho bezvládné tělo naložili na dvoukolák a odvezli k blízkému vypuštěnému rybníku, kde jej v domnění, že se utopí, pohodili do silážní jámy. Toto schéma ale mělo jednu slabinu, jelikož na místě bylo spíše bahno a jen asi 30 – 50 cm vody, zraněný Pepa z bezvědomí procitl, z jámy vylezl a vrátil se do bytu, kde k napadení došlo. Můžeme se jen domnívat, jaký to byl pro obyvatele bytu šok. Protože již však svítalo, Dvořák svůj záměr raději nedokončil a s Pokornou Pepu ošetřili. Ještě téhož dne pak po opakovaném naléhání přeživšího, který si vůbec nic nepamatoval, kontaktovali jeho rodiče a ti jej odvezli do nemocnice. Zraněný mladík si prý pamatoval pouze to, že se probudil v bytě se zraněním na čele a popálenýma rukama. Nějaký čas si prý myslel, že mu něco vybuchlo v ruce… Každopádně ze strany Karla Dvořáka a Anny Pokorné jasný pokus o vraždu. Pak se již tito dva „parťáci“ ve zločinu nesešli. Tedy na svobodě…

Anna Pokorná.png

Anna Pokorná u silážní jámy, kam s Dvořákem pohodili Pepu Šímu v bezvědomí

Vražda dívky dle verze pachatele

Od pokusu o vraždu komplice uběhl týden a Dvořák svůj problém s Pepou stále nevyřešil. Ten se však na policii doposud nevydal. A tak ve čtvrtek, kolem 17:30, v lese asi 15 metrů od železniční trati (17,7 m od vjezdového návěstidla), mohl Dvořák zabíjet znovu. Tentokrát úmyslně usmrtil čtrnáctiletou Martu. Nejprve ji rdousil stlačením hrdla oběma rukama, až dívka upadla do bezvědomí. Poté jí odtáhl asi 6 metrů na skrytější místo, kde ji svlékl kalhoty a kalhotky. Když prý zjistil, že má dívka menstruaci (oběť měla skutečně poslední menstruační fázi), svého sexuálně motivovaného jednání zanechal, čímž vysvětloval absenci spermatu na místě činu. Nakonec umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do oblasti krku a tím jí přivodil smrt. Tedy takto útok a svou motivaci Dvořák nejprve popisoval, vše ale bylo zřejmě trochu jinak… O tom ale až příště.

Tělo Marty Jedličkové.png

Mrtvola Marty Jedličkové

Díl 4

Dětský vrah

V předchozích dílech jsme se věnovali spáchaným vraždám z pohledu svědků, policistů i pachatelů, a také pachatelům jako takovým. Tento ale vyhradíme pouze jednomu člověku - hlavnímu antihrdinovi Karlovi Dvořákovi. Na úvod si pouze zopakujme, že podezřelý se policistům po krátkém prvotním zapírání přiznal jak k vraždám seniorky Boženy a mladičké Marty, tak k pokusu o vraždu svého komplice a i k několika dalším závažným trestným činům, včetně dvou pokusů o ozbrojenou loupež. Kdo by čekal, že šlo o rezignovaný stručný popis zločinů, velmi by se mýlil. Dvořák se jimi vyšetřovatelům doslova chlubil.

Činy popsanými v předchozích dílech tohoto článku ale jeho výčet přiznání nekončil. Doznání, kterým pokračoval, kriminalistům přímo vyrazilo dech! Podezřelý totiž uvedl, že mord v zahradnictví nebyl jeho první vraždou. Tu opravdu první měl podle svých slov spáchat již ve svých 10 letech, kdy měl o život připravit sotva roční batole! Ke zločinu mělo dojít v nemocnici, kde byl tehdy Dvořák hospitalizovaný a měl zde polštářem udusit malou holčičku, která kvůli onemocnění spalničkami ležela v kyslíkovém stanu.

Kriminalisté samozřejmě věděli, že před sebou mají velmi nebezpečného, takřka všehoschopného muže, i přesto se jim však tato výpověď zdála nevěrohodná a jen stěží uvěřitelná. Však by to znamenalo, že by před nimi seděl možná nejmladší vrah v české historii! Přes svoji skepsi tuto informaci nemohli přejít bez povšimnutí a nezbývalo jim než Dvořákovo šokující přiznání náležitě prověřit.

