top of page
SERIAL
KILLERS.CZ
Nejobsáhlejší český web o sériových a masových vrazích
Interview - František Müller
František Müller je bývalý kriminalista, který od roku 1990 působil na Městském ředitelství policie Plzeň, kde se dlouhá léta věnoval odhalování násilné trestné činnosti, zejména loupeží. V roce 2008 přešel na Krajské ředitelství policie v Plzni, kde se coby kriminalista - operativec věnoval odhalováním násilné trestné činnosti – vraždám. Mimo to publikoval několik článků na stránkách odborného časopisu Kriminalistický sborník a rovněž se jako autor či spoluautor podílel na vzniku několika námětů a scénářů k rozhlasovým detektivním hrám a televizním detektivním seriálům. V letech 2023-2024 s vyšetřovatelkou kpt. Mgr. Michaelou Noskovou vedl velice úspěšný cyklus přednášek #plzeňskézločiny. V roce 2023 rovněž vydal svoji první knihu s názvem "Skutečné zločiny na Plzeňsku". Služební poměr u Policie ČR ukončil k 30. červnu 2024.
Jako „kriminalista operativec“ jste na odboru obecné kriminality Krajského ředitelství policie v Plzni, tedy nejzávažnější kriminalitě, působil od roku 2008, ale povolání kriminalisty jste se věnoval již od roku 1990, kdy jste nastoupil na oddělení obecné kriminality Městského ředitelství policie Plzeň. Za tu dobu se posunula řada kriminalistických metod (např. analýza DNA), došlo k nárůstu počtu kamer a zvýšení jejich kvality, lidé dnes všude s sebou nosí mobil a zanechávají za sebou nepřeberné množství digitálních stop… Mohl byste čtenářům prozradit, zda a jak se tyto změny promítly do práce detektiva, případně nároků soudů v rámci prokazování viny podezřelým? Můžete v tomto ohledu srovnat počátky 90. let s dneškem?
Analýza DNA pro forenzní účely znamenala obrovský posun v práci kriminální policie. Před tím, než se metoda DNA začala v kriminalistické praxi používat, dala se například u krevních stop zjistit maximálně krevní skupina. Ovšem krevní skupina je druhová identifikace. To znamená, že nositelem například krevní skupiny A nebo 0 je řada jedinců, celá řada osob. Kdežto metoda DNA je schopná určit konkrétního jedince. Za ideálních podmínek lze dospět k individuální identifikaci pachatele, a to nejen z krve.
Za dobu, co jsem byl na kriminálce, to znamená od počátku devadesátých let, urazila analýza DNA skutečně dlouhou a velice úspěšnou cestu. Výzkum na tomto poli stále probíhá a metoda se postupně zdokonaluje. V dnešní době, aby znalci dospěli k určitému výsledku, postačí jim daleko menší množství zkoumaného materiálu, než tomu bylo v devadesátých letech. A v neposlední řadě, což je v podmínkách policie docela dost důležitým faktorem, metoda DNA se stala cenově mnohem, mnohem dostupnější, než tomu bylo v devadesátkách. Pamatuji dobu, když se zkoumání DNA zavádělo do reálné kriminalistické praxe. V té době bylo v Československu jedno pracoviště, kde byli schopni vzorky zpracovat a vyhodnotit. Nebylo to kupodivu na Kriminalistickém ústavu v Praze, ale dělalo se to v Bratislavě. Jedno pracoviště samozřejmě nezvládalo uspokojit všechny potřeby policie, tak že se policisté s žádostí o zpracování vzorků obraceli i do zahraničí, zejména do SRN. Finančně bylo takové zkoumání velice náročné. Dnes je situace zcela jiná. Krajská ředitelství policie disponují pracovištěm, kde jsou znalci schopni zpracovat a vyhodnotit genetické vzorky. Díky analýze DNA se podařilo objasnit celou řadu starších případů.
Co se týká otázky kamer a digitálních stop, myslím si, že v dnešní době má každý člověk díky nejrůznějším detektivním seriálům jakousi představu, jak v tomto směru policie pracuje a samozřejmě, že i takové informace a výstupy v případě potřeby využívá.
Téměř na každé větší světelné křižovatce je nainstalovaná kamera. Stačí jen zvednout oči od volantu a nějakou kameru na křižovatce pravděpodobně spatříte. Zrovna tak spousta řidičů používá palubní kameru v autě. Množství kamer monitoruje nejrůznější veřejné prostory.
Zrovna tak asi každý zná, jak funguje mobilní telefon. Když se například pátrá po nějakém zatoulaném houbaři, dozvíte se na internetu, že jeho mobilní telefon byl naposledy lokalizován v lesním prostoru XY. Samozřejmě, že i policie takové informace a výstupy v případě potřeby využívá.
Je určité procento pachatelů, kteří se na své činy připravují, maskují je a zásadně se nepřiznávají. Ve své knize „Skutečné zločiny na Plzeňsku“ popisujete jednu takovou kauzu, ale ve své bohaté kariéře jste zřejmě narazil na více takových pachatelů. Vzpomenete si v tomto ohledu na nějaký případ, kdy byl pachatel výjimečně rafinovaný a pro policii obzvláště zdatným protivníkem?
Z posledních let bych na tomto místě zmínil nechvalně známou kauzu „kyselinového útoku“ v Plzni. K útoku došlo v listopadu 2013, kdy maskovaný pachatel otevřel dveře u řidiče a žíravinou polil poškozenou, která si právě sedala za volant auta. Obětí pachatele se stala mladá dívka, která byla poleptána na mnoha místech těla, zejména ale v obličeji. Při počátečním úleku otevřela ústa a kyselinu polkla, žíravina proto zasáhla i trávicí trakt, který vážně poškodila. I přes veškerou snahu lékařů se zrak mladé ženě bohužel zachránit nepodařilo, ale přežila.
Podezřelým ze spáchání tohoto zbabělého a zákeřného útoku se stal záhy bývalý partner napadené dívky, se kterým se jen pár měsíců předtím rozešla. Prakticky od počátku prověřování případu zaujal vůči kriminalistům odmítavý, dalo by se říci až nepřátelský postoj. Při absenci přímých důkazů se nám však postupně podařilo nashromáždit dostatečné množství důkazů nepřímých, jenž na sebe logicky navazovaly, až nakonec uzavřely pomyslný kruh a pachatel stanul před soudem a byl nakonec pravomocně odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody.
Týmu kriminalistů a vyšetřovatelů se podařilo zadokumentovat, že samotnému útoku předcházela důkladná a promyšlená příprava. Pachatel měl „plán pomsty“ předem dokonale promyšlený, včetně přepravy na samotné místo činu. Za zmínku také stojí, že útok proběhl v den, kdy měl pachatel narozeniny, což samozřejmě může být pouhá náhoda.
Tento velice smutný a dojemný případ jsme s kolegyní Michaelou Noskovou prezentovali během cyklu přednášek #plzeňskézločiny ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Odprezentovali jsme jej také v rámci filmového festivalu Finále Plzeň, což byla vlastně jediná zpoplatněná přednáška a výtěžek z této akce byl určen pro nadační fond Burn Fighters, který poškozená spoluzakládala. A musím vyzdvihnout, že se vybrala docela slušná částka, Martině jsme na slavnostním zakončení festivalu předali šek na více než 30 tisíc korun. Přednáška i předání šeku byly velice dojemné. Během přednášky jsem sledoval publikum v sále a při závěrečných větách jsem viděl slzy v očích prakticky všech posluchačů, a to i u chlapů. Asi nikdo si nedokáže představit, jakým utrpením ta dívka prošla, co si prožila. Znalci se v posudku vyjádřili, že bolest, kterou prožívala, byla „strašná“ až nesnesitelná. To nejsou běžné obraty, které by soudní znalci ve svých znaleckých posudcích používali, setkal jsem se s nimi snad poprvé.
Jak již bylo zmíněno, než jste začal pracovat u „mordparty“, věnoval jste se objasňování loupeží a jiné méně závažné násilné trestné činnosti. Stalo se vám někdy, že jste si o nějakém pachateli řekl „tak ten má našlápnuto k vraždě“ a skutečně jste jej po čase zaznamenal v souvislosti s ještě závažnějším zločinem?
