Interview - Jiří Plachý

Přečtěte si interview se spoluautorem velice povedené knihy "Velké kriminální případy"(2016), Jiřím Plachým, které se nám pro Vás  podařilo zprostředkovat. V interview  jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali čtenáři.

PhDr. Jiří Plachý, PhD. (nar. 1975) je český spisovatel a vědecký pracovník Vojenského historického ústavu. Po absolvování oboru historie se specializací na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na FF UK pracoval jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Od roku 2007 je pak vědeckým pracovníkem historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Praze. Jiří Plachý je autorem či spoluautorem deseti knižních titulů a zhruba stovky článků a studií.

Jak již bylo uvedeno výše, tento rozhovor vznikl na základě otázek týkajících se autora či knihy "Velké kriminální případy". Tu spolu s Jiřím Plachým napsal jeho kolega a kamarád, PhDr. Ivo Pejčoch, PhD. (1962 - 2019) - přední český historik ohledně mnoha a mnoha témat. Bohužel špatný zdravodntí stav nedovoloval doktoru Pejčochovi podílet se na odpovědích na níže uvedené otázky. Ale co je mnohem smutnější a podstatnější, Ivo Pejčoch dne 20. července 2019 zemřel. Dovolte nám malou vzpomínku a připomenutí díla tohoto respektovaného českého historika, spisovatele a akademika, který byl autorem či spoluautorem téměř padesáti skvělých knih včetně knih jako např. "Masarykovy vražedkyně" či "Masarykovy oprátky".

1) Nejprve velice děkujeme za Vaši ochotu zodpovědět dotazy našich čtenářů, které se váží k Vaší knize, případně k Vám. Prvním je dotaz: Jak Vás vůbec napadla příprava knihy zrovna s touto tématikou?  Jaký byl klíč k výběru případů do ní, a kolik Vám celkem trvalo času od zrodu nápadu do jejího vydání?

Na tuto otázku musím odpovědět trochu obšírněji. V květnu 2013 jsem se vracel z Chaicaga a při čekání na letišti ve Varšavě jsem si koupil jednu knihu z řady věnované dějinám dvou meziválečných dekád, které jsou v Polsku, podobně jako u nás vnímané jako „zlatá doba“. Každý díl byl věnován jednomu roku a zároveň jednomu fenoménu, např. kultuře. Při četbě mě napadlo, že něco takového by s jistými modifikacemi šlo udělat i u nás. Doma jsem udělal rámcový návrh a šel s ním za ředitelem nakladatelství Academia. Tak vznikla ediční řada „První republika“. Současně s tím byly domluveny také tři první tituly, z nichž jeden byly právě kriminální případy první republiky. V té době jsme s Ivo Pejčochem právě vydali knihu „Masarykovy oprátky“, která je věnována případům vykonaných trestů smrti v letech 1918–1939. Oba jsme při její přípravě narazili na některé další případy, u kterých jsme si říkali, že je škoda je dál nevyužít. Takže volba tématu byla jasná. Ivoš se do prvorepublikového zločinu ponořil tak hluboko, že pak ještě sám napsal podle mého názoru velmi zdařilou a přínosnou monografii „Masarykovy vražedkyně“.

2) Další, co naše čtenáře zajímalo, byly zdroje využité při přípravě knihy. Jelikož jsou v knize poctivě uváděny, zeptáme se spíše, zda-li můžete vyzdvihnout nějaký, na který jste obzvláště pyšní, případně bylo jeho dopátrání zvláště složité?

Rozhodli jsme se vybrat z každého roku jeden případ, přičemž to ani nemusel být ten největší – rozhodující bylo, aby kniha byla co nejpestřejší a zahrnovala co nejširší škálu trestné činnosti, od vražd, přes špionáž, až po politicky motivované kauzy. Zvolili jsme poměrně jednoduchou metodiku – v létě 2014 jsme v bubenečském „zámečku“ procházeli dobové noviny, především tehdejší bulvár: Polední list, A-Zet, Expres a z nich jsme vybírali případy, které nás zaujaly. Následovala práce v archivech, tedy především studium dobových soudních spisů. Pramenů byl naštěstí dostatek, justiční záležitosti z období první republiky jsou v archivech poměrně dobře dochovány. I když, ani tedy to neplatí bezvýhradně. Třeba u případu „Roudnického netvora“ Svatoslava Štěpánka, který jsem psal už do „Masarykových oprátek“ byl soudní spis už někdy v letech 2. světové války od soudu zapůjčen a na své místo už nevrácen. Naštěstí ten případ byl velmi podrobně popsán jak v dobovém tisku, tak i v odborné literatuře. O několik let později, když už obě knihy dávno vyšly, Ivoš spis úplně náhodou objevil. V jiném archivu a ve fondu jiného soudu… Texty vznikaly v průběhu roku 2015, samozřejmě současně s tím jsme se oba věnovali dalším tématům a projektům v rámci ústavu, které měly vyšší prioritu. Při psaní jsme museli respektovat formát, ve kterém měla vyjít. Tedy, aby šlo o publikaci, která bude na jedné straně splňovat normy odborného historického textu, opřeného o primární prameny a na druhé straně, aby zaujala co nejširší okruh čtenářů. 

3) Velice často padala otázka, který z případů se Vám vryl nejvíce do paměti a proč?

U některých případů je těžko pochopitelný motiv zločinců – ti nejtěžší vrazi často sprovodili ze světa několik lidí doslova pro pár korun. Někdy nepochopitelné je i jednání jiných delikventů. Kapitán generálního štábu Edmund Kalmár vyzradil důležité vojenské informace, které by v případě války stály život tisíců jeho spolubojovníků, nepříteli jen na základě malicherných osobních rozepří se svým nadřízeným. 

4) Narazili jste při přípravě knihy na nějaký méně známý případ, kdy jako u vraždy Otýlie Vranské pachatel unikl spravedlnosti?

Nepotrestána zůstala například politicky motivovaná politická vražda inženýra Rudolfa Formise, kterou se nacisté pokusili zastrašit své odpůrce působící na našem území. Právě tento případ je jakoby předzvěstí toho, co mělo přijít po německé okupaci – jakási konfrontace odcházející doby „rady Vacátka“ s přicházející érou zločinců v policejních uniformách.

5) Jednoho ze čtenářů zajímalo, zda-li si získal některý z popisovaných zločinců alespoň na chvíli něčím Vaši sympatii? Např. tím, že ač jde o kriminálníka, zachoval se třeba nějak čestně, gentlemansky nebo třeba následně odčinil svůj skutek?

Vrazi, vyzvědači, pučisti… Těžko mezi nimi hledat nějakou inspirativní postavu. Možná jsme trochu podvědomě hledali ty, kteří žádné moc velké sympatie nevzbuzují.

6) Osobně nás velice pobavila otázka jedné čtenářky – „Kdo zavraždil Otýlii Vranskou?“. Vím, že těžko můžete odpovědět, respektive sami v knize již odpovídáte slovy: „Kdo ví…“, proto se zkusíme zeptat jinak. Myslíte si, že je pravděpodobné, že někde v materiálu, ze kterého jste čerpali, a který se k případu váže, může být zmíněno jméno pachatel? Máte osobní tip? A vůbec, je ještě něco, co ohledně tohoto nejznámějšího pomníčku české kriminalistiky nezaznělo a lze zajímavého vybádat?

Případ Otýlie Vranské je výzvou především proto, že vypadá velmi jednoduše. Policii se podařilo podrobně rekonstruovat poslední hodiny jejího života – až na těch rozhodujících 15 minut, kdy se setkala s vrahem. Ten ale v zápětí po vraždě musel v ulicích pohybovat s jejím tělem a dokonce jej chladnokrevně uložit do vlaků směřujících na Slovensko. Nepočínal si tedy nijak zvlášť sofistikovaně a riskoval. Zanechal taky spoustu stop. Na celém případu se negativně podílel mediální tlak, který jej provázel od samého začátku a měl možná i vliv na to, že policie byla svedena ze správného směru. Věřím, že kdyby tehdejší kriminalistika měla k dispozici dnešní metody, vraha by našla. Osobně se domnívám, že byl i tehdy v okruhu podezřelých a v knize to také trochu naznačujeme.

7) Zajímavá nám přišla otázka, zda-li si myslíte, že se zločin, případně jeho pachatelé, od dob 1. republiky nějak podstatně změnili ve srovnání s dneškem?

Dnes jsme zvyklí si dobu první republiky do značné míry idealizovat. Mnohé bylo jistě lepší, myslím si, že třeba politická kultura byla ve srovnání s dnešní dobou někde úplně jinde. Co se ovšem zločinu týče, nejsem o tom vůbec přesvědčen. Zločin za 1. republiky mi připadá velmi srovnatelný s jakoukoliv jinou dobou, včetně té dnešní. Zločin a boj proti němu se samozřejmě mění a vyvíjí. Některé činy dnes již nejsou trestné, jiné přibyly, např. v důsledku technického pokroku.  Ale to, že v čele státu stál president, kterého nám mohl závidět celý svět a vznikaly umělecká a literární díla, která přežila svojí dobu, mělo bohužel jen nepatrný vliv na činy osob inklinujících k protiprávnímu jednání, stejně tak jako na něj nemá vliv situace dnešní.

8) A poslední otázka samozřejmě směřuje na Vaše plány do budoucna: Plánujete pokračování knihy případně nějakou knihu s podobnou tématikou? Nebo pracujete na něčem z jiného soudku?

 

Já mám teď v plánu spíš zase vojenská témata. V oblasti dějin kriminality jsme s Ivošem plánovali posunout se dál za rok 1945, ale to je teď už asi passé. Taková témata se dělají ideálně v tandemu. S Ivošem se mi dobře psalo, měl neuvěřitelný tah na branku. Večer u piva padl nějaký nápad a on už měl ráno objednanou první várku archivních materiálů. Jedenáct let jsme spolu seděli v kanceláři ve Vojenském historickém ústavu a na spoustu věcí jsme měli stejný názor. Kromě toho to byl skvělý kamarád. Všem nám bude moc chybět.

Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na budoucí Vaše knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v září 2019). Recezni zmiňované knihy naleznete ZDE.