Následoval standardní ověřovací postup. Vyšetřovatelé se nejprve obrací na krajskou nemocnici, kde mělo k oné nešťastné události údajně dojít, a v archivních záznamech  zjišťují, že Dvořák zde byl v roce 1959 skutečně hospitalizován, a to dokonce 4x. Dále přichází s důležitým zjištěním, že jedna z jeho hospitalizací probíhala na infekčním oddělení, kde kvůli spalničkám ležel celých osm dní.  Tento fakt pak bohužel doplňují informací, že v tomto období zde skutečně zemřelo jedno dítě. Šlo o malou Aničku Kulhánkovou, které do jejích prvních narozenin chyběl přesně týden. Podle pitvy dívenka zemřela kvůli poškození mozku, které mělo způsobit onemocnění spalničkami. Detailní informace vyšetřujícím policistům bohužel chybí, protože pitevní protokol byl tehdy zpracován naprosto nedostatečně a lékař, který pitvu prováděl, později spáchal sebevraždu. S ohledem na tuto skutečnost znalci z oboru soudního lékařství na základě předloženého chorobopisu a pitevního protokolu zemřelého děvčátka, s jistotou shledávají pouze fakt, že příčinu smrti již nelze jednoznačně určit. Dle předložených záznamů byly schopni uvést jen to, že v úvahu přicházela jak smrt v důsledku onemocnění spalničkami, tak úmrtí v důsledku udušení. Vnést do případu trochu světla by prý mohl přinést pouze histologický rozbor. Ten byl sice po smrti dítěte proveden, ale histologické bločky po tak dlouhou dobu nebyly archivovány. Výsledek? Znalci již s odstupem času nejsou pravou příčinu smrti schopni určit

Kriminalisty v tomto případě provázela pověstná smůla a pravdivost Dvořákových slov již zkrátka nešlo nijak ověřit. Vše stálo a padalo na přiznání Dvořáka. Vyšetřovatelé však s vypětím všech sil přece jen přišli ještě s jedním zajímavým zjištěním, chcete-li s nepřímým důkazem. Hádejte, kdo byl osudnou noc s malou Aničkou hospitalizován na stejném pokoji? Přesně tak, nešlo o nikoho jiného než o tehdy desetiletého Karla Dvořáka!

Pro dokreslení celé kauzy doplňme, že vzhledem ke svému tehdejším nízkému věku a s odstupem 14 let, by Dvořák jen velmi obtížně mohl popsat trestný čin, pokud by jej nespáchal, a to dokonce tak věrně, že popsanému mechanismu usmrcení oběti odpovídalo i zjištěné poškození mozku. Navíc zde nebyl ani předpoklad, že by Dvořák měl tak hluboké znalosti lékařství, aby věděl, že obdobné změny na mozku dítěte mohou vzniknout jak po virovém onemocnění spalničkami, tak po udušení, a že teprve histologický rozbor může určit přesnou příčinu smrti. Nemohl vědět ani to, že pitevní protokol byl tehdy zpracován s nedostatečnou péčí, ani že výsledky histologického rozboru již byly skartovány. Suma sumárum, na základě všech výše uvedených skutečností kriminalisté nakonec přece jen nabyli přesvědčení, že člověk, který před nimi sedí, je nelítostným dětským vrahem. A ač za tento čin nikdy nebyl shledán vinným, ostatně ani být nemohl, protože v té době nebyl trestně odpovědný, myslíme si, že není třeba čtenáře více přesvědčovat o tom, že nešlo o pouhý výplod choré mysli, a že k takřka „dokonalé“ vraždě rukou teprve desetiletého pachatele skutečně došlo.

Zbývá ještě zodpovědět jednu palčivou otázku. Proč? Proč vůbec Dvořák v takto raném věku vraždil? Inu, sám to zdůvodnil s cynismem sobě vlastním, zkrátka chtěl vědět, jak vypadá mrtvola...

28 dní na cele se sériovým vrahem

Píše se červenec 1973 a poté, co proběhly prvotní výslechy, byl Dvořák poslán do vazební věznice. Přípis vyšetřovatele zněl výmluvně: zřejmě se jedná o dvojnásobného vraha, který byl v minulosti již vícekrát trestán pro majetkovou trestnou činnost a ve výkonu trestu se již pokusil o sebevraždu, z těchto důvodů je mu třeba věnovat zvýšenou pozornost. Vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti je vytvořena zvláštní skupina, která má co nejpodrobněji prověřit Dvořákovu minulost, a to včetně období dětství.

V září se vyšetřovatelé zaměřují na prověření smrti malé Aničky a v průběhu října 1973 je nařízeno pozorování všech obviněných na psychiatrickém oddělení v léčebně v Bohnicích. Ve stejném měsíci je Karel Dvořák umístěn na celu s jedenatřicetiletým Vladislavem Burešem. Se svým spoluvězněm Dvořák zřejmě navazuje důvěrný vztah a postupně se mu začíná svěřovat s další trestnou činností. Kromě toho mu také vypráví o průběhu jednotlivých výslechů, mimo jiné zmiňuje, co vše vyšetřovatelům zamlčel, o čem lhal a co naopak uvedl pravdivě.

Vraťme se proto (tentokrát už opravdu naposledy) k vraždám paní Boženy Květoňové a „teenagerky“ Marty Jedličkové. V případě usmrcení seniorky Dvořák svému spoluvězni sděluje, že on opravdu nebyl tím, kdo ji břitvou prořízl hrdlo, že tuto smrtelnou ránu ji zasadil mladý Josef Šíma. Překvapivé je však jeho sdělení týkající se motivu vraždy mladinké Marty. Přestože se ji snažil vyšetřovatelům prezentovat jako sexuální vraždu a zinscenoval odpovídajícím způsobem i místo činu, jeho pravým motivem prý měla být snaha zbavit se nepohodlného svědka! Podnapilá dívka mu totiž během cesty domů měla údajně naznačit, že ví, kdo nebohou seniorku zabil. Ač se jí to Dvořák snažil vymluvit, ona si prý stála za svým, a dokonce mu řekla, že ví, že ji spolu s Pepou Šímou spáchal on. V tom okamžiku prý měl jasno - musí ji zabít. Po vraždě se vše snažil naaranžovat tak, aby kriminalisté nabyli dojmu, že šlo o sexuální vraždu (což se mu vlastně podařilo) spáchanou náhodným pachatelem a on tak odvrátil podezření od své osoby. K vraždě dále uvedl, že když umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do hrdla, z jejích úst vystříklo menší množství krve a dopadlo na jeho bundu. Poté, co si těchto krevních stop před kinem všimli Martyni kamarádi, si prý uvědomil, že je zle.

Marta Jedličková - oběť - detail zranění.png

Detail poranění Marty Jedličkové

Rozhodl se tedy uskutečnit ještě šílenější a zrůdnější plán. Protože z Martyních narážek nabyl přesvědčení, že o vraždě a o tom, kdo ji měl na svědomí, se dozvěděla od 14leté dcery Anny Pokorné, případně od jejího 13letého syna, usmyslel si, že je hned následujícího dne vezme oba na koupaliště, kde je utopí. Jejich smrt měl v úmyslu vydávat za nešťastnou náhodu. Zcela logicky však předpokládal, že jeho partnerka by ho v případě vraždy vlastních dětí již nadále nekryla. I pro tuto situaci měl připraveno řešení. Pokud by zmíněná přece jen pojala podezření a se smrtí svých ratolestí by jej spojila, usmrtil by následně i ji i její zbývající tři děti! Samozřejmě nebyl tak naivní, aby si myslel, že za tak rozsáhlou trestnou činnost neskončí za mřížemi. V tomto případě viděl jako jediné řešení okamžitý úprk na Západ

Před svým spoluvězněm prý opakovaně vyjádřil lítost nad tím, že byl zadržen již brzy dopoledne, tedy předtím než vyrazil s dětmi na koupaliště, neboť podle jeho názoru se v tu chvíli ještě dalo zabránit tomu, aby byl ze své trestné činnosti usvědčen. Také mu zdůvodnil své doznání k „sexuální“ vraždě Martydůkazy policie prý byly prostě neprůstřelné a on se v tu chvíli domníval, že vraždu paní Boženy mu kriminalisté nebudou schopni prokázat a on si tedy odsedí „jen“ trest za jednu vraždu. Jednání hodné skutečného psychopata, dalo by se podotknout, ale jak by řekl Horst Fuchs: „to stále ještě nebylo vše“.

Zkušený recidivista Dvořák pochopil, jaký trest mu v případě usvědčení z obou vražd hrozí. Ano, ve vzduchu se vznášel téměř jistý trest smrti, a to byl rozhodně velký stimul jeho kreativní zločinecké mysli. Nově tedy přišel s tím, že by se za jakoukoli cenu potřeboval dostat, respektive být přemístěn do psychiatrické léčebny, kde by byl posuzován jeho psychický stav. V tomto zařízení by následně přepadl některého ze členů tamní ostrahy, odcizil by mu zbraň a uprchl by ze země.

Na základě těchto úvah se uchýlil k činu, který se datuje do poloviny listopadu 1973, a trefné pro něj bude označení klíčový zvrat. O tom ale až v posledním dílu…

Josef Šíma - rekonstrukce 5.png

Osmnáctiletý Josef Šíma

Díl 5

Připomeňme si, že poté, co byl Karel Dvořák v průběhu října umístěn na celu s Vladislavem Burešem, rozpovídal se před ním jak o své trestné činnosti a její pravé motivaci, tak o dalších plánech, jak by se potrestání vyhnul. Tento plán zahrnoval jeho záměr být přemístěn do psychiatrické léčebny, ze které pak zamýšlel uprchnout.

V noci z 12. na 13. listopadu se Dvořák rozhodl vizi své svobody naplnit. Kolem půl druhé v noci se tak Vladislav Bureš budí v momentě, kdy na svém hrdle cítí silný stisk. Podle svých pozdějších slov prý moc dobře věděl, s kým má tu čest, a proto byl více méně neustále instinktivně připraven na útok. Zřejmě jen díky této duchapřítomnosti a dřívějšímu tréninku sebeobrany, se mu ač rozespalému ještě před ztrátou vědomí, podaří rdousícího útočníka udeřit do ruky a jeho smrtící sevření tak uvolní. Karel Dvořák se však nevzdává. Na otřeseného a přidušeného spoluvězně ještě dvakrát zaútočí a snaží se tak naplnit svůj cíl a zločin dokonat. Napadenému se ale jako zázrakem podaří Dvořáka kopnout tak, že přepadne přes postel a praští se hlavou o zeď. Částečně ochromený Bureš tak získává cenný čas, vyskočí z postele a mačká tzv. „bonzák(nouzové tlačítko k přivolání dozorce). Dozorci napadeného muže vzápětí vysvobozují a Dvořákovi nasazují poutací pás. Další vraždu se mu tak dokončit nepodaří. O tom, že rozhodně nešlo o demonstrativní útok či „obyčejnou“ vězeňskou rvačku, svědčí patrné stopy po rdoušení (hematomy) na hrdle Vladislava Bureše. „S Vladislavem Burešem jsem na jedné cele asi měsíc. Po celou dobu, co jsme spolu, jsme neměli žádnou při. Z mého vyprávění věděl, proč jsem ve vazbě a já zas věděl, za co je tu on. Asi po 10 dnech společného pobytu se mi tento odsouzený stal nesympatický a já jsem začal přemýšlet asi po 14 dnech, že bych jej mohl zabít. Z počátku jsem si myslel, že jej stoličkou vezmu po hlavě a potom jej uškrtím. Stále jsem se toho však bál. Až včera jsem večer nemohl usnout. Když jsem na chvíli usnul, tak jsem se po chvíli probudil a napadla mne nutnost, že Bureše musím zabít. Poznal jsem z pochrupování, že spí a proto jsem na něho skočil a začal jsem jej na lůžku oběma rukama škrtit. Bureš se probudil a ruce mi srazil a odhodil mne na moje lůžko. Protože byl zamotaný do přikrývek a nemohl vstát, tak jsem na něho skočil podruhé a opět jsem jej začal škrtit. On mne opět odhodil. Při třetím pokusu o jeho uškrcení mne kopl nohou do břicha a já jsem upadl na své lůžko. Při tom jsem se uhodil silně do hlavy a ztratil jsem dech. Toho využil Bureš a zazvonil na pana velitele“, uvede následujícího dne k napadení Dvořák.

Vladislav Bureš.png

Hematomy po rdoušení

Vladislav Bureš detail.png

Hematomy po rdoušení (detail)

Na základě tohoto útoku tak skutečně své „působiště“ mění, neputuje však do „vysněné“ psychiatrické léčebny, ale na 15 dní na samotku. Zde ho navíc čeká speciální režim pod zvýšeným dozorem. Po celou dobu tak má nasazeny pouta a poutací pás, který mu je snímán pouze na dobu jídla. O pouhé dva dny později se však tento nebezpečný agresor opět „hlásí o slovo“. Tentokrát již naposledy… Toho dne využívá právě chvíle určené k snězení večeře, kdy mu je pás sundán a má pouze pouta na rukou a spáchá sebevraždu oběšením na prostěradle. Ač je objeven během necelé čtvrt hodiny, dozorcům, ani lékařům, se jej již oživit nepodaří.

Vrah je tedy mrtvý. Jaké důsledky z toho plynou? Zaprvénedošlo ke zkoumání jeho duševního stavu. Výsledky psychologického rozboru by byly jistě obohacující a zajímavé nejen pro čtenáře tohoto článku, ale především pro vyšetřovatele a psychology/psychiatry, kteří pracují s podobnými typy delikventů. Dvořák se rovněž tímto svým činem vyhnul soudnímu líčení, při kterém by se jeho skutky detailně projednávaly a samozřejmě unikl i trestu. S velkou pravděpodobností, hraničící s jistotu, by si vyslechl rozsudek smrti. Akt sebevraždy také zřejmě velkou měrou přispěl k tomu, že ač se jedná na české poměry o raritního pachatele a sériového vraha, upadl v zapomnění a případu nikdy nebyla věnována adekvátní mediální pozornost, která provází takřka všechny kauzy takto velkého rozsahu. Vzpomeňme například na jednu z novějších kauz tzv. „vraha taxikářů“, které bylo věnováno mimořádné množství článků a reportáží, ale je tu i celá řada jiných, třeba i mnohem méně rozsáhlých, tuzemských případů, které neprošly takto bez povšimnutí.

Můžeme rovněž jen spekulovat, zda-li byla dokonaná sebevražda jen pokusem, který se vymkl kontrole a Dvořák tímto způsobem pouze usiloval o co nejrychlejší přesun do psychiatrické léčebny, ze které plánoval uprchnout.  Této domněnce by nasvědčovaly podmínky, ve kterých se Dvořák nacházel. Jak víme, byl ve speciálním režimu, tedy pod zvýšeným dohledem a mohl spoléhat na to, že bude dozorci velmi brzy objeven. Takový scénář by pravděpodobně vedl k jeho záchraně a možná i k toužebně očekávanému přesunu do léčebny. Pokud by však byl skutečně jeho cílem dobrovolný odchod z tohoto světa, vyvstává otázka, zda-li se nemohlo jednat o tzv. bilanční sebevraždu, kdy s ohledem na bezvýchodnost své situace, tedy v očekávání téměř jistého trestu smrti, raději zvolil dobrovolný odchod svou vlastní rukou. Mohlo jít i o určitý projev jeho psychopatické osobnosti, kdy v sebevraždě spatřoval možnost, jak „mít poslední slovo“. Ostatně nebyl by prvním a zřejmě ani posledním sériovým vrahem, který by se k tomuto jednání uchýlil.

Zde si dovolíme malou edukační odbočku. Ač je sebevražda častým jevem spíše v případě masových vrahů (dle Davida Lestra ji spáchá až 35 % těchto pachatelů), není zcela výjimečná ani u sériových pachatelů. Mimo četnost (cca 35 % versus cca 6 %) je rozdíl hlavně v tom, že zatímco masoví vrazi páchají sebevraždu zpravidla bezprostředně po spáchání zločinu, sérioví vrazi ji páchají nejčastěji až po svém dopadení. Klasickým příkladem jsou rakouský sériový vrah Jack Unterweger, který se oběsil téměř hned po vynesení rozsudku, či britský sériový vrah Fred West, jenž spáchal sebevraždu rovněž ve vazební věznici. Po svém zatčení se ke stejnému činu uchýlili ještě např. Harold Shimpman, Volker Eckert, Karel Denke či Javed Iqbal. Z tuzemských sériových vrahů pak toto řešení zvolil Hubert Pilčík či Viktor Kalivoda. U druhého jmenovaného to je však poněkud „jiná písnička“ než u Huberta Pilčíka a Karla Dvořáka. Jistě by nebylo od věci třeba i nějaké k důkladnějšímu zkoumání či popsání fenoménu sebevražd a jejich důvodů v rámci sériových vrahů, resp. jiných psychopatických pachatelů.

Závěry znalců

V případě Karla Dvořáka - hlavního pachatele – tedy kauza skončila jeho sebevraždou a následným pohřbem žehem na náklady státu. Z tohoto důvodu je zřejmá absence soudních rozhodnutí i výsledků znaleckých posudků týkajících se jeho duševního stavu. U obou dalších spolupachatelů ale máme možnost do těchto dokumentů nahlédnout, pojďme se tedy ještě v krátkosti zaměřit na ně.

Asi nejpodstatnějším názorem posuzujících znalců byl ten, který za vůdčí osobnost a iniciátora trestné činnosti označil Dvořáka. Jedním dechem ale dodávali, že jak Šíma, tak Pokorná, se podíleli na páchané trestné činnosti dobrovolně a vědomě, ačkoli si museli být vědomi závažnosti a nebezpečnosti svého jednání. O Dvořákovi, jako o organizátorovi trestné činnosti ostatně hovořil i Josef Šíma, který se sám do určité míry považoval za oběť, kterou Dvořák někdy fyzicky, jindy zas psychicky donutil ke spolupachatelství. Na počátku roku 1973 prý začal Šíma konzumovat alkoholické nápoje, navíc pak potkal Dvořáka, který mu imponoval jak fyzickou silou, tak povahovými vlastnostmi, cynismem, bezohledností a způsobem života. Pod vlivem Dvořáka pak jeho trestná činnost nabývala nebezpečné povahy. Ač tento obdiv a vliv Dvořáka na chování Šímy znalci akceptovali, uvedli, že vzhledem k jeho osobnosti a IQ nemůže být o nějaké chorobné závislosti řeč. Šíma zkrátka k Dvořákovi vzhlížel a sliboval si od přátelství s ním možnost získání většího finančního obnosu. Ostatně sám před posuzujícími lékaři hovořil o touze, kterou bylo zakoupení automobilu, a uznal, že hlavním motivem jeho jednání bylo dostat se k nějakým větším penězům.

Znalcům mimo jiné sdělil, že po vraždě stařeny měl špatné sny a v době posuzování špatně usíná, často se mu o tomto činu zdá, nebo sní o hádkách s rodiči. Samotná vražda ho dle jeho slov nijak netěšila a zabíjení mu nepůsobí žádnou slast, pohledem na mrtvou ale nikterak otřesen nebyl a pohled na krev prý snáší dobře. Dále uvedl, že sám prý surový není, ale protože si nemohli dovolit, aby je zavražděná poznala, v tu chvíli neviděl jakékoli jiné řešení. Na závěr posouzení pak před znalci vyslovil tato tři přání: „Aby to dobře dopadlo, aby na to všichni zapomněli, a aby už nic takového v životě neprovedl.

Znalci z oboru psychologie a psychiatrie nakonec shrnuli, že v jeho případě jde o anomální osobnost s asociálními rysy, jejichž projevy lze vystopovat i v době před pubertou. Tato zjištěná porucha však ještě nedosahuje úrovně, kdy hovoříme o osobnosti psychopatické…. Znalci dále uvedli, že se dopustil brutálního zločinu vraždy, a navíc chystal surové přepadení řidiče, což jsou znaky a rysy, které v případě jeho pobytu na svobodě vytváří pro společnost trvalé nebezpečí. Sadismus jako motiv činů vyloučili.

Znalecký posudek (psychologický) - závěr - Šíma - anon.jpg

Psychologický posudek Josef Šíma - závěr

Co se týče Anny Pokorné, ani u ní znalci nezpochybňovali zhoubný Dvořákův vliv. Konkrétně uvedli, že: „Sama o sobě je schopna páchat trestnou činnost ve smyslu zanedbávání povinné péče o děti, jinak se musí dostat do vleku druhé osoby, aby páchala trestnou činnost závažnějšího rázu…(nicméně) protože byla schopna zanedbat výchovu svých dětí, byla schopna se podílet na tak závažné trestné činnosti, nelze stanovit nijak zvlášť příznivou prognózu resocializace. Na druhé straně nutno uznat, že je událostmi přeci jen otřesena a dále pak, že vadné chování jejích dětí nebylo zdaleka jen důsledkem špatné výchovy, ale též důsledkem jejich poruchového konstitučního založení“.

Znalecký posudek (psychologický) - závěř - Pokorná.jpg

Psychologický posudek Anna Pokorná - závěr

Epilog

Poté co soud výše uvedené názory znalců a spáchané zločiny posoudil, rozhodl takto: Annu Pokornou odsoudil za trestné činy vraždy ve stádiu pokusu, za krádež a ohrožení mravní výchovy mládeže k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let. Josefa Šímu, ve věku blízkého věku mladistvých, pak za trestný čin vraždy, trestný čin loupeže, krádeže a za spolupachatelství na loupeži ve stádiu přípravy odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let.

Za normálních okolností bychom na tomto místě článek ukončili. V tomto kriminálním případu ale nelze nezmínit ještě jeden důležitý fakt, který čtenáře v marastu této kauzy vymáchá ještě jednou. Při vyšetřování vraždy Boženy Květoňové se totiž policisté dopustily chyby, která byla zcela zásadní a měla fatální následky. Doposud jsme totiž neuvedli, že Karel Dvořák byl v tomto případě vytypován jako podezřelý a z tohoto důvodu byl také „vytěžován“. Před policisty tehdy uvedl nepravdivé údaje a tvrdil, že se v kritickou dobu zdržoval v bytě se svojí družkou a dvěma přáteli. Tento argument mu ale kupodivu v očích vyšetřovatelů poskytl nezvratné alibi. To, že podezřelý lže, se dá očekávat, bylo tedy zvláštní, že mu policisté uvěřili a propustili jej, aniž by si jeho alibi jakkoli prověřili! Dvořák nezahálel. Ihned po příchodu domů instruoval svoji družku Pokornou, i své dva přátele, které na policii zmínil (jedním z nich byl mimochodem i vynervovaný Pepa Šíma), jak mají vypovídat, pokud se jich někdo z policie bude na jeho alibi dotazovat. Naprosto nepochopitelně ale byla tato jeho snaha zbytečná. K prověrce alibi, byť jen opožděné, totiž vůbec nedošlo, protože policisté jej kvůli jeho vymyšlené výpovědi rovnou z řad podezřelých vyloučili… Jaké důsledky tato „chybička“ měla je zcela zřejmé – stála život mladinkou Martu Jedličkovou. Nedá se očekávat, že by byl každý ve své práci dokonalý, každopádně toto byl fakt průser

Závěr

Pro úplnost článku jsme měli v plánu kontaktovat vyšetřovatele případu, aby měl možnost se nějak vyjádřit nejen k výše uvedené chybě, ale mohl by nám poskytnout i detailní pohled na další podrobnosti a přidat své osobní postřehy. Osud byl nicméně protivyšetřovatel zemřel rok před vydáním tohoto článku. Pokusili jsme se tak alespoň dohledat fotografii hlavního pachatele Karla Dvořáka, která ve vyšetřovacím spisu chyběla. V tomto snažení jsme nakonec byli úspěšní a čtenář tak může spatřit jeho tvář. Na závěr dodejme, že Anna Pokorná zemřela v roce 2016. O osudu jejích dětí se nám nepodařilo zjistit žádné informace. Josef Šíma v době vydání článku stále žije a bydlí kdesi ve Středočeském kraji.

Dvořák foto.png

Sériový vrah a nejmladší vrah české historie Karel Dvořák

  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009 - 2022 SerialKillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře