Moje případy z 1. oddělení -  Martin Moravec

Moje případy z 1. oddělení - M. Moravec, J. Mareš.jpg

Název: Moje případy z 1. oddělení

Autor: Martin Moravec, Josef Mareš

Nakladatelství: Martin Moravec

Rok vydání: 2022, 325 stran

Dnešní recenze se bude věnovat zbrusu nové knize dvojice autorů – tázajícího se Martina Moravce a odpovídajícího Josefa Mareše. Jak již z úvodních slov vyplývá, kniha Moje případy z 1. oddělení je psána formou interview, kdy novinář, spisovatel a dlouholetý vedoucí magazínu iDnes Martin Moravec pokládá otázky jednomu z nejznámějších českých kriminalistů (a dnes již i z nejznámějších scénáristů) – bývalému vyšetřovateli a dlouholetému šéfovi pražské „mordparty“ Josefu Marešovi.

Pro již zmíněný formát knihy, který je v anotaci vtipně označen za „výslech“,  je rozsah přes 300 stran čistého textu poměrně bohatý a zřejmě právě proto je kniha členěna, dle zaměření otázek, na pět částí – Vražda, Vrah a oběť, Ti druzí, Vyšetřovatel, Můj život. V první, nejobsáhlejší, části se Josef Mareš vyjadřuje především k postupům policie při vyšetřování trestného činu vraždy. Čtenář se tak může dozvědět, jak se vyšetřující tým má či nemá chovat při ohledání místa činu, jak probíhají výslechy, či k čemu všemu může dojít při rekonstrukcích. Pochopitelně nejde o odpovědi pohybující se jen v teoretické rovině, naopak, Josef Mareš často vše zmiňuje ve spojitosti s konkrétními případy a zážitky ze své praxe a dostane se i na nějaké ty oblíbené „historky z vyšetřování“. Název druhé části „Vrah a oběť“ je myslím dosti výstižný, tedy stačí nastínit to, že se zde čtenář dozví mnohé o řadě konkrétních vrahů, specificích nejrůznějších pachatelů, včetně některých kuriózních motivů, nebo třeba také to, kolik zhruba vydělávali nájemní vrazi. Třetí část s názvem „Ti druzí“ se věnuje osobám, které jsou dotčeni vraždami, přičemž nejde o oběť, ani pachatele. Tedy zúčastněným, kteří často zůstávají stranou zájmu – jde o svědky, pozůstalé, rodinu pachatele, novináře, advokáty nebo také informátory. V následující kapitole s názvem „Vyšetřovatel“ pak přijde na řadu mnoho otázek vztahujících se k této profesi, kdy se čtenář dozví například to jestli Josef Mareš musel někdy použít služební zbraň, jak často nosil uniformu, jaké by měl mít správný vyšetřovatel vlastnosti či jaký je jeho názor na právní institut promlčení. Řeč však přijde i na několik jeho bývalých kolegů, včetně legendárního Jiřího Markoviče. Poslední část knihy se pak věnuje civilnějším a osobnějším tématům jako je například dávné studium na ČVUT v Praze, oblíbený fotbal a samozřejmě i seriálový hit s názvem Případy 1. oddělení. Bez povšimnutí však nezůstal ani Marešův důvod odchodu od policie a to, jak odchod osobně nesl a jak na něj nahlíží dnes.

Tím se dostáváme k našim „oblíbeným“ plusům a mínusům, respektive hodnocení knihy. Tím největším plusem je pochopitelně už samotná persona Josefa Mareše, protože těžko hledat v Česku v posledních dvou dekádách známějšího a respektovanějšího policistu, resp. vyšetřovatele. Pro ty, které true crime tématika zajímá je to plus dvojnásobné, neboť kde jinde se dopídit k zajímavějším a autentičtějším informacím, než u dlouholetého šéfa pražské mordparty a policisty s téměř 30 letou praxí. Plusem je i neabsence fotopřílohy a členění otázek do zmíněných pěti sekcí, což knihu zpřehledňuje. Třeba je vyzdvihnout i znění otázek od Martina Moravce, kterému se podařilo Josefa Mareše nebývale rozpovídat, ač to dle mého názoru možná nemuselo být úplně snadné, protože bych si tipnul, že p. Mareš není zrovna typem extrovertního a žoviálního vypravěče, ze kterého by to „padalo samo“. Dalším pozitivem knihy je upřímnost „vyslýchaného“, který slovy klasika „nebyl slušný“ a tedy občas padala i jména, hlavně pokud mu někdo ležel v žaludku, tedy knižní rozhovor nepostrádá ani náboj a „koule“. No a v první řadě – je to sakra čtivý rozhovor, který jsem zhltnul za dva dni a šel kvůli tomu neplánovaně spát až ve tři ráno, aniž by mi při čtení padala víčka (a to už je co říct)! Ještě bych měl zmínit nějaké ty mínusy, že? Naštěstí jich není mnoho, tak to vezmeme rychle. Trochu mi „tahaly za oči“ některé otázky typu: „Takže mi neřeknete, že všichni vrazi mají například zlé oči?“ nebo „On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?“. Chápu, že kniha je určena pro široké publikum, ale pro mne drobné mínus. Naštěstí otázek ala „tabula rasa“ nebylo mnoho. Ze strany odpovědí pak možno vytknout, že je škoda, že u některých kauz nešel p. Mareš ještě více do hloubky, a také několik frustrujících odpovědí typu: „Co udělal pachatel za chybu?“ – „Snad nečekáte, že Vám ji prozradím. Chybami se totiž učí nejen policie, ale i zločinci“… Tedy suma sumárum výtečné čtení, které je pro fanoušky true crime žánru jisto jistě „must have“ záležitost, ale jelikož se nějaká ta chybička na kráse našla (a to doslova – ze tří výtisků, které jsem měl v ruce měly všechny tři alespoň par listů mírně pomačkaných), navíc ve snaze „zpovídaný subjekt“ motivovat do budoucna ještě k sepsání „běžné“ vzpomínkové knihy (myšleno nepsané formou interview) udělujeme hodnocení 1-.

Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1-