Sérioví vrazi - Anatoly Onoprienko
Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anatoly Onoprienko

7. 6. 2014

Anatoly Onoprienko

 

A.O. 52 - tak zní iniciály ukrajinského sériového vraha doplněné o číslovku vyjadřující počet  lidí, které připravil o život. Jde tak o „nejhoršího“, „nejaktivnějšího“ či „nejdestruktivnějšího“ (je na čtenáři, jaký z „novinářských“ přívlastků mu přijde nejpřiléhavější) vraha v dějinách země. Dle počtu obětí v jednotlivých útocích by ho šlo, dle všeobecně přijímaných definic (ty můžete nalézt zde na stránkách v rubrice „trocha teorie“), zařadit nejen do kategorie sériový vrah, ale taktéž do kategorie masový vrah, neboť během jediného útoku často zavraždil najednou 4 i více lidí. Dokonce by čistě formalisticky šlo spatřit v jeho jednání i znaky kategorie tzv. spree killer, když během 2 dnů usmrtil na různých místech s určitým časovým rozestupem 7 obětí. Toto je však pouze zajímavost a poukaz na to, že jedna osoba může formálně naplňovat definici všech těchto kategorií. Při podrobnějším zkoumání případu a uvědomění si důvodů, proč se tyto kategorie vůbec rozlišují, však lze říci, že jediné správné označení jest – sériový vrah, byť s netradičním modem operandi, který nesel i určité znaky masové vraždy.

 

red_nosed_reindeer.jpg

  

Anatoly Yurevich Onoprienko, jak zní celé jeho jméno, se narodil 25.7.1959 ve městě jménem Žytomyr, které se nachází na severozápadě Ukrajiny, asi 130 km od Kyjeva. O jeho dětství není známo příliš informací, ale tak jako u většiny sériových vrahů, nebylo bezproblémové. Narodil se v rodině válečného veterána, později topiče a dojičky krav. Když byl  Onoprienkovi 1 rok, otec, údajně alkoholik, který byl několikrát trestán za drobné krádeže, rodinu opustil s jinou ženou.  Ve 3 letech malému Anatolymu zemřela matka, po této události byl vychováván střídavě babičkou a otcem, ale pozdější dětská léta, včetně období dospívání, strávil v dětských domovech a sirotčincích, kam ho svěřil otec, protože se svojí novou chotí nebyli schopni obstarat obživu pro celou rodinu. Onoprienko později uváděl, že toto považoval za hlubokou nespravedlnost, protože staršího bratra i dalšího nevlastního sourozence si otec v péči ponechal.

V dětských domovech to chovanci neměli lehké. Přísnost denního režimu v sirotčincích na Ukrajině se v té době příliš nelišila od režimu ve vězení, jak později Onoprienko uvedl. Chovanci též často trpěli hladem, takže Anatoly několikrát utekl do rodné vísky, ale vždy byl navrácen zpět. V sirotčinci se budoucí sériový vrah dopouštěl šikanování slabších jedinců, jednoho prý dokonce pobodal. Taktéž kradl a často se prý dopouštěl žhářství v okolních lesích. V osmé třídě se zapsal jako student lesnictví, ale kvůli slabým výsledkům a mizerné kázni studium nedokončil. Následovala povinná vojenská služba a po ní zapsání na námořní školu.

Když v roce 1976 opustil sirotčinec, jeho první kroky vedly k otci a jeho „nové“ rodině. S otcem se snažili usmířit, nicméně po čase docházelo ke sporům o peníze, a tak musel Onoprienko mladší, ve zlém, rodinu opustil. O setkání a usmíření s otcem se pokoušel ještě o pár let později, ale ten se ze strachu z odplaty zapíral. Poté byly kontakty s otcem nadobro ukončeny.

Onoprienko pak cestoval po světě a živil se jako námořník. Roku 1986, v té době měl již manželku a dítě, se stal hasičem. Následně si pořídil loveckou pušku a nechal se zapsat do „cechu“ mysliveckého.

  

anatoly___friend.jpg

Onoprienko na jedné ze starších fotografií

  

K první doložené vraždě došlo v roce 1989, tedy v době Onoprienkových 30ti let. V červnu tohoto roku zastřelil na dálničním odpočívadle pár přespávající ve svém voze. Muž byl usmrcen ve spánku, žena byla vyvedena do lesa, kde se však pokusila volat o pomoc a tak ji  Onoprienko zastřelil také. Později vypověděl, že „pár zkrátka zastřelil“, nečinilo mu prý to žádné potěšení, ale cítil potřebu to udělat. V tomto případě těla pohodil v lese a zakryl větvemi. Auto přepravil na jiné místo a tam ho zapálil. Další vražda, spáchaná 16. července, byla velice podobná. Opět usmrcení páru, který přečkával noc na odpočívadle. Před opuštěním místa činu bylo vozidlo i s těly uvnitř zapáleno. První i druhé dvojnásobné vraždy se dopustil ve spolupachatelství se Sergejem Rogozinem (nar. 1962), vojenským veteránem z války v Afghanistánu, se kterým se seznámil v posilovně.  Ten byl přes počáteční váhání svým přítelem přesvědčen k páchání loupeží a kriminální kariéře. Při prvním vražedném útoku zřejmě „pouze“ čekal v autě, než spolupachatel provede předem domluvenou loupež, když však pochopil, co se doopravdy stalo a projevil svojí nevoli, Onoprienko mu pohrozil, že jestli se obrátí na policii, zabije jeho manželku a dceru.  Po druhé dvojnásobné vraždě se jejich cesty rozdělily.

Všech následujících vražd se dopustil A.O. sám. Další útok stihnul ještě toho samého léta, kdy konkrétně 16.srpna chtěl, podle jeho slov, pouze vykrást automobil. Vraždit prý neměl v úmyslu. V autě však spalo 5 osob. Vrah všechny, včetně 11letého chlapce, na místě usmrtil. Čtyři oběti zemřely na následky střelných poranění, pátou oběť, mladou dívku, navíc několikrát bodnul, když po střelbě stále projevovala známky života. Poté seděl ještě asi dvě hodiny v autě a přemýšlel, co s mrtvolami udělá. „Mrtvoly jsou hnusné. Smrdí a vysílají zlé vibrace. Ten zápach byl tenkrát nesnesitelný“ uvedl později u výslechu. U soudu pak uvedl: „Stal se ze mě úplně jiný člověk. Kdybych věděl, že je v autě 5 lidí, odešel bych.“ Při odchodu opět auto zapálil.

Na podzim roku 1989 Onoprienko náhle opustil svojí rodinu, pravděpodobně kvůli strachu z dopadení, a na počátku 90tých let začal cestovat jako tulák po Evropě (např. Maďarsko, Jugoslávie, Řecko, Rakousko, Německo…policisté později zjišťovali, zda některé nevyřešené vraždy ve státech, které navštívil, neodpovídají jeho modu operandi, ale A. O. za žádnou vraždu spáchanou v zahraničí souzen nebyl). V zahraničí se živil krádežemi, drobnější majetkovou trestnou činností a nekvalifikovanou prací vykonávanou „na černo“. Několikrát byl dopaden a vyhoštěn zpět na Ukrajinu. V Německu strávil dokonce nějaký čas ve vězení a údajně i v psychiatrické léčebně. Informací o této fázi jeho života je však minimum.

Definitivně se na Ukrajinu vrátil až po necelých 5ti letech cestování, na jaře roku 1994. Nedlouho poté byl internován v psychiatrické léčebně a strávil v ní 4 měsíce s diagnózou schizofrenie. O tom ale až později.

Poté, konkrétně od ledna do listopadu roku  1995,  bydlel A.O. u svého bratra v Žytomyrské oblasti. O jeho obživu se v té době samozřejmě staraly krádeže (mezi ně patřila i krádež dvouhlavňové brokovnice TOZ 34, prostřednictvím které byla spáchána většina vražd).

jacket_man.jpg

 A. O. 52

Po šestileté vražedné odmlce se pachatel odhodlal k útoku se smrtelnými následky 5.10.1995. Tohoto dne zabil dva muže (37,39 let). 28. října usmrtil dalšího muže. O těchto vraždách není ve zdrojích bližších informací.  Následovalo první vražedné řádění v domě rodiny s dětmi. To se odehrálo  dne 24.12.1995, kdy vniknul do hájovny ve vesničce jménem Garmarnia. V ní zastřelil 4 příslušníky rodiny. Myslivce, jeho manželku a dva malé syny (jeden z nich byl pouze 3 měsíce starý – Onoprienko později vysvětloval, že takto malé dítě usmrtil, aby nemuselo žít v sirotčinci jako on). Z domu odnesl peníze, šperky, ale i oblečení a při odchodu dům zapálil. Takový postup se pro něj stal později příznačný, i když jak čtenář uvidí,  všechny vraždy tímto způsobem spáchány nebyly.

Pouze o několik dní později (30.12.1995) zaútočil znovu. Tentokrát v obci jménem Bratkovychi, která se nachází ve Lvovské oblasti na západě Ukrajiny poblíž polských hranic. Zde zastřelil manželský pár (27,25) a ženiny sestry, dvojčata (19 let). Dům po odchodu opět zapálil. Usmrcen byl i náhodný svědek, který ho při odchodu z místa činu potkal.

5.1.1996 byli střelnou zbraní usmrceni dva obchodníci (32,40 let), sedící v autě na silnici nedaleko Enerhodaru v Záporožské oblasti. V noci toho samého dne byli v nedaleké Vasilyevce zavražděni ještě policista(32) a šestatřicetiletý muž. Zdroje opět neuvádějí podrobnější okolnosti, za kterých byly tyto činy spáchány.

Hned následujícího dne zabíjel znovu. I tentokrát pozměnil svůj modus operandi. Nedaleko dálnice Berdyansk-Dneprovsk nechával stát své auto a mával na projíždějící řidiče tak, aby vzbuzoval zdání, že potřebuje pomoc. Když nějaké auto zastavilo, posádku zastřelil. Takto během jediného dne, ve třech rozdílných událostech usmrtil příslušníka ukrajinské armády, kuchaře a taxikáře.

17.1.1996 se vrátil do obce Bratkovychi, kde útočil již před Silvestrem . Usmrtil zde pětičlennou rodinu, včetně šestiletého chlapce a při odchodu navíc zastřelil dva náhodné svědky, sedmadvacetiletou ženu a šestapadesátiletého muže. Po těchto vraždách se městečko s pouze 1500 obyvateli změnilo doslova na opevněný tábor. Policie také přišla poprvé s tezí, že za útoky může stejný pachatel či pachatelé.

Vrah se poté přesunul blíže ke Kyjevu do obce Fastov. Zde usmrtil 30.1.1996 čtyři osoby. 28letou zdravotní sestru, její dva malé syny a 32letého muže, který byl u ženy na návštěvě.

19. února zaútočil na rodinu ve městě Olevsk v Žytomyrské oblasti. Otce rodiny zastřelil. Dceru a matku umlátil kladivem. K těmto vraždám Onoprienko uvedl, že dcera byla psychicky nesmírně silná. Poté co zavraždil její rodiče, ji našel, jak se modlí ve svém pokoji. Poručil jí, aby mu prozradila, kde mají ukryté peníze a cennosti, dívka mu prý však s nenávistí v očích odpověděla: „Ne, nepovím“. I přesto, že vraha její odvaha, odolnost a síla šokovala, rozmlátil jí lebku kladivem. 

Poté se přesunul do Malinu a dne 27.2.1996 zde zastřelil muže a ženu, jejich dcery ve věku sedm a osm let usmrtil za pomocí sekery. Při odchodu ještě stihnul zastřelit souseda, který ho potkal.

14.3.1996 usmrtil ve městě Ovruch (stále Žytomyrská oblast) osmadvacetiletého muže. Jako v několika předchozích případech nebyly dohledány bližší informace.

K poslední jeho doloženým vraždám došlo 22.3.1996. Čin se odehrál v Busku (Lvovská oblast), obci, která je vzdálená jen kousek od Bratkovychi, kde si jeho řádění vyžádalo 12 obětí. Zde opět vyvraždil čtyřčlennou rodinu (manžele 36,31, jejich dceru 10 a sestru ženy 26). Dům při odchodu zapálil.

police_video_of_bodnarchuk_crime_scene.jpg 

 Fotografie z místa činu ( útok z 27.2. - Malin)

 

Onoprienko sledoval své zločiny v novinách a televizi. K útokům si vybíral domy stojící na samotě. Na místech činu se choval chladně a byl značně otrlý. Často zůstával v domech obětí i několik hodin po vraždách. V jednom případě našel v domě rodinné fotografie, ty pak rozházel kolem bezvládných těl a vše zapálil. Jindy zas řezal mrtvolám prsty, aby je mohl obrat o prsteny nebo jim trhal zlaté zuby. Často byl problém oběti vůbec identifikovat, protože na ně střílel brokovnicí z bezprostřední blízkosti a devastace těl byla značná.

Hrůza mezi ukrajinskými občany se šířila. Běsnění a krutost vraha nakonec vyústila v nejintenzivnější pátrání v historii země, do kterého se zapojilo 2000 policistů a 3500 vojáků, kteří střežili vesnice v oblastech, kde vrah působil. Policejní orgány si však i přesto stále nevěděly rady a měly velice obtížnou pozici. Mimo jednoho očitého svědka, který útok přežil a podal vrahův popis, neměly žádné vodítko, které by je k pachateli přiblížilo. Tlak veřejnosti byl obrovský. V souvislosti s vraždami bylo zatčeno několik podezřelých, ale vždy se ukázalo, že nejde o skutečného pachatele. Jeden z podezřelých, šestadvacetiletý Jurij Mozola, přemíru snahy policejních orgánů po dopadení vraha dokonce zaplatil svým životem. Během výslechů byl mučen. Snášet musel mimo jiné bití, pálení a elektrické šoky.  Mozola i přesto vinu odmítal. Jeho tělo průběh 3denního zadržení a sérii krutých výslechů nevydrželo, a tak zemřel (k úmrtí došlo jen týden před dopadením skutečného pachatele). Šest členů ukrajinské policie za to bylo později odsouzeno ke kratším trestům odnětí svobody. Nutno dodat, že A.O. měl i značnou dávku štěstí, když  se mu podařilo vyhnout pastem policie, která po zločinech kontrolovala téměř veškeré ústupové cesty z místa činu. Onoprienko byl údajně dokonce i třikrát zadržen, ale vždy téměř okamžitě propuštěn.

  

pyotr-onoprienko--cousin.jpg

Pjotr Onoprienko

 

Koncem března 1996 byl A.O. vyhozen bratrancem z bytu, kde několik měsíců pobýval. Důvodem bylo, že bratranec v bytě objevil skrýš, kde Anatoly uschovával zbraně. Následně došlo k hádce, při které vrah slíbil Pjotrovi Onoprienkovi, že se o něj a jeho rodinu o Velikonocích „postará“. A. O. se byl nucen s přítelkyní přestěhovat jinam. Pjotr však ze strachu z bratrancových hrozeb, skutečnost, že v jeho bytě bylo přechováváno nelegálně větší množství zbraní, 7.4.1996 ohlásil na policii. Když uvedl všechny podrobnosti a dodal, že se k němu bratranec přestěhoval z městečka poblíž Žytomyru, odkud byla ukradena zbraň stejného typu, jaké bylo použito při následných vraždách, policista zpozorněl. Náměstek policejního velitele ve městě Javoriv, Sergei Lavrov, kontaktoval  Lvovského policejní šéfa, generála Bogdana Romanuka s žádostí o radu při dalším postupu.

Během dne byl sestaven 20ti členný policejní tým. V odpoledních hodinách pak došlo k zadržení podezřelého a  prohlídce jeho bytu, do kterého se s přítelkyní přestěhoval. Onoprienko policistům zadržení usnadnil tím, že v domnění, že se partnerka vrací z nákupu, na kterém byla s dětmi, sám policistům otevřel dveře. Zasahující policisté se na něj vrhli a vnikli do bytu. V něm pak nalezli nejen zbraň použitou při vraždách v Bratkovychi , ale taktéž 122 položek, ukradených z domů obětí, včetně například rádia AKAI, ukradeného z rodinného domku Novosadských z Busku. Jeho přítelkyně měla dokonce na sobě prsten patřící jedné z obětí, ten jí Onoprienko daroval po jedné z vražd. I přes značnou přesilu policistů se A.O. pokusil klást odpor, když zkusil pod záminkou hledání dokladů totožnosti vytáhnout z šatníku zbraň a použít ji. Zasahující policisté však byli, vědomi si nebezpečnosti pachatele, ve střehu a podezřelého bez jediného výstřelu odzbrojili. Když se později Onoprienkova přítelkyně vrátila a šla od vyšetřovatelů zjistit, co se děje, policejnímu veliteli stačilo aby se ženy zeptal, zda-li si pamatuje vraždění v Bratkovychi. Ta hned pochopila a dala se do pláče, o ničem netušila, myslela prý, že její nový přítel je nějaký obchodník.

U výslechu A.O. o zločinech zprvu zarytě mlčel, vypovídal pouze o svém dětství a prohlašoval, že jednat bude pouze s někým s hodností generála. Vrchního vyšetřovatele Bogdana Teslyu, který s ním vedl prvotní výslechy, přitom ujistil, že rozhodně má co vypovědět. Když se k výslechu dostavil generál Bogdan Romanuk, přiznal se k 52 vraždám.

mugshot7.5.1996.jpg

Mugshot (policejní fotografie pořízená po zadržení)

 

Prověřování výpovědí provázely drobné obtíže. Policejní orgány se například musely obávat o Onoprienkův život, protože veřejnost byla brutalitou a nemilosrdností jeho zločinů pobouřena. Z toho důvodu měl na sobě při rekonstrukcích neprůstřelnou vestu a místa kde se konaly, byly střeženy velkým počtem policistů. V obci Bratkovychi dokonce rekonstrukce vůbec neproběhly, protože hrozilo příliš vysoké riziko, že místí vraha zlynčují. Onoprienko při rekonstrukcích spolupracoval a nepokoušel se o útěk. Pamatoval si velké množství detailů a rád o nich vypovídal. Vše proběhlo bez větších incidentů, nicméně i tak vyšetřování zabralo dva a půl roku.

Jednou z hlavních otázek, která musela být v průběhu vyšetřování zodpovězena, se týkala pachatelova psychického stavu (v případech sériových vrahů není výjimečné, že zkoumání způsobilosti  nést trestní odpovědnost za spáchané skutky je předmětem dohadů, ale často i prostředkem účelové obrany obžalovaných). A. O. už v průběhu výslechů uváděl, že ho k vraždění nutil „vnitřní hlas“. Údajně prý vraždil s pro obyčejné lidi nepochopitelným cílem, dle pokynů vyšší bytosti. Jednou to byl Satan, podruhé mimozemšťani, jindy „temné síly“…. Ve prospěch těchto tvrzení hrálo, že A.O. v roce 1994 prodělal hospitalizaci v psychiatrické léčebně, jak bylo zmíněno výše. Tehdy přilákal na nádraží pozornost milicionářů tím, že stál bez hnutí více než hodinu poblíž pokladen, kde pohledem „hypnotizoval“ jednu ze zaměstnankyň nádraží. V lékařském zařízení mu pak byla doktorkou Halynou Shurenok diagnostikována schizofrenie a jak již bylo uvedeno, podrobil se zde 4 měsíčnímu léčení (od 31.5. do 16.9.1994).

Po dopadení vraha tato lékařka uvedla, že Onopriyenka vyšetřovala pouze jednou a nemůže tak svoji diagnózu s určitostí potvrdit, ale že i přes to si myslí (vzhledem k jeho mimice, držení těla, chování), že byla její diagnóza v té době správná. K tomu dodala, že tehdy neměl důvod předstírat nemoc, a že i reakce na injekce neuroleptik, kterými byl pacient léčen, by byly u zdravého člověk jiné. Tato lékařka rovněž vyjádřila udivení nad tím, že nebyla věnována dostatečná pozornost vnitřním hlasům, které údajně slyšel, a že jeho vyšetření komisí, která učinila znalecký posudek pro soud, probíhalo ambulantně a A.O. byl pod dohledem lékařů pouze 28hodin,  když ke správné diagnóze by dohled nad pacientem měl trvat měsíc. Dokonce ani nebyl komisí přibrán jako konzultant žádný z lékařů vyšetřujících Onoprienka v roce 1994.

Naopak, jeden z předních ukrajinských psychiatrů, člen posudkové komise, se vyjádřil v tom smyslu, že Onopriyenkovi záchvaty, slyšiny či pokyny dostávající od vyšší bytost….jsou simulací a pouhou reakcí na situaci, ve které se vrah nachází. O tom, že není „blázen“ byl přesvědčen i Alexander Yevashenko, jeden z vyšetřovatelů, který Onoprienka vyslýchal. K přiblížení uvádím několik Onoprienkových citací, které ohledně oněch „vnitřních hlasů“ následně pronesl u soudu:

„Ano, mám takového ochránce, ale nebudu o něm mluvit. Jde o velkou sílu, která ovládá i tento sál. Vy to ale nikdy nepochopíte . Možná, vaše vnoučata tomu budou rozumět... "

„Nejste schopni mě přijmout takového, jaký jsem! Nevidíte všechno dobré, co hodlám udělat, nikdy mě nepochopíte.“

„Navzdory všemu bych dnes zabíjel znovu. Jsem Satanova bestie.“

I přes výše zmíněné pochybnosti a Onoprienkovo tvrzení, komisí nebylo shledáno, že by A.O. trpěl nějakou duševní nemocí, která by znemožňovala nést odpovědnost za spáchané zločiny.

 

caged_bird_not_singing.jpg

A. O. u soudu

Soud s „Terminátorem“, jak byl vrah médii přezdíván, začal 23.listopadu 1998 v paláci spravedlnosti v Žytomyru. Soudní síň praskala ve švech. Obžalovaný byl umístěn v kovové kleci, která ho měla chránit před útoky pozůstalých. Ti se hned z počátku procesu dožadovali toho, aby jim byl vrah vydán k lynčování nebo požadovali, aby byl před popravou mučen. Opakovaně také docházelo k nadávkám, plivání na Onoprienka. Jen čtení obžaloby zabralo tři dny. Obsahovalo obvinění z vražd, krádeží, loupeží i dalších trestných činů. Výlohy na dopravu svědků z různých koutů země do Žytomyru byly obrovské, někteří svědci se k soudu vůbec nedostavili, protože se obávali, že Onoprienko uteče z vězení a pomstí se. V průběhu líčení A.O. odpovídal klidně a rozhodně. Jen výjimečně býval zmatený.  Vyslechnuto bylo kolem 400 svědků a předloženo přes 100 položek důkazních materiálů.

I přes drobné zdržení a problémy skončilo soudní projednávání  dne 3.3.1999.

O necelý měsíc později, před již prořídlými publikem, které z větší části tvořili novináři, byl Onoprienko odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl přijat potleskem soudní síně. Naopak A.O. reagoval vztyčením prostředníčku směrem k soudci. Sergej Rogozin, spolupachatel při čtyřech vraždách v roce 1989, byl odsouzen k 13 letům odnětí svobody. I když Onoprienko prohlašoval, že si trest smrti přeje, právníci obou odsouzených podali odvolání. Druhoinstanční soud Rogozinovi trest snížil na 12 let a Onoprienkův trest podle očekávání potvrdil.

 

quiet.jpg

 

Jelikož se však Ukrajina stala roku 1995 členem Rady Evropy, bylo na trest smrti k 1.1.1999 uvaleno moratorium (to znamená, že nesměl být vykonáván).  Tlak veřejnosti byl ale tak silný, že i tehdejší ukrajinský prezident, Leonid Kučma, prohlašoval, že tento případ je natolik výjimečný, takže by Rada Evropy měla udělit výjimku a dovolit popravu provést. Žádost o udělení výjimky však byla zamítnuta, a tak byl Onoprienkův trest definitivně změněn na doživotí.

Ve vězení ho za 17 let nikdo, krom právníků a novinářů, nenavštívil. Onoprienko byl celou dobu umístěn na samostatné cele, choval se normálně a nebylo s ním větších potíží. Údajně hodně četl, především beletrii. Pracovat ve vězení odmítl. Rozhovory dával jen málokdy. Nikdy neprojevil lítost nad spáchanými vraždami. K jeho nejznámějším výrokům z doby po uvěznění patří následující:

„Nemám absolutně žádný zájem na vztazích s lidmi. Zradil jsem je.“

Pro Agence France-Presse (francouzské tisková agentura) prohlásil: " Neexistuje lepší zabiják na světě, než jsem já. Každý, kdo se chce se mnou měřit, to vždy můžete zkusit … " " Necítím žádnou lítost, nemám žádné výčitky svědomí a udělal bych to znovu, kdybych mohl."

"Zabíjet lidi je pro mě jako trhat staré peřiny. Muži, ženy, staří lidé, děti, všichni jsou stejní. Nikdy jsem nelitoval ty, které jsem zabil. Žádná láska, žádná nenávist, jen slepá lhostejnost. Nevidím je jako jednotlivce, ale jako masy.“

Anatoly Onoprienko, ukrajinský sériový vrah s nejvyšším počtem obětí, který zabil  celkem 52 lidí (9 v roce 1989, 43 v letech 1995-1996), zemřel ve věznici ve věku 54 let dne 27.8.2013. Příčinou smrti byl infarkt. Pohřben byl na náklady státu na neznámem místě.  

 

Další fotografie:

during_court.jpg

 Anatoly Onoprienko (1)

 

the-anatoly-onoprienko-crime.jpg

 Onoprienko při jednom z interview ve vězení

 

normal_gun-1.jpg

 Zbraň použitá při většině vražd (upilovaná brokovnice TOZ 34)

 

spooky_eyes.jpg

A. O. (2)

 

88541913__5f8abe78b33946639e1c0639140c14db.jpg

 Další fotografie vražedné zbraně

 

49_main.jpg

 A. O. (3)

  

926234_3.jpg

 A. O. (4)

  

1377625474_0102.1000x800.jpeg

A. O. (5) 

 

1377622345_285.jpg

 Anatoly Onoprienko na jedné z posledních fotografií

 

Videa:

 

 

Bibliografie:

 www.amazon.co.uk/Serial-Killers-Anatoly-Onoprienko-Book/dp/B00B5CGBRS

 

Filmografie:

 www.imdb.com/title/tt1227793/

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroje:

CROW,M. Sérioví vrazi.Čestlice: REBO Productions, 2010

LEWIS,B.R. Sérioví vrazi. Praha: NAŠE VOJSKO, 2012

DRBOHLAV,A.Psychologie sériových vrahů. Praha: GRADA, 2012

Internet (wiki.com, wiki.ru, bbc.co.uk, day.kiev.ua, guardian.co.uk, trutv.com,crimeandinvestigation.co.uk, murderpedia.org a další)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Anatoly Yuriyovych Onoprienko

(Wyu, 14. 6. 2014 0:57)

No empathy, no compassion. Soucit u něj nehraje roli. Asi by bylo vhodné ho popsat i jako jednoho z nejvýkonnějších vrahů. Někdy bych se chtěla dočíst o géniovi, kterého nikdo nepolapil, přes tuny důkazů,. Ale jelikož většina masových vrahů nemá vzdělání, je vzpurná a nekryje si záda, bude to pravděpodobně nemožné... dobrý článek though, jen kdyby bylo víc fotografií obětí.