Ano, u jednoho pachatele ozbrojené loupeže jsem měl pocit, že je schopen kvůli finančnímu prospěchu spáchat snad cokoliv. On se skutečně během pár let vraždy dopustil. Psychicky však neunesl, že zavraždil člověka, kterého navíc dobře znal. Když to řeknu s trochou nadsázky, při výslechu na něm bylo znát, jak se mu ulevilo, když ten strašný balvan, který ho tížil, ze sebe shodil. To, čeho se dopustil, byl pro něj takový nápor na psychiku, že to zkrátka neunesl.
K 1. červenci letošního roku jste skončil ve služebním poměru u policie a po dlouhých letech jste se opět stal civilistou. Po čem se vám bude v tomto ohledu stýskat a co vám naopak na práci kriminalisty chybět nebude?
Určitě mi nebudou chybět telefonáty ve tři ráno, že se někde v kraji stala vražda a okamžitě mám přijet do práce nebo rovnou na místo činu.
Existuje jedno známé pořekadlo: „Jednou policajt, navždy policajt“. Byl jsem na kriminálce přes třicet let. Za tu dobu vás ta práce, ať si to připouštíte nebo ne, do určité míry poznamená. Vypěstujete si určité návyky. Jiným úhlem pohledu se například díváte na lidi kolem sebe. Všímáte si určitých specifických detailů, které vám napoví, koho máte před sebou. Většinu času, co jsem na kriminálce působil, jsem se zabýval násilnou trestnou činností, ať to byly loupeže na okresním ředitelství nebo později vraždy na krajském ředitelství. U kriminální policie se k zajímavější práci, než je objasňování vražd, zkrátka nedostanete. Ta práce vás mnohdy doslova pohltí. Stýskat se mi asi bude, ale jsem v „civilu“ velice krátce, takže zatím je na nějaký stesk ještě brzy.
Existuje za dobu vaší kariéry nějaký „krimipomníček“, kde vás mrzí, že se jej policii nepodařilo objasnit, případně pachatele odsoudit?
Takové kriminalistické pomníky pro mě existují dva. O jednom z těchto případů – jedná se o dvojnásobnou vraždu na čerpací stanici v obci Chválenice – se okrajově zmiňuji v knize Skutečné zločiny na Plzeňsku. Druhý případ rozebírat nebudu, protože stále existuje nepatrná naděje, že se ho vyřešit podaří.
Ke dvojnásobné vraždě na benzince ve Chválenicích došlo v noci z 23. na 24. února 1998. Pachatel zde připravil o život mladou maminku, na kterou doma čekala čtyřletá dcerka, a staršího pána, který si na benzince přivydělával k důchodu. S vyšetřovatelem Jardou Kohoutem jsme případ znovu otevřeli na jaře roku 2012. Přestože jsme pokročili o velký kus kupředu než naši předchůdci v roce 1998, případ se nám objasnit nepodařilo. Dostali jsme se do bodu, kdy už zkrátka nešlo postoupit dál. Vyčerpali jsme všechny možnosti. Sice jsme měli dva podezřelé, z nichž jeden s velkou mírou pravděpodobnosti v osudnou noc na benzince vraždil, ale neměli jsme v ruce jeden jediný důkaz, byť nepřímý. Pravda je taková, že v tomto konkrétním případě se na sebe nabalil celý řetězec flagrantních pochybení, počínaje ohledáním místa činu. Neměli jsme z místa činu k dispozici jedinou stopu, jediný důkaz, který by proti pachateli svědčil. Byli jsme krůček od vyřešení případu, ale bohužel. Když přes veškerou vynaloženou snahu nemáte v ruce absolutně nic, kromě indicií, které nejsou podpořeny důkazy a podezřelý odmítá vypovídat, potom nemáte šanci pachatele usvědčit.
Samozřejmě, že to člověka mrzí, jak po profesní, tak i po lidské stránce. Ti zavraždění lidé měli rodiny, měli své blízké, kteří dodnes přemýšlí, co se tenkrát na benzince přihodilo, proč se to stalo a kdo jim to udělal. Tato dvojnásobná vražda je už několik let „promlčená“. Ale co jiného můžete i u promlčené vraždy jako policista pro pozůstalé udělat než najít vraha. V současné době jsou oba podezřelí po smrti a své tajemství si vzali do hrobu. Sice nerad, ale musím se smířit s tím, že dvojnásobná vražda na benzince u Chválenic navždy zůstane nevyřešeným „pomníkem“.
Vzpomenete si naopak na nějaký případ, kde jste obzvláště hrdý na to, že se jej policii podařilo vyřešit? Zažil jste během své kariéry třeba i nějakého sériového pachatele?
Na začátku odpovědi bych rád zdůraznil, že dopadnout a usvědčit pachatele není zásluhou jednoho detektiva. Vesměs se jedná o týmovou práci kriminalistů, vyšetřovatelů a dalších zainteresovaných osob.
Těch případů, na které můžeme být snad právem hrdi, že se je podařilo objasnit, je poměrně dost. Jsou to zejména ty případy, kdy pachatel od prvopočátku popíral svoji vinu, a přesto se ho podařilo usvědčit. Ať již se jedná o pachatele zmiňovaného brutálního „kyselinového“ útoku nebo například pachatele, o kterém jsem psal v knize „Skutečné zločiny na Plzeňsku“. Příběh v knize nese název „Já nevinný vrah“. Jednalo se o vraždu, kdy bývalý zaměstnanec zastřelil svého šéfa, jeho tělo rozčlenil a ukryl pod vodní hladinou Berounky. I když byly nepřímé důkazy proti obviněnému, potažmo obžalovanému, přesvědčivé, dá se říci až jednoznačné, stejně svoji vinu popíral. Nikdy se k vraždě nedoznal. Na jednu stranu chápu, proč se nedoznal, a v knize o tom píši. Ten případ byl komplikovaný i tím, že jsme neměli k dispozici části těla, ze kterých by příčina smrti byla zřejmá.
Bez nadsázky lze říci, že při objasňování obou zmiňovaných případů se ze strany kriminalistů a vyšetřovatelů jednalo doslova o mravenčí práci, při které jsme jednotlivé nepřímé důkazy skládali do sebe jako střípky mozaiky, až nakonec uzavřely pomyslný kruh. Na obou kauzách jsme strávili neskutečné množství času. Ono to zní trošku jako „klišé“, ale skutečně tomu tak bylo.
Sériového vraha jsem nezažil. Setkal jsem se s několika pachateli, kteří měli na svědomí dva lidské životy. Jeden z těchto pachatelů měl ale našlápnuto, aby se z něj sériový vrah stal. V roce 2000 jsme v Plzni řešili vraždu, kdy pachatel oběť uškrtil. Dopadnout a usvědčit vraha nebylo v tomto případě nic složitého. Měli jsme totiž svědka, který na vlastní oči viděl, jak jeho kamarád kvůli pár stovkám škrtí staršího majitele bytu, kde byli na návštěvě. Dostal strach a z místa činu běžel rovnou na policii. Pachatel vraždu ani nezapíral a skončil na vazbě. Když jsme k němu na Městském ředitelství shromažďovali informace, narazili jsme na poznatek, že náš vrah měl určitý vztah k člověku, který bydlel v jednom větším městečku na Plzni-severu a několik měsíců před událostí v Plzni byl nalezen ve svém bytě rovněž uškrcený. Ovšem smrt toho člověka byla uzavřena jako sebevražda. Ten případ jsme znovu důkladně prověřili a ze sebevraždy se náhle stala vražda. I k ní se pachatel nakonec doznal a popsal, jakým způsobem oběť uškrtil, aby navodil zdání sebevraždy.
Věřím, že kdybychom ho po vraždě v Plzni nezadrželi, pokračoval by ve stejné trestné činnosti. On totiž vůbec nepočítal s tím, že jeho kamarád, který byl mimochodem stejného ražení jako samotný vrah, bude mít hrůzu z toho, že se zaplete do účasti na vraždě a poběží na policii.
Druhý případ, který ve zkratce zmíním, je ještě kurioznější. Stal se také kolem roku 2000. Tehdy jsme v Plzni řešili ozbrojenou loupež v jednom baru. Totožnost pachatele jsme díky otiskům prstů znali během pár dnů. Podezřelý měl také bydliště na okresu Plzeň-sever. Ovšem, z domova se vypařil. Zhruba po čtrnácti dnech se k nám donesla informace, že se nějaký čas ukrýval ve středních Čechách a momentálně se zdržuje v jednom hotelu v Praze. Krom toho jsme se dozvěděli, že se ve Středočeském kraji dopustil nějakého „velkého průseru“, ale o co se jedná, jsme nevěděli. Za celkem dramatických okolností jsme ho v hotelu zadrželi. Během cesty do Plzně se doznal k loupeži. Měl jsem ale na paměti poznatek o „velkém průseru“, kterého se náš lupič měl dopustit ve středních Čechách. Tak že jsem mu v autě naznačil, že loupež v Plzni není tím hlavním důvodem, proč jsme ho zadrželi. Byl to v podstatě tak trochu výstřel od boku, ale jeho odpověď, když mi řekl, že „toho barmana v noci zastřelit nechtěl“, mě trochu zaskočila. On totiž noc před zadržením přepadl v Praze další hernu a při odchodu střelil barmana do zad.
A z toho velkého „průseru“ se nakonec vyklubala také vražda. Kriminální dráha tohoto pachatele a jeho kumpánů by vydala na celý román, ve kterém nechybí útěk z vězení, přestřelka s policisty, dramatické odzbrojení vězeňské eskorty, kterého se dopustila manželka jeho spoluvězně. Spoluvězně, kterému dopomohl z vězení na svobodu.
S ohledem na tematiku našeho webu se na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti, či nikoliv? A proč?
Není snad besedy, kdy by tato otázka nezazněla. Je to z mnoha ohledů, ať již etických, morálních či náboženských, velice složité a citlivé téma. Jsem si vědom, jakými právními normami je Česká republika vázána, takže za současného právního stavu je obnova trestu smrti nemožná. Nebudu ale otázku rozebírat do nějakých detailů, ani se jí nebudu vyhýbat a odpovím na ni rovnou. V naprosto výjimečných a ojedinělých případech, mám na mysli samozřejmě vraždu, kdy na sto procent není pochyb, že pachatel se činů dopustil a jeho náprava je zcela nemožná, bych se k trestu smrti asi přikláněl.
Kdysi, na počátku devadesátých let, jsem byl ve věznici ve Valdicích, kde jsme měli možnost hovořit s několika doživotně odsouzenými vězni. Jeden rozhovor mi utkvěl v paměti. Jeden z vězňů nám vyprávěl, že v noci se mu zdál krásný sen, jak se brodí po pás v lidské krvi. Tento doživotně odsouzený vrah měl na svědomí několik lidských životů a v podstatě se vyjadřoval tak, že po ničem jiném netouží než znovu vraždit. Taková bytost je krajně nebezpečná pro všechny ve svém okolí, ať už jsou to dozorci nebo spoluvězni, a pokud by se dostal z vězení…
Je o vás známo, že jste skvělý vypravěč, o čemž se mohli přesvědčit především fanoušci projektu #plzeňskézločiny, kde jste s kolegyní Michaelou Noskovou přednášeli o vašich případech. Je život operativce rozmanitý a bohatý na kuriózní zážitky a netradiční setkání? Mohl byste se s našimi čtenáři o nějakou „policejní“ příhodu podělit?
Začnu „rozmanitostí“, ale asi z poněkud jiného úhlu pohledu, než se ptáte. Každý případ vraždy je jiný, ať již způsobem spáchání, prostředím nebo typem oběti. Různorodí jsou také pachatelé. Setkáte se například s pachatelem bez jakéhokoli vzdělání na pozici pomocného dělníka a na druhé straně máte před sebou člověka s vysokoškolským titulem, který zastává vedoucí postavení. Legenda pražské kriminálky, Honza Štoček, napsal dvě knihy, které nesou název „Vrah je v každém z nás“. V podstatě vyjádřil myšlenku, že vraždy se může dopustit (téměř) každý člověk a nezáleží na vzdělání, ani na pracovním či sociálním zařazení.
S několika netradičními, až kuriózními zážitky jsem se za ta léta na kriminálce setkal. Téměř u každého mediálně známého případu, kdy policie pátrá po hledané nebo pohřešované osobě, se ozve člověk, nadaný nadpřirozenými schopnostmi a tvrdící, že tutově ví, kde se daná osoba vyskytuje. Některá setkání s těmito lidmi, ať se nazývali jakkoli, byla vskutku kuriózní, a ještě kurioznější byly prostředky nebo spíše metody a pomůcky, které při své „práci“ používali. Ve své knize jsem na toto téma napsal: „Za svou letitou praxi u kriminální policie neznám jediný případ v České republice, kdy by nějaká vědma, věštec nebo jak se tyto osoby s údajnými nadpřirozenými schopnostmi titulují, přispěly k objasnění vraždy.“
První řádky vaší knihy „Skutečné zločiny na Plzeňsku“ jste začal psát jako vzpomínku na vašeho zesnulého kolegu a kamaráda vrchního komisaře kpt. Jaroslava Kohouta. Také jste se znal a spolupracoval s rovněž zesnulým známým psychologem a oblíbeným pedagogem doc. Pavlem Prunnerem, který mne de facto inspiroval k zájmu o tato témata. Můžete krátce zavzpomínat na oba zmíněné?
Ano, knihu „Skutečné zločiny na Plzeňsku“ jsem začal psát jako vzpomínku na kolegu vyšetřovatele, a především kamaráda kapitána Ing. Jaroslava Kohouta. Kromě prvního případu v této knize byl Jarda hlavním vyšetřovatelem u zbylých kauz. S kapitánem Kohoutem jsme se poznali na Městském ředitelství policie v Plzni. Byl to člověk, kterého jsem si nesmírně vážil, ať již po stránce profesní, tak po stránce lidské a morální. S nadhledem a klidem jemu vlastním přistupoval ke všem případům, které vyšetřoval. Řečeno jednou větou, byl to zkrátka „Pan vyšetřovatel“.
Pana docenta Prunnera jsem poznal během studií na právnické fakultě. O jeho přednášky z psychologie byl mezi studenty zcela mimořádný zájem. A není divu. Dokázal do svých přednášek poutavým způsobem promítnout své bohaté profesní zkušenosti. Byl to pedagog a člověk, kterého jsem si rovněž nesmírně vážil. K panu docentovi jsem měl blízký vztah i po ukončení studií. Práce u kriminální policie určité znalosti psychologie zkrátka vyžaduje. Jakou taktiku výslechu zvolíte, je především záležitostí psychologického náhledu. Několik složitých kauz, které jsme řešili, jsem s ním konzultoval. Vždy mi ochotně dokázal předat cenné rady, které jsem mnohdy během práce na případu využil.
Jaké máte plány po skončení téměř 35 let trvající služby u policie? Šušká se, že na obzoru je další kniha… Můžete našim čtenářům v tomto ohledu cokoli o svých budoucích plánech prozradit a trochu je navnadit?
Malinko vás poopravím, moje služba u policie trvala bezmála 38 let. Tehdy prakticky každý začínající policista, než se dostal na kriminálku, nejdříve nastupoval na obvodní oddělení. Takže pár let jsem také odsloužil v uniformě. Ne mnoho, ale byla to pro mě velmi cenná zkušenost. V době mých začátků u policie byla kriminální služba samostatným útvarem. Nebyla spojena s „vyšetřovačkou“, jako je tomu dnes.
A co se týče „šuškandy“ o knize na obzoru, tak vám mohu potvrdit, že další kniha se opravdu chystá. Když všechno klapne, vyjde letos 26. září. Pokřtíme ji ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje 3. října, během společné besedy s Honzou Štočkem. Honza bude zároveň kmotrem knihy, rezervace na křest spustíme 19. září. A samozřejmě bude možnost se potkat i na jiných akcích, vše budeme oznamovat postupně na našich sociálních sítích.
I tentokráte bude kniha obsahovat několik nejzajímavějších případů z posledních patnácti let, které se udály v Plzeňském kraji. O jednom z případů, který čtenář v knize nalezne, jsem se zmínil během odpovědí na vaše otázky. Ano, je to nechvalně známý útoku kyselinou z roku 2013. V knize představím také případ dvou matek, jež zavraždily svá novorozeňata, a dojde i na vrahy s psychickým onemocněním – ať už v případě zavražděného známého starožitníka nebo knihovnice.
Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na Vaši podzimní knihu a jakékoli další Vaše projekty. Přejeme mnoho literárních a jiných úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v červenci 2024).
bottom